Judit Bárdos: Pandemie mě připravila o peníze. Začala jsem péct dorty a zákusky

Jste tam žena mezi samými muži. Chovají se k vám galantně?
Ano! Velmi. Je pravda, že ve scénáři figuruje jen paní správcová a pak Slávka, moje postava. Ale je důležitá. Já tuhle roli zdědila po Evě Josefíkové, která čeká miminko. Nejvíc scén mám s Kryštofem Hádkem jako Hančem. Ještě jsme se před kamerou nepotkali, čeká mě to v dubnu, těším se.

Nepropadám skepsi a čekám na lepší časy, říká zpěvačka Leona Machálková

Neruší vás ani opatření kvůli covidu?
Ne, zkoušky probíhají v rouškách, na ostro si je pokaždé sundáme. Také naši hlavní hereckou skupinu drží vždy v určitém odstupu od komparsu. Není to nijak zatěžující. Myslím, že všichni jsou rádi, že mohou točit. Už jsem pár podobných natáčení za pandemie absolvovala.

Jak se cítíte v dobových šatech? Dnes vás oblékli do černých smutečních. Klobouk vám sluší!
Děkuju! Cítím se v tom dobře. Mám podle scénáře těhotenské bříško, tak jsou i šaty větší, pohodlné. Hezky se v tom pohybuje. A je to takové ženské.

Patřil Hanč mezi typické nadšence, kteří žili víc s lyžemi na hřebenech než doma?
Naopak, oni měli s manželkou, kterou hraju, hezký vztah. Nevím, do jaké míry to psal režisér podle skutečnosti, ale právě přes moji postavu ukazují víc Hančův soukromý svět.

Když člověk pročítá scénář Posledního závodu o životě tehdejších horalů, asi ho napadá, jestli dnes nejsme trochu rozmazlení, ne?
Ano. Tehdy byla úplně jiná doba a strohé podmínky, dnes máme kolem sebe příliš mnoho věcí. Pro mě je vždycky dobrá škola vrátit se díky filmu do minulosti a přemýšlet o tom, kam se život posunul. Pokaždé si uvědomím, kolika věcmi jsem obklopená a jaké jsou to zbytečnosti.

Jste z venkova?
Ne. Z malého města. Ale to je skoro jako venkov.

Sabina Rojková: Při hře s Hanou Maciuchovou jsem měla okno, zareagovala skvěle

Jezdila jste s rodiči na hory?
Ne, nelyžovali jsme. Jako dítě jsem jezdila na tábory, mívali jsme různé rodinné dovolené, ale sportovně nadaná rodina jsme opravdu nebyli. Lyžovat jsem se učila až později na základní a střední škole. Před třemi lety jsem se po dlouhé době znovu postavila na lyže, a docela mi to šlo. Nejsem ale žádná horalka, spíš mě baví moře. Jsem jižní typ.

Pandemie zamávala našimi životy. Jak jste strávila loňský lockdown? Prý jste pekla dorty?
Ano. První vlna mě připravila o peníze, neměla jsem tehdy žádnou práci. Tak jsem si šla přivydělat do jedné bratislavské cukrárny - k bratrovi mé kamarádky. Potřebovali výpomoc před velikonočními svátky. Pekla jsem zákusky a pomáhala je rozvážet. A protože mě to strašně bavilo, zůstala jsem nakonec přes dva měsíce. Byla bych ráda i déle, ale mezitím se rozběhly castingy na filmy a já tušila, že něco z toho by mohlo vyjít, tak jsem se s cukrárnou rozloučila.

Ne že bych vám to přála, ale třeba se ještě vrátíte.
To vůbec není vyloučené. Pokud nebude práce, zase budu péct. Ona je to zatím jen výrobna, časem z toho ale chtějí udělat klasickou cukrárnu. Jmenuje se Víkendové mlsání. Během pandemie se jim to krásně rozběhlo, lidé seděli doma v depresích a jedli sladké…

Celkem tomu rozumím. Ale ty statistiky o tlustých Evropanech nechci vidět. Co konkrétně jste pekla?
Připravovali jsme speciální boxy, deset nebo třicet zákusků v jedné sadě. V té menší byl každý jiný, ve větší různě na střídačku. A pak byly dorty, ty ale dělal šéf. Já pekla hlavně mrkvovo-pomerančový zákusek. Zkoušela jsem si ho doma. Úplné eňo ňuno! Peklo se a rozváželo na svatby, narozeniny, na den žen. Přímo v den rozvozu jsme zdobili zákusky čerstvým ovocem šlehačkou, čokoládou… Krásně voněly.

To zní úžasně. Museli jste lidi potěšit.
Ano. Měli jsme krásné ohlasy na sítích.

