Pro politiky jsme národ krtečků, říká autor dokumentu V síti Vít Klusák

Váš výraz je záhadný. Nemáte z cen radost?
Upřímně se přiznám, že ve mně kmitá kyvadlo. Na jedné straně mám radost – že třeba i poučeným divákům, jako jsou kritici, to přijde dobré a že nám to usnadní pracovat dál. Ale na straně druhé cítím jistou poplatnost byť tomu náročnějšímu vkusu. Ty skutečně nejodvážnější a nejoriginálnější filmy nikdy nesbíraly podobné ceny: třeba filmy Petra Marka nebo Karla Vachka.

Přijde vám to málo odvážné?
Jde mi o to, že tohle téma má v sobě kus bulvárnosti. Je chytlavě uchopené, vzali jsme ohrožené dětství - to nejkřehčí, co známe - a vydali je napospas autentickým predátorům. Vzbuzuje to velké emoce. Tak si říkám, zda jsme tím filmu nezaručili jakýsi instantní úspěch. A kolik je v tom vlastně naší přidané filmařské hodnoty.

Narkoman, známá moderátorka i prostitutka. To jsou hrdinové Heleny Třeštíkové

Myslím, že se cení hlavně nápad a forma. Ta byla v každém případě originální. Máte dojem, že jste vynaložil méně energie než u jiných svých projektů?
Práce to byla jak na kostele. Což nevím, jestli je vhodné přirovnání – s ohledem na dané téma. Při podobných cenových žních vám ještě víc dojde, že kritici překročili jiné moje projekty, které jsou filmově překvapivější.

Například?
Například Svět podle Daliborka o muži z Prostějova, který si hraje na neonacistu. Daliborek zaujal slovenské kritiky, vyšly tam nadšené recenze chápající ten jazyk. Ale čeští novináři ho tak podivně nepochopili, psali, že uvízl mezi žánry. My tam záměrně vetkli jistou hádanku. Aby se divák musel víc zapojit do luštění toho, na co vlastně kouká.

Tak to někdy chodí. Co filmař považuje za mimořádné, novinář vidí jako problematické z hlediska vnímání. Dobře, úspěch V síti berete sporně. Čeho si tedy u něj nejvíc ceníte?
Že má schopnost zaujmout širokou veřejnost a tím proniknout do tolika domácností a vyvětrat tabu, které kolem on-line zneužívání doposud panovalo. A pochopitelně i to, že policie k dnešnímu dni řeší dvaapadesát mužů a jednu ženu, necelá desítka aktérů už putovala k soudu. Nejdůležitější je pro nás signál, který jsme filmem vyslali všem, kdo by to chtěli na děti na internetu zkoušet. Novináři totiž dané kauzy bedlivě sledují a tím se šíří zásadní vzkaz: Zneužívání dětí vede ke klepetům. Ústeckému muži, který oslovil všechny tři naše holky a kterého jsme si dokonce našli osobně – hrozí trest nepodmíněný. Ale hlavně významně vzrostl počet rodičů a dětí, které se s podobnými otázkami ozývají různým linkám pomoci. To je nejhezčí zpráva.

Máte dceru zhruba ve věku hrdinek vašeho dokumentu. Hlídáte její aktivity na sítích?
Snažíme se. Zrovna nedávno se Julii stalo, že ji nějaký chlapík na internetu oslovil. Konverzaci započal otázkou: Copak provádíš? Julie si to blbě přečetla, a tak mu odvětila: Já nic neprodávám. A on na to, ty jsi ale hezká a chytrá holčička. Načež mu Julie oznámila: Vy asi ještě nevíte, že můj táta točí o úchylech filmy, co? Rázem byl klid, chlapík vycouval.

Herečka Daniela Kolářová: Po smrti manžela bojuji se samotou hlavně prací

Je na nějaké konkrétní síti?
Na TikToku. Má ráda tanec, gymnastiku, tak natáčí videa a občas tam něco pověsí. Ale dali jsme jí s bývalou ženou jasná pravidla – že nebude mít nikde obnažené břicho, nebude plazit jazyk, což jednou udělala… Založil jsem si tam kvůli ní i svůj účet. Abych věděl, jak aplikace funguje a mohl s ní o tom mluvit. Když vidí můj nefalšovaný zájem o tuhle aplikaci, daleko spíš se mi pak svěří, když se tam stane něco nepříjemného.

Proč mají vlastně dívenky zapotřebí ta věčná selfíčka a potřebu prezentovat se na videích a fotkách na internetu? Uvažoval jste nad tím při natáčení dokumentu?
Žijeme v době reklamní. Neznámé herečky i dvacetiletí podnikatelé shlížejí z obálek časopisů, webových stránkách firem, na instagramu. Asi se ustálilo rovnítko mezi úspěchem a jeho zobrazením. Co z fronty nevykoukne, jako by nebylo.

