Vily, jachty, miliardáři? Stačilo. Simona Krainová už žije jinak

Nechávala jste si někdy vykládat karty nebo dělat horoskop?
Ano, byla jsem u kartářky, dokonce velmi slavné, která vykládala karty mnoha známým osobnostem. Ale já na tyhle věci vůbec nevěřím, protože mě pak ovlivňují v rozhodování. Nechávám život raději náhodně plynout, a když se musím rozhodnout, chci to udělat sama za sebe, ne proto, že mi to někdo řekl. Myslím, že když má člověk problémy, nejdůležitější je srovnat se psychicky, a hlavně se neptat na rady ostatních, ti vám nepomohou. Sama se sebou usínáte, sama se sebou jste, sama jste na svět přišla a sama z něj i odejdete. Nikdo tedy nemá právo vám do života zasahovat. Chápu lidi, kteří se musejí obrátit na druhou osobu, protože si sami se sebou nevědí rady. Ale pokud to ještě není v takovém stadiu, že by byl člověk úplně na dně, měl by si zkusit poradit sám. K tomu vám mohou dopomoci terapie typu povídání, meditování, cestování… Já třeba čtu, medituji, cestuji, a snažím se tak s různými věcmi vyrovnávat po svém. Karel se zase třeba pravidelně modlí. Máme doma malý oltář s fotkami dětí a rodiny. Je to místo, kam chodí každé ráno. Občas to dělám taky.

S Karlem jste teď aktuálně vyrazili na Srí Lanku. Meditovat?
To cestování už mi chybělo. Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem k čemukoli motivaci. Původně jsme chtěli jet už před Vánocemi, ale tím, že jsme udělali velkou rozšířenou kolekci bySimona pro děti i pro muže, tak jsme zjistili, že vůbec nestíháme odbavit všechny věci. Produkce, focení, videa, postprodukční práce – to všechno nám zabralo tolik času, že jsme si říkali, že opustit Česko před Vánocemi, kdy mají lidé největší „hype“, není možné. Nechali jsme to tedy na leden. Nejdřív jsem si projela program očistných kúr a trochu mě to vyděsilo. Nevěděla jsem, jestli jsem úplně povaha na to, být někde uklizená na jednom místě, kde mě někdo nutí, abych jedla a pila, co neznám… Věděla jsem, že je to všechno velmi zdravé a blahodárné, ale tím, jak jsem gurmán a jídlo tvoří velkou část mého já, měla jsem strach. Když jsem hladová, jsem strašně nasraná (smích) a dokážu úplně přestat fungovat. Nakonec jsem si ale nechala poslat celý program i aktivity a uvědomila si, že by mi to ukrutně prospělo. Teď už vím, že je to skvělé. Nedokážu popsat ten pocit čistého těla a hlavy. Není v tom vůbec nic složitého. Stačí jen vyvážená zdravá strava po pěti hodinách.

Ve 40 letech jako dvacítka. Magdalena zvládá prostě vše

Měli jste i plán B, kdyby Srí Lanka nevyšla?
Měli. Věděli jsme, že pojedeme sami bez dětí a přemýšleli jsme o změně. Nejdřív jsme uvažovali o Saint Martinu, což je moje srdcovka, máme tam přátele. Za čtyři měsíce, co jsme tam strávili, jsme našli spoustu skvělých kamarádů. Je to normální ostrov, žádná snobská destinace jako St. Barts, kde jsou vily, jachty, miliardáři, a když nemáte na ruce hodinky s diamanty, nemůžete si sníst u stolu ani croissant. Tohle už mě absolutně nebere. Prožívala jsem to v dobách, kdy jsem dělala modeling, a všechny tyhle věci už jsou za mnou. Zajímají mě teď jiné, můžeme říct ty opravdové a opravdoví lidé a ti se shlukují na úplně jiných místech. Na Saint Martinu jsem objevila obyčejnou lehkost bytí. Byli tam zasaženi hurikánem, ztratili rodiny, přišli o domy, ještě v této době mají hluboce vrytou bolest. Naučili mě spoustu věcí, třeba užívat si života v danou chvíli nebo meditovat.

