Velká voda její rodině vzala téměř všechno. „Bylo to vodní peklo. Zvedající vodu na jihu Čech jsem nejprve sledovala v televizi. Rodina mi nevěřila, že se rozvodní i Labe a když jsem se začínala opakovaně balit, smáli se mi. Prý se voda až k nám nikdy nedostane. Já přesto trnula hrůzou z blížící se zkázy. Za pár hodin mi už dali zapravdu. Naštěstí jsme důležité věci už měli odvezeny. Tak jsme ještě stačili pomoci stěhovat sousedy. Byla jsem pak zrovna sama doma, když přijela policie a začala nás evakuovat. Pak to šlo všechno moc rychle. Nová kuchyně, koberce, oblečení nebo nábytek, vše bylo rázem pryč. Ještě štěstí, že jsem tehdy v předstihu odvezla všechny důležité osobní věci do bezpečí,“ řekla včera dopoledne obyvatelka vaňovské Brzákovy ulice Jana Hubáčková.

S rodinou žije ve vaňovském domku přes třicet let. Před povodní nalezli azyl v právě koupené chalupě. „Ještě štěstí, že jsme si ji pořídili. Celá početná rodina se tam pak na určitou dobu nuceně nastěhovala. Když voda opadla, vrátili jsme se do Vaňova. Tady nás ale čekalo peklo. Nánosy bahna byly po celém domě. Odnesl to nábytek, postele, koberce. Ze zahrady nic nezbylo. Uplavala lednička, zařízení bytu,“ vyjmenovala.

V době, kdy i lidé z okolí museli nuceně opustit své zaplavené domy, se rodina Hubáčkova denně jezdila z nedalekého kopce Čertovka dívat, jak Labe pustošilo jejich obydlí. „Nebyl to příjemný pocit. Byli jsme bezmocní. Policie nás nepustila blíž a tak jsme ani pořádně nevěděli, co je poškozené. Nejhorší to bylo na mou psychiku,“ ohlédla se zpátky Hubáčková.

Další stresová situace nastala po pozvolném poklesu rozvodněného Labe. „Čekání na verdikt statika bylo nekonečné. I přes zákaz vstupu jsme poslední dny povodní nevydrželi a začali s odklízením naplavenin v bytě. Voda měla tak obrovskou sílu, že nám dokonce podemlela část domu. Naštěstí ale statik nedal příkaz k demolici a my se mohli postupně vrátit. V okolí bylo hodně sousedů zaplaveno, někteří na tom byli ještě hůř. Nám voda dosahovala po okna. Naštěstí ale žádný z domů nemusel kvůli podemletí padnout,“ líčila sled událostí ze srpna 2002 Jana Hubáčková.

I když se její celá rodina pustila do úklidu, trvalo několik měsíců, než se jim podařilo dostat z toho nejhoršího. Štědrý den už Hubáčkovi ale slavili zpět ve Vaňově.

„Práce tu bylo jako na kostele. Měnit se musely i podlahy, škrábat stěny, malovat, opravovat. Bylo toho moc. Bydleli jsme všichni ještě na chalupě, když manžel cestou do práce vždy ráno otevíral všechna okna a k večeru je pak zase zavíral. Topili jsme přes noc elektrickým topením, aby stěny rychle uschly. Jen na elektřině jsme tehdy propálili asi deset tisíc korun. Vše šlo pomalu, ale nakonec se nám podařilo celý dům dát do pořádku. V té době ale i v těch nejhorších okamžicích si lidé, nejen sousedi, ale i zcela cizí, byli k sobě mnohem blíž než dnes. Pomáhali si, byli na sebe hodní a pozorní. I když šlo o těžké období, lidská solidarita tam byla cítit. Přijížděli pomáhat kamarádi, známí a příbuzní. To se v současnosti opět vytrácí. Lidé si zase začali závidět, být na sebe zlí a nevraživí,“ porovnala tehdejší po povodňovou atmosféru a nynější dobu Hubáčková.

Dodnes se z povodňového šoku ale nemůže Jana Hubáčková prý zcela dostat. „Musela jsem jít dokonce k lékaři. Stačil menší podnět a hned jsem plakala. Dodnes tím trpím. Pokaždé, když trochu více zaprší, nemohu usnout. Mám velký strach, že zase přijde povodňová vlna a vše nám sebere. Další podobnou povodeň bych už asi nepřežila. Při loňské povodni jsem se sousedkou chodila každý den pozorovat kámen u břehu a podle něj kontrolovala zvyšující se hladinu řeky. Naštěstí ale voda tentokrát nezaplavila zahrady ani domy,“ podotkla Jana Hubáčková.

Pět let po ničivé povodni se podrobila operaci štítné žlázy a změnila si i barvu vlasů. „Místo tmavé, kterou jsem do povodní ráda nosila, jsem nyní zvolila světlou barvu,“ uzavřela.