Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) může mít dlouhodobé vystavení lidského organismu nějakému přirozeně se vyskytujícímu těžkému kovu na jeho nervový, trávicí a imunitní systém toxické účinky.

Rtuť, přezdívaná také živé stříbro, je klasickým příkladem právě takového těžkého a toxického kovového prvku, proto ji WHO označuje za jednu z deseti nejvýznamnějších chemických látek vyvolávajících hlavní zdravotní problémy. 

Rtuť napříč lidskými dějinami

V současnosti mohou být lidé přirozeně vystaveni určité dávce rtuti například tehdy, pokud jedí některé druhy ryb nebo měkkýšů, většinou jde ale o nízké množství. Máme také důkazy o tom, že se rtutí se setkaly i některé známé osobnosti světové historie - stopy po rtuti se našly například na ostatcích dánského astrologa Tycha de Brahe, což vedlo ke spekulacím o jeho otravě.

V malé nezařízené místnosti o velikosti 16 metrů čtverečních se nacházely tři postele, komoda, která sloužila zřejmě jako záchod, několik keramických nádob, dřevěná truhla s koňskými postroji a jedno malé okno
Pompeje vydaly další ze svých pokladů: Úžasně zachovalý pokoj otroků

Jak tomu ale bylo ještě v dávnějších dobách, například ve starověku nebo dokonce v pravěku, kdy se rumělka, rozemletá na jemný prášek, používala k výrobě barevného pigmentu, jenž měl pro naše dávné předky zásadní význam?

Aby to zjistili, analyzovali vědci lidské kosti z 23 různých archeologických nalezišť, mezi něž patřily také jeskyně a jámy nacházející se ve Španělsku a v Portugalsku. Kosti patřily 370 jedincům žijícím v různých časových epochách v rozmezí pěti tisíc let.

Analýza některých kostí, zejména pažních, odhalila neobvykle vysoké hladiny rtuti - na některých ostatcích se jí našlo až 400 ppm (parts per million, tedy dílů na milion částic), což je mnohonásobně více než jedno nebo dvě ppm, což WHO považuje za normální hradinu rtuti v lidských vlasech.

Pikillaqta, jedno z center, které vybudovala v jižní Americe kultura Wari, známá také jako Huarijská kultura.
Hrůzný nález pod horami v Peru. Oběťmi krvavých rituálů byly kdysi i děti

Takové množství se nedalo vysvětlit ani posmrtným rozkladem, ani náhlým příjmem z potravy (aby se rtuť dostala do kostí, muselo být tělo vystaveno jejímu působení dlouhodobě). Podle vědců bylo na vině zřejmě právě to, že naši dávní předci přicházeli do styku s rumělkou. Ostatně, ve španělském městě Almadén se dodnes nachází jeden z největších a nejslavnějších rumělkových dolů na světě.

Pomalu trávila už v neolitu

Lidé začali těžit rumělku v oblasti dnešního Almadénu již v neolitu, tedy asi před sedmi tisíci let. Nejvyšší hladiny rtuti přitom nyní vědci naměřili u ostatků datovaných do doby mezi lety 2900 až 2300 před naším letopočtem, tedy od pozdního neolitu do střední doby měděné, představující přechod mezi neolitem a dobou bronzovou.

"Rumělka v té době představovala vysoce symbolickou, pravděpodobně posvátnou látku, široce používanou při různých rituálech a společenských obřadech, a z toho důvodu byla také ceněným a vyhledávaným obchodním artiklem," napsali autoři ve své studii, publikované v International Journal of Osteoarchaeology. 

Moderní lidé druhu Homo sapiens se s denisovany zřejmě nejen setkali, ale stačili se s nimi i zkřížit.
Člověk se křížil i s pravěkým duchem. Velký objev potvrdila umělá inteligence

V hrobkách pocházejících z tohoto období, nalezených v jižním Portugalsku a Andalusii, se rumělkový prášek používal k natírání pohřebních komor, zdobení funerálních figurek a dokonce k roztírání po mrtvých tělech.

Podle vědců mohli lidé při různých obřadech velké množství rumělkového prášku plněného rtutí úmyslně nebo náhodně vdechovat. Teprve na konci doby měděné a s přechodem na dobu bronzovou (tedy kolem roku 2200 před naším letopočtem), se podle studie používání rumělky výrazně snížilo.