Dokážete si představit tam žít?
Už jsem to Karlovi říkala, že bych se tam chtěla přestěhovat, a pokud ne žít, tak se tam alespoň na delší dobu vrátit, ale brzdí mě škola. Nechci děti okrást o vzdělání a o další věci s tím spojené. Nakonec jsme tedy hledali i jiné varianty a řekli si, že St. Martin teď necháme a pojedeme do jiné karibské oblasti nebo do Miami na Floridu, kde to také milujeme. Dopadlo to ale jinak a vyrazili jsme na Srí Lanku. Pak bychom chtěli ještě s dětmi třeba na Maledivy, Mauricius nebo do Thajska. To by se mi osobně líbilo asi nejvíc, ale uvidíme, jaká bude situace, co bude otevřené.

Trávíte dovolenou na lehátku, nebo raději cestujete a poznáváte krásy okolí?
Jsem hyperaktivní. Mám ráda poznávání světa stylem, že vezmu batoh a celé dny trávím na cestách. Ležení, spaní nebo čtení na pláži není úplně pro mě.

Téměř denně běháte. Jakou k tomu máte motivaci, když hubnout nepotřebujete?
Abych řekla pravdu, úplně nevím. Jsem strašně sebekritická. Říkám si, že když už jsem si tu postavu takhle krásně vyběhala na padesát osm kilo a vidím, jak je tělo hezky zpevněné a začíná být podle mých představ, byla by škoda to zase zprasit. Už mě to stálo hodně sil a energie, tak se to snažím udržovat. A není to jen o tom, jak to tělo vypadá, ale i jak funguje. Musím zaklepat, že nemám žádné problémy, jsem zdravá, dobře se mi dýchá, zmizely mi alergie, všechno se mi hezky srovnalo a mám dobrý krevní obraz. Doktoři mě chválí, že mám lepší krevní obraz než před deseti lety! A není to zdravou životosprávou, tu nedodržuji – žiju rychle, ve stresu, nemám kolikrát čas se pořádně ani najíst, ale pohybem a prokrvováním. V tom vidím přidané hodnoty, proto to dělám, abych byla fit. A musím říct, že výsledky po letech skutečně vidím.

Využíváte k posílení zdraví i doplňků stravy?
Využívám. Navázala jsem nedávno spolupráci s CBD NANO. Konkrétně budu launchovat dva jejich produkty s příchutí bergamotu a citronové trávy, které se mi osvědčily, a to ve svém online obchodě. Dávám si je každé ráno a večer a musím říct, že mě to dostalo do neuvěřitelné duševní pohody. Mám za sebou období, kdy jsem nedokázala usnout. Nevím, jestli je to jen tím produktem, nebo i meditací, které se věnuji, ale najednou jsem se dokázala víc uvolnit a usnula jsem.

Nepřibyly vám zase modelingové nabídky?
Od výsledků se samozřejmě odvíjí i práce a různé zakázky. Ale nejvíc mě motivují ženy, které mi na instagramu píšou krásné věci. Začaly se mnou běhat, víc se o sebe starat a já vidím, jak jim to posouvá život k lepšímu. Není to jen o tom, že se vám zvedne zadek, ale i sebevědomí, a to má návaznost zase na další věci v životě, které jsou pro každého hodně důležité.

Letos je to přesně třicet let, co jste natočila film Kamarád do deště 2. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Ano, točili jsme to v roce 1992, kdy mi bylo čerstvých devatenáct. Jsem moc ráda, že jsem do toho šla. Ať si kdo chce co chce říká, ten film zanechal v české kinematografii stopu a stále znám spoustu lidí, kteří se na něj dívají. Nová generace už to samozřejmě tolik nežere, ale lidi, kteří vyrůstali v devadesátkách, se k tomu rádi vracejí. Ten film se pořád reprízuje. Musím říct, že tenkrát to byl fenomén. Soukup točil hezké filmy. Byly to filmy, které sice nebyly oceněny Českým lvem, ale vidělo je možná víc lidí než ty oceněné. Jednoduše proto, že byly ze života. Odrážely dobu, ve které se žilo, a určitě nelituji toho, že jsem v tom hrála, mám na to krásné vzpomínky. Je mi líto, že spousta lidí, kteří se na filmu podíleli, jako byl scenárista Jaroslav Vokřál, herci Karel Augusta nebo Andy Hryc, už mezi námi nejsou. Jarda i Andy byli moji velcí kamarádi. To mě mrzí a jsem moc ráda, že jsem je mohla poznat. Bylo to krásné období a celá ta mela, která pak začala, do určité míry také odstartovala mou slávu v Česku. Přineslo mi to řadu pracovních příležitostí a do dneška se se mnou ten film táhne. Teď jsem dokonce udělala ve své kolekci bySimona řadu „Chceš pusu, nebo panáka?“ (smích) Trochu jsem si zavzpomínala.