Možná je to i volání o pozornost.
Každý si tam ukládá jenom to hezké, takové simulace štěstí. Tak si představuji, že tím ta děcka zpětně listují a uklidňují se, že vlastně žijí naplněné životy. Ale především je to soutěž v prezentaci štěstí. Je to nezměrný fenomén a téma pro sociální psychology. Nedávno mi kolegyně říkala, že mladí lidé začali na sociálních sítích používat značku IRL.

Co to je?
In Real Life. Neboli ve skutečném životě. Protože když ta děcka dnes napíšou „lovil jsem s kámošem ryby“, není jasné, zda u rybníka, nebo v nějaké aplikaci, hře. Tak k tomu dodají IRL a můžou se těšit na komentáře typu: Tys byl fakt venku?! Což je komické i strašidelné zároveň. A tuhle mi kdosi svěřoval svůj podnikatelský záměr, že by chtěl zřídit virtuální hřbitov. Že by se nemuselo chodit na Dušičky na ten skutečný. Mohla byste tam koupit e-kytici a poklidit rodinný e-náhrobek.

Dejte pokoj s virtuálním hrobem!
A to si představte, že se tam přesunuli i takzvaní šmejdi. Už neloví důchodce na pozlacené sady hrnců v kulturácích, ale na internetu prostřednictvím řetězových mailů.

Záměna dětí? Vůbec si to nedokážu představit, říká herečka Marta Dancingerová

Pandemie urychlila náš přesun na on-line. Můžeme si při videohovoru měnit pozadí, s brýlemi pro virtuální realitu pobýt na pláži. Až to člověka občas děsí. Nejsme trochu jako v Matrixu?
Třeba tohle urychlení naopak povede k uvědomění, že to kromě nesporných výhod představuje také problém. Kdybychom se do něj nořili pomalu, možná by nám tak rychle nedocvaklo, že jsme v průšvihu.

Také podléháte technologiím, nebo to máte pod kontrolou?
Právě že ne. Poslední rok to dost řeším a už jsem to částečně vyřešil – pořídil jsem si tlačítkový telefon. A nejsem sám. Protože jsem zjistil, že neustále kontroluju, jestli mi nepřišel e-mail nebo co se děje na sítích. Strašně mi to rozbíjí den, ale hlavně pozornost. Snažím se alespoň na část dne telefon zmrtvit do režimu letadla. Jako třeba teď, kdy si spolu povídáme. Někteří lidé ze mě šílejí a vyčítají mi – ty jsi nebyl několik hodin k zastižení! No, nebyl. Je to moje vědomá obrana. Nesnáším totiž tu vysílačku v kapse, skrz kterou vás může zastihnout kdokoli a kdykoliv.

A jak to s tlačítkovým jde?
Přiznám se, že k odložení toho chytrého zatím pořád sbírám odvahu. Chyběla by mi třeba GPS. A především okamžitý přísun informací, když natáčím.

A vy teď natáčíte, jak vím. Celovečerní dokument z doby koronaviru, který jste pojmenoval Velké nic. O čem bude?
Nerad mluvím o nedokončených projektech.

Já právě doufám, že mi k němu něco řeknete. Pro tvůrce hraných filmů nebyl covidový rok prý nijak inspirativní, i když pár pokusů tu bylo, třeba hraná série Tomáše Baldýnského.
Myslíte ten až komicky nevtipný seriál, ve kterém trápili herce v upatlaných plexištítech? Esence zoufalství. Mimochodem, k vaší poznámce, že autorům hraných filmů nepřišla pandemie dost sexy… Já myslím, že je právě škoda, že se neumějí chápat bezprostřední reality.

Dokument je přece jen ve výhodě. Má šanci a skoro bych řekla povinnost v podobných dobách, jakou teď zažíváme, být u toho. Je pohotovější. Co vás k Velkému nic postrčilo?
Inspirovalo mě jedno z mnoha bizarních prohlášení naší vlády. Když ministr obchodu Karel Havlíček na jaře s vážnou tváří oznámil, že roušky sice nejsou k mání, ale otevřou nám aspoň galanterie, abychom si je jako národ krtečků a ferdů mravenců mohli ušít. Neboli poraď si sám, lide. Národní divadlo má svou legendární oponu z všelidové sbírky – velkou roušku, tak ať si každý ušije taky svou oponku. Roušky sobě.

Linda Rybová a David Prachař: Pandemie rozkymácela naše životy

Chápu, to byl groteskní moment.
Prostě mi přišlo nepředstavitelné, že – podobně jako dokumentaristé v srpnu 1968 – bych měl za těchto okolností zůstat doma. Nešlo nevzít kameru do ruky a nevyrazit do ulic.

