Kliknutím zvětšíteJaké teď prožíváte období?
Už mnoho let nádherné. Každý den vnímám s radostí.
Věnujete se malování obrazů, které vznikají na přání. Jaké je malovat pro druhé, když víte, že váš obrázek bude darem a udělá radost?
Nemaluju jen darem, přijímám i zakázky. Pro mě je snazší malovat pro přátele, protože cizí lidi vidím jen na fotce, nemám je načtené. Navíc maluju akvarel, je asi nejtěžší, protože chyba se nedá opravit. Občas je to adrenalin. Pocit, když se obrázky líbí, je samozřejmě báječný. Dodává chuť do další tvorby.
Nejste zavalena zakázkami? Stíháte to tak akorát, aby to pro vás stále byla zábava, radost?
Sice dodnes pracuju jen na zakázkách, ale nejsem zavalena, protože věnuju malbě spoustu času, a tudíž to není levná záležitost. Mám v hlavě i svůj projekt a chci dělat vlastní tvorbu, nejen portréty, ač mě moc baví. Z vlastní tvorby bych chtěla dělat i reprodukce, aby mé obrázky mohly být dostupné všem, komu se líbí.
Na své sociální síti zveřejňujte své obrázky, ale také podporujete ženy, které onemocnění zákeřnou nemocí, která se kdysi „našla“ i vás. Propadla jste tehdy tomu: Proč zrovna já?
Vůbec mě tahle otázka nenapadla, a hlavně, když mé těžké okolnosti pominuly, pochopila jsem, že vše se dělo, abych byla lepším, odolnějším, schopnějším člověkem. Díky tomu jsem svou nemoc, když přišla, považovala za přechodné období, které zvládnu. Vnímala jsem ji mnohem snáz, protože jsem byla zocelená. Už jsem měla jiné myšlení. Boj o život jsem vyhrála předtím.
Ostatně, lidé volí mnohdy raději smrt než žít na samém dnu. Mně by všechny výdělky zabavovali a žít soběstačný život z životního minima je utopie. Ještě bych ráda řekla, že při nemoci je úžasné to, že všichni dělají maximum, aby vás zachránili, a já mám báječné lékaře. MUDr. Janu Skřenkovou, paní profesorku Petru Tesařovou, doc. Davida Pavlištu, profesora Andreje Sukopa a paní doc. Lauru Janáčkovou. Jsem jim vděčná.
Michaela Kuklová se objevila ve filmech Učitel tance, Příliš hlučná samota, Andělská tvář, Začátek světa nebo Zatracení, i v mnoha úspěšných seriálech.
Věděla jste v hloubi duše, že má ona nemoc nějaký účel, pokud se to tak dá nazvat? Nebo jste si aspoň přála to takto vidět, aby když už, vám to celé dávalo nějaký smysl?
Nemoc přijde, když nežijete dobře. Všechno, oč nepečujete nebo přetěžujete, odchází dřív. I věci. Proto vás nemoc učí sebelásce. Mně propukla až po skončení všech strastí. To tak bývá. Jinak už jen dopilovala moje vnímání sebe sama, schopnost konečně se dokázat ocenit za to, co jsem v životě zvládla či vytvořila. A dala mi do života další příležitosti, směr a v neposlední řadě i poznání spousty báječných lidí.
Slyšela jsem rozhovor s jedním onkologem, který říkal, že mnoho z jeho pacientů po vyléčení dokázalo mimořádné věci. Že je to posunulo tam, kam by si předtím netroufli.
Tak to je. Jakoby se osvobodíte. Můžete cokoli, protože když nejde o život… Tohle klišé pro vás přestane být pouhou frází.
Jak jste smýšlela? Měla jste i díky synovi nějakou vnitřní jistotu, že to neskončí špatně?
V téhle nemoci nemáte nikdy jistotu, já jen bezmezně věřila a věřím, že to tak bude, i když se před každou kontrolou vkrádají pochybnosti, s každou prkotinou člověka napadne, jestli… Nejdřív za deset let budu moct s velkou pokorou říct, že to vypadá, že jsme to spolu s lékaři zvládli. Že moje hlava nepřipustila nejhorší myšlenky právě kvůli synovi, tomu věřím. A nežiju s obavami ani teď. To, že mě to napadne, když se mi něco děje, je přirozené. Ale žiju jako zdravý člověk, ne ve strachu.