Jsem stále stejná, jen mám víc zkušeností, říká osmdesátnice Marie Rottrová

Vídáte se občas ještě se Sagvanem Tofim nebo s Lukášem Vaculíkem?
V kontaktu jsme, ale nevídáme se, protože jsme všichni rozlítaní někde jinde. Ale když se náhodou vidíme, je to vždycky fajn. S Lukášem jsme ještě v roce 2015 točili film Vybíjená, kde jsme se po letech potkali, a i se Sagvanem, když se vidíme, tak se vždycky zasmějeme, všechno probereme, jsme pořád kamarádi.

Už vás viděli Bruno a Max v televizi?
Jasně! (smích) Bruno tím, že chce být zloděj, má nejraději film Dvojníci. Ten se mu moc líbí a často si ho pouští. Vystupuje tam takový dobrosrdečný grázlík. I když prý bude veterinář nebo youtuber, být zlodějem by se mu také líbilo. Když jsem se ho ptala, co by chtěl přesně dělat, odpověděl, že vykrádat banky. Líbí se mu, jak ti kluci vždycky odcházejí s velkými pytli peněz. (smích) Prý to udělá tak, aby ho nezavřeli, poděkovala jsem mu za hezkou vizi.

A Maxík už Kamaráda do deště viděl?
Ještě jsem mu ho nepouštěla, protože jsem tam v roli prostitutky, a i když vím, že by to pochopil, trochu se stydím. Jsem taková nejistá, jsou pořád ještě malincí. Ale líbí se jim Byl jednou jeden polda, jak my říkáme Policejní akademie. Když mě tam nachytají, jak píšu na psacím stroji a lakuju si nehty, má z toho Maxík strašnou radost a pořád si to pouští dokola. Filmy, ve kterých hraju, mají rádi, ale zpočátku nechápali, proč v nich jsem, chyběli jim ty souvislosti, zejména Brunovi, který je mladší. Ale oba se se mnou všude chlubí. (smích) Bruno už dal kamarádovi do nosu, protože mu říkal, že jeho maminka není herečka, a Bruno tvrdil, že je, a hned ho plácnul, takže jsme měli problém. Jsou na mě pyšní a je to moc hezký pocit.

Kdyby přišla další nabídka na film, vzala byste ji?
Nějaké jsou, ale pořád ty stejné a já bych se chtěla logicky trochu posunout, alespoň o schod. Nechci zůstávat zaškatulkovaná. Nic pro mě zatím nebylo tak zajímavé, abych na to kývla. Nehledám samozřejmě oscarové náměty, ale to, co přišlo, mě prostě neoslovilo.

Jaká je vaše vysněná role? Předpokládám, že vás pořád obsazují do rolí blondýn, modelek apod.
Přesně! Do panenek, krasavic, femme fatale, a já bych si spíš chtěla zahrát nějakou komediální roli. Myslím, že mám smysl pro humor, a chtěla bych, aby mě lidi viděli i v jiné poloze, když už se rozhodnu nějakou nabídku vzít. Zkrátka bych ráda něco jiného než jen být „paní dokonalá“, což nejsem a nechápu, proč mě tak lidi pořád vykreslují. Už je to nuda.

Když se ve vzpomínkách vrátíte na základní školu, jaké jste měla ambice?
Měla jsem ambice být cestovatelkou. Strašně moc jsem chtěla cestovat. Bavil mě ten esprit, vůně dálek, exotika, moře… Pořád jsem jezdila prstem po mapě a dívala se na různé cestopisy.