Točíte lidi v různých situacích, do kterých je dostala karanténa a restrikce. Překvapilo vás během dosavadní práce něco, co dalo filmu další rozměr
Točím filmy právě kvůli tomu, co zmiňujete. Realita mě pokaždé něčím překvapí. Vždycky je podnětnější, vzrušivější a poťouchlejší, než co bych vymyslel od stolu. Proto také smekám před autory hraných příběhů, když dokážou vytvořit uvěřitelný vesmír, který navíc něčím překvapí, přesáhne sám sebe. Asi jako když se v našem filmu V síti vydal čísi pes počůrat kabát chlapíkovi, který se před skrytou kamerou pokoušel svést nezletilou holku.

Podle jakého klíče a v jakých mantinelech hledáte Velké nic?
Hledáme méně obvyklé motivy, která ta situace vytváří a o kterých si myslíme, že budou mít vypovídací hodnotu i po delší době.

Například?
Například fanoušky, kteří dokážou kvůli fotbalovému zážitku přitáhnout šestimetrové štafle k ohradě a hodinu na nich stát a zírat. V tomhle obraze je zároveň cosi dojemného, groteskního i nablblého.

Vypovídají tyhle situace a reakce něco nového o nás Češích?
Jsme netrpěliví. Na jaře se vzedmula vlna solidarity a schopnosti se omezit až neuvěřitelně. Jenže pak jsme si uspořádali oslavu konce pandemie u nekonečného stolu na Karlově mostě a všechno bylo rázem pryč. Myslíme si, že ten průšvih skončí ze dne na den. Ale takhle rychle se věci řešit nedají. Existují data, že Češi jsou druzí nejpečlivější třídiči plastu a odpadu v Evropě. Respektive když nám někdo dobře vysvětlí, k čemu je to dobré, snažíme se. Jenže naši představitelé jsou diletanti a idioti, co nejenže nejdou příkladem, ale ještě je vídáme, jak se potají trousí ze zavřených hospod. To se pak těžko čemukoli, co řeknou, věří.

Martin Hilský: Shakespeare byl jako Beatles, taky netvořil ve vzduchoprázdnu

Kdy usoudíte, že Velkého nic už bylo dost? Máte nějakou uzávěrku?
Je to časosběr a zatím konec v nedohlednu. Možná bude tenhle stav trvat rok nebo tři, protože mutace viru mohou s kartami ještě pěkně zamíchat. Takže pokračujeme ve sběru materiálu. Točíme to netradičně širokoúhle a černobíle, rádi bychom, aby film kromě dokumentární výpovědi měl i další rozměr, aby vyvolával pocit odstupu – asi jako když listujete sto let starými novinami.

Čili film pro kina… Jež jsou zavřená. On-line premiéru asi neplánujete?
Ne. Už s ohledem na ten formát si počkáme na klid kina a velké plátno.

Točíte i bizarnosti, jež někteří dokážou v souvislosti s pandemií vymyslet. Vybaví se vám, jaké největší absurdnosti jste se loni dopustil vy?
Vzpomínáte si na ten děs z neznámého, když to sem dorazilo? Při prvním jarním uzamykání společnosti jsem vytáhl starý triko a narazil si ho na ústa, abych mohl jít nakoupit své mámě. Nikdo tehdy netušil, co za virus to je a jak moc je nebezpečný. Chystal jsem se jak do války. Dveře jsem otevíral lokty, vrazil do Tesca, na ruce si navlékl igelitové pytlíky, udělal velký nákup a vydal se k pokladnám. Bylo jich tam hodně a já si říkal – nebožačky pokladní to určitě budou mít, když je kolem nich pořád tolik lidí. Vybral jsem si paní, co vypadala nejzdravěji, ale ve chvíli, kdy na mě přišla řada, začala strašně chrchlat a do toho kýchla. Propadl jsem panice a z obchodu hned chvátal domů a tam celý nákup ve vaně osprchoval. Některé ty etikety pekelně navlhly, máma se divila, kde jsem stihl zmoknout… Dokonalá groteska.

Co myslíte – budeme se na to za deset let dívat s úsměvem, nebo nás čeká už jen život s rouškami?
No, jak jsem tak prošel s kamerou tou „první linií“ a situací na ARO v několika nemocnicích po celé zemi – nebudu předstírat optimismus. Můj pohled je samozřejmě do značné míry ovlivněn pohledem zblízka. Ale myslím, že bychom měli být všichni víc zodpovědní a trpěliví. Jako naši přátelé z Japonska, kteří tolik nezamkli společenský život, ale jsou zároveň mnohem zodpovědnější. Třeba kina v Japonsku jsou otevřená. Jsou prostě opatrní, vědí, že je potřeba to hlídat, jakmile je škrábne v krku, jdou na testy a dodrží karanténu. Nám chybí disciplína. Takže jestli se budeme za deset let usmívat, záleží dost na nás samotných.