Ministryně Jana Maláčová: Facku jsem chtěla dát naposledy manželovi

Reagovali na vás nějak filmoví fanoušci?
Já nebyla přímo v obchodu, byla jsem buď zavřená ve výrobně, nebo dělala šoférku. Organizovala jsem mapu jízd – jezdilo se v Bratislavě a okolí, od pátku do neděle. Poznala jsem zase jiný svět, neškodí vykročit víc z vlastní branže. Lidé, kterým jsme vozili zákusky, se zase zajímali o ten filmový. Ptali se, jak to vypadá na konkursech, natáčení, jak probíhají přípravy na film. Nádherně jsem si u toho vyčistila hlavu. Přitom to byla kreativní práce, bavilo mě hrát si s barvami, s tvary, vůněmi. A samozřejmě jsem ochutnávala.

Ráda mlsáte?
Moc. V téhle cukrárně mi chutnalo v podstatě cokoli. Čokoládové, krémové, pečené, nepečené kousky. Všechno mají tak vymyšlené, vizuálně estetické a chutné, že nešlo odolat.

Co štíhlá linie?
S tou jsem nikdy neměla problém. Jako malá jsem si naopak dlouho připadala štíhlá až moc.

Šťastná to žena. Mimochodem, někteří mladí teď během pandemie zakládají rodinu. Také vás to přimělo k podobným úvahám?
Já o tom přemýšlím už delší čas, ještě před pandemií. Velmi bych si přála rodinu. Ale zatím se to nějak neurodilo. Tak alespoň dědím role po kolegyních, které už těhotné jsou. Po třicítce jsme ve věku, kdy chceme víc ty děti než role.

Magda Vášáryová při předloňské návštěvě Letní filmové školy kvitovala, že slovenské ženy si už umí více prosadit své profesní zájmy a jsou sebevědomější. Cítíte to podobně?
Nejsem socioložka, ale určitý posun vnímám. Ženy se stávají víc nezávislé, jsou schopné si často lépe vydělat. Ale hůř si nacházejí partnery, protože muže to trochu děsí. Cítí se nepotřební. Ale tak to není, my je potřebujeme. Jen v případě, že nás muž neuživí, nebo vztah z nějakého důvodu nevyjde, musíme se o sebe postarat samy. Také bych raději s někým sdílela život. Ale když to nevychází, nebudu přece sedět doma a čekat, že mi pomohou rodiče.

Matka pozná, že dítě není její, říká Sabina Remundová o příběhu vyměněných dětí

Zkomplikovala vám karanténa život hodně?
Jen finančně. Zrušila se moje představení v divadle, to nebylo příjemné, ale nijak zásadně jsem izolaci neprožívala. Bylo mi – stejně jako teď - jasné, že není tak důležité, aby lidi chodili do divadel, že jsou podstatnější věci.

Třeba?
Být trpělivý. A čekat, až nákaza pomine. Nemůžeme dělat víc. Ale je to důležité. Protože jde o zdraví nás všech.

Nákazy jste se nebála?'
Ne. Nijak zvlášť. Dokonce si občas říkám, že by bylo dobré se promořit a projít nemocí, abych měla protilátky. I když vím, že někteří i mladší lidé kolem mě, kteří se nakazili, celkem dlouho bojovali s rekonvalescencí. Asi je to pro tělo velká zátěž.

Jak snášeli a snáší lockdown vaši herečtí kolegové? Také měnili práci?
Jak kdo. Jeden kolega, který rozvážel potraviny a ovoce, to dělá dodnes. Jednou týdně. Hlavně ale vymýšleli různá videa a online aktivity, aby na ně diváci nezapomněli. Četly se pohádky pro děti nebo učební materiály pro studenty – vybrané úryvky z románů a básní, aby jim usnadnili studium.

Zmínila jste i jiná natáčení. Kolik filmů jste stihla?
Dva na podzim. S Jurajem Lehotským jsme točili slovenský film Potlesk o dvou bratrech a rozdílném hledání štěstí. Hraju tam svobodnou matku, která jim vstoupí do života. S maďarským filmařem Kristófem Deákem, který vyhrál Oscara za krátký film Sing, jsem točila snímek Vnuk. Nebylo to lehké období, protože natáčení se střídala, pořád jsem se musela testovat. Divím se, že jsme to dotáhli.

Z divadla na covidové oddělení. Chci pomáhat, říká herečka Sára Haváčová

Nabízejí slovenští tvůrci herečkám silné role? Třeba ty, o kterých jste mluvila?
Tyto dvě byly spíš menší. Ale já si nestěžuju, jsem mladá. O žádné velké postavě nesním, role si hledají své představitelky. Co má přijít, to přijde. Je to stejné jako s tou samostatností žen. Umíme se uživit. Ale dobrý partner je důležitý. Protože dva jsou silnější než jeden. Zvlášť v obtížné době.

Takže pokud jde o budoucnost, jste optimistka?
Ano. I kdyby pandemie trvala déle, najdu si jinou práci. Každý to dokáže, o tom jsem přesvědčená. Lidé někdy bývají příliš upnutí na jedinou věc, kterou dělají. Když přijde překážka a musí něco měnit, hroutí se. Ale se vším se dá pracovat. Nebojím se, věřím, že zase bude lépe. Asi je to tím, že mám kolem sebe pozitivně smýšlející lidi, zřejmě je trochu přitahuju.