Váš boj s vámi absolvoval také bývalý přítel. Je těžší bojovat s nemocí sám, nebo s někým po boku?
Nemyslím si, že jde v tomto paušalizovat. Mně to přišlo těžší, protože se jednalo o mladý vztah s výrazně mladším partnerem. Když mi něco je, chci být sama, dovolit si zalézt, vypnout, vypadat hrozně. Nerada se ukazuju v oslabení, a tak jsem měla potřebu tvářit se, že mi nic není. Což mě stálo úsilí. Moje touha po milování se dokonce zvýšila, protože jsem se potřebovala ujišťovat, že jsem pro něj i přes svůj handicap stále žádoucí. Co jsem tak zaznamenala, naopak ve vztahu dlouhodobém, kde už je důvěra s léty ověřená, ženy preferují v léčbě spíš intimní klid.
Byť jsem nafotila reklamní snímky na spodní prádlo pro ženy po mastektomii a dařilo se mi ukázat, že i tak může být žena sexy, sebevědomí se mi vrátilo až s novými ňadry. Dnes hrdě chodím bez podprsenky. Vůbec neřeším, co si lidé pomyslí. Oceňuji tak skvělou práci lékařů, že JSEM a že tuhle nádhernou ženskou část těla mám zpět.
Michaela Kuklová je vyhledávanou herečkou, objevila se v řadě v filmových rolí.
Nakonec jste se však s mladším partnerem rozešla a z vlastní iniciativy ho nechala jít. To už chce velkou dávku sebevědomí, vnitřního ukotvení, míru a sebelásky.
Vždycky, když tohle slyším… Ano, nemoc mi pomohla docílit vašeho popisu, ale ve své podstatě jsem měla i štěstí. Kdyby lidé znali příběhy žen ve čtvrtém stadiu, kdy jsou metastázy po těle, co si zkusí… Jsem na jednom společném facebookovém profilu onkologických pacientek. Ženy si pomáhají radami, podporují se, posílají energii, posilují víru.
Jenže občas taky sledujete boj o život v přímém přenosu. A když čtete příspěvek mladé maminky s malými dětmi: „Holky, doktor mi řekl, že mám měsíc, ať se připravím. O děti je postaráno…“, otřese to s námi silně. Tolikrát jsem si říkala, že bych měla skupinu opustit, že na tohle nemám. Ale když už je na mě vidět, cítím potřebu pomáhat a mluvit o tom, jak statečné a silné tyhle ženy jsou. A čím těžší průběh mají, o to víc se ještě angažují v pomoci ostatním. Obdiv.
Jsou lidé, kteří říkají, že rakovina byla to nejlepší, co je mohlo potkat. A naopak ti, kteří říkají, že rakovina byla to nejhorší, co je potkalo. Ať jsou však v jakémkoli táboře, shodnou se, že je jejich život v mnoha ohledech mnohem lepší, než byl před diagnózou. Jak tohle máte vy?
Změní se myšlení. Nejen s nemocí, ale s každým životním průšvihem. Je to, jako když zdravému člověku vadí, že ho mladší nepustí sednout. Co by za to vozíčkář dal, kdyby mohl stát. A tak někoho napadne, co to je za nevychovanou mládež, já pocítím radost, že mi nohy slouží. Takže po nemoci si vážím toho, že tady můžu být, vidět, slyšet, chodit, radovat se. To je celý fígl. Člověk si uvědomuje, co má a může, neřeší, co nemá a nemůže.
Pacienti říkají, že jakmile museli zírat smrti do tváře a myslet na to, jak jejich děti vyrůstají bez matky, nepříliš dokonalé vysvědčení proti tomu bylo naprosto bezvýznamné. Přestala jste se zabývat maličkostmi? Nebo je to jen krátkodobé a člověk do toho pak zase spadne?
To nebude krátkodobý jev. Tak to je.
Takže jste si srovnala životní priority, pokud by se to dalo takhle obecně nazvat?