Pobrekával jsem dojetím a nahoru posílal plno vzkazů, přiznává David Kraus

Nakonec se vám to trochu splnilo…
Vlastně jo. O modeling jsem se tehdy vůbec nezajímala. Měla jsem dlouhé nohy, byla jsem vysoká a myslela si, že by mě do modelingu nechtěli. V tomhle jsem ambice vůbec neměla, rozhodně ne jako moje máma, která mi říkala, že jsem přesně na to typ. Mně to bylo jedno, ale viděla jsem příležitost, že se dostanu do Paříže, že bych se mohla podívat na Brooklynský most, což byl můj sen, tak jsem si řekla, že tu šanci chytím za pačesy a uvidíme, co z toho bude. A ten sen se mi nakonec splnil dokonale, protože jsem mohla cestovat zadarmo, a ještě mi za to platili. (smích) Vždycky mi říkali: „Simono, máme pro tebe práci v Karibiku a dostaneš za to peníze.“ A já si říkala: „Fakt? Udělám to i zadarmo.“ (smích) Pak jsem ležela pod palmami, oni mě fotili, což se mi líbilo, protože mě pořád někdo obletoval, a ještě mi za to přišla výplata. Práce snů.

Nelákalo vás už tehdy někde zůstat natrvalo?
Pořád jsem někde zůstávala. Zavolala jsem do agentury, že přijedu o týden později a za peníze, co jsem dostala, jsem to tam pěkně roztočila, takže jsem pořád neměla nic. Dva roky jsem byla chudá jako kostelní myš. Vždycky jsem přijela domů, tehdy jsem bydlela v Paříži, a nakoupila si v arabské čtvrti nějaké hadry za sto franků. Měli tam výprodeje. Všichni se mě pak ptali, jestli je to Chanel nebo Gucci, a já neměla nic. Všechno jsem dala za cestování a rozházela za různé blbosti. Až později jsem pochopila, že musím být víc zodpovědná, a začala trochu šetřit. Ale první dva roky jsem si to fakt užívala. Holka z Východu. Byla jsem šťastná za všechno.

Byla jste hodné, nebo zlobivé dítě?
Myslím, že jsem byla hodné dítě. V některých momentech jsem trošku rebelovala, ale jinak jsem byla takový maminčin přívěsek. Každé ráno jsem za ní utíkala ze školky přes lesopark do práce. Odvedla mě tam a já jsem v bačkorách běžela za ní, protože jsem s ní pořád chtěla být. Když jsem si pak v šestnácti sbalila kufr a řekla, že jedu do světa, byla z toho dost vykolejená, protože jsem na ni byla hodně fixovaná, vůbec na rodinu obecně. Nikdy jsem nechtěla být hlídaná babičkami a tetami, pořád jsem vyžadovala máminu pozornost.

Je něco, na co z dětství nerada vzpomínáte?
Měla jsem nádherné dětství. Už ve třech letech mi táta pouštěl Eltona Johna, sledovala jsem americké filmy, protože byl šikovným spojovým mechanikem a udělal si vlastní satelit. Když si to vezmu, měla jsem skutečně štěstí! Každý rok je u nás na pět set opuštěných dětí, ať už je to ze sociálních či jiných důvodů. Pamatuju si, že když jsem se to dozvěděla, hodinu jsem brečela v autě. Je mi moc líto, že se tohle děje. Proto je dobré, aby si děti vytvořily mapu svého života a neměly pocit, že je neměl nikdo rád. Vzpomínky jsou pro každého z nás důležité.

Co kdyby se kluci chtěli v pubertě vydat stejnou cestou?
Upřímně bych z toho nebyla nadšená. Nechci, aby v tomhle prostředí vyrůstali. Stačilo, že jsem ho přežila já. (smích) Naštěstí tyhle sklony nemají. Jak už jsem zmiňovala, Bruno je rozený veterinář, rybář, ochránce planety. Když jsme na dovolené, dokonce třídí i plasty v moři, je milovník přírody. Už v tomhle věku je takový chytrolín a říká, že lidi ničí planetu, bude její ochránce. A Max je odstřelovač. (smích) Miluje zbraně, dobře střílí, takže mám pocit, že byl v minulém životě odstřelovač. I když vypadá jako holčička, má takové jemné rysy a i povahově je velmi něžný, tak zdání klame. Miluje tanky, druhou světovou válku a vše kolem toho.