Ano. Spousta věcí se vás přestane dotýkat. Říkám tomu „lehkost bytí“. Jinak jsem úplně normální a taky se ještě najdou situace, které mě rozhodí.
Které věci konkrétně se vás přestaly dotýkat a házíte je za hlavu?
Třeba pomluvy, křivdy, když se mi někdo snaží ublížit… Ale vytočí mě lež, podsouvání činů, překrucování fakt, ubližování druhým atd., pokud mi na tom člověku záleží. To se nezměnilo.
Vašemu synovi už je třináct let. V jeho poměrně raném věku jste však na péči o něj zůstala zcela sama. Můžete říct, jak jste celé ty roky zvládala? A měla jste někoho, kdo vám pomohl, když bylo třeba?
Bez pomoci mojí maminky, která pohlídala, když jsem měla představení, bych se neobešla. Práci jsem omezovala, abych byla mámou, a tak nebylo peněz nazbyt. Musela jsem nám taky vybudovat domov. Vzala jsem si hypotéku, koupila dům a rekonstruovala jej s pomocí jednoho zedníka. Nakupovala jsem materiál ve slevách, který jsem si všechen vozila na stavbu sama ve starém autě či ve vypůjčené dodávce a naučila jsem se spoustu stavebních prací.
Taky jsem sama vyrobila balkon, okenici, dvířka, rekonstruovala staré dveře, smontovala veškerý nábytek. Spoustu času stojí i údržba domu a zahrady, péče o zvířata. Moc jsem chtěla, aby měl Romi hodně prožitků, a tak jsme spolu stále něco podnikali. Každý den, až do šesté třídy, jsem Romču vozila pětadvacet kilometrů do školy a odpoledne ze školy a kroužků. To proto, aby mohl zůstat se spolužáky ze školky, když jsme se přestěhovali.
I dnes vstávám nejpozději v šest, musím ho odvézt na autobus, a to samozřejmě, i když se vrátím v noci z představení a usnu ve dvě. O víkendu se pak snažím dohnat spánkový deficit. Každou odpočinkovou chvilku věnuju svým fanouškům. Kouknout se na film, číst knížku nebo se potkat s přáteli je pro mě vzácností. Ale neměnila bych. Mě to všechno baví.
Napadá mě, zda i tehdy, když jste na Románka byla sama, ve vás byla, stejně jako později u nemoci, někde uvnitř ta jistota, že to zvládnete. Nebo tam nějaké obavy byly?
Občas obavy taky byly. Věnuji se divadlu a jsem placená z odehraných představení. Současná doba je pro divadlo nejistá, ale každá krize nám dává příležitost naučit se novým věcem.
K těm patří malování a co dalšího?
Pokud se nebudou prodávat mé obrázky, protože koupěschopnost lidí bude špatná, budu muset najít jinou cestu k přežití. Nevím, třeba se vyškolím a budu dělat psychickou pomoc. Ostatně, už mám praxi. Letitou. Z obou stran. Jen teď pracuju zdarma.
Jak byste se jako maminka třináctiletého syna ohodnotila?
Od nemoci přes lockdown jsem najednou nemohla být tou mámou, co má energii stále vymýšlet program, potřebovala jsem se věnovat poprvé sobě. Jako matka jsem ve svých očích selhávala, vliv mělo i opojení láskou. A mezi tím se syn stihnul osamostatnit a výrazně dospěl. Ale byla jsem za všech časů ta nejlepší máma, jakou jsem jen dokázala být.
A jak si myslíte, že by vás ohodnotil váš syn? Co by nám o vás řekl?
Máme úžasný vztah, a tak by vám řekl, že to se mnou docela jde, jen někdy jsem trapná. (smích) To když spolu jdeme třeba do obchodů a já si začnu zpívat nebo trochu blbnout.
Máte teď hodně práce? Jak vypadá vaše nejbližší budoucnost?
Hraji v Hudebním divadle v Karlíně muzikálu Alenka v kraji zázraků, který měl před pár dny znovu obnovenou premiéru. A diář mám až do prosince plný představení a různých akcí, ale co skutečně přinese podzim, to je otázka.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
