Kliknutím zvětšíteBiologa z britské univerzity v Readingu Alejandra Perottiho by v životě nenapadlo, že nejvíce informací o mumiích, které byly uloženy k věčnému odpočinku do hrobek vytesaných v jihoamerickém pohoří Andy před dvěma tisíci lety, se dozví díky parazitům. „Ukázalo se, že vlasy, nebo kusy látek, na nichž se vším zalíbilo, mohou poskytnout důležitá data,“ sdělil Perotti pro deník The Independent.
DNA dávných obyvatel žijících na území dnešní Argentiny dokázal jeho tým extrahovat z malé kapky lepkavého sekretu, kterým byly hnidy (vajíčka vší) přilepeny k vlasům zesnulého.
Revoluční postup
Tato nová výzkumná metoda je revoluční, protože nezasahuje destruktivně do unikátních ale většinou silně poškozených starověkých ostatků. K odhalení některých tajemství našich předků tak nyní bude stačit jen pár vlasů s hnidami.
Na mezinárodním výzkumu všího dusíkového lepidla se podílelo několik významných vědeckých institucí a univerzit. Jejich výsledky byly publikovány v časopise Molecular Biology and Evolution.
Nová výzkumná metoda má podle expertů potenciál změnit pravidla archeologické hry. „Nyní můžeme studovat tisíce let přirozené a evoluční historie člověka díky DNA extrahované z lepidla produkovaného parazity. A bude to možné i v případě, že se lidské ostatky vůbec nezachovaly,“ pokračoval Perotti. Lepidlo na hnidy totiž nepřilepí pouze vajíčka na vlasy, ale doslova zachytí vše, co je na dosah. Včetně buněk lidské pokožky hlavy. „Je to úžasné. Objev tak trochu připomíná děj filmu Jurský park, ale místo DNA dinosaurů nám tito neoblíbení parazité umožňují prozkoumat prastarý lidský genom člověka,“ vysvětlil vědec britskému listu.
Genetické informace jsou bezpochyby svatým grálem pro vědce, kteří se zabývají výzkumem dějů minulých. Nic nemůže poskytnout přesnější údaje o tom, jaký byl život před tisíci lety. Bohužel získávání DNA pomocí tradičních metod často vede k poškození unikátních vzorků. V případě analýzy parazitického lepidla ale takové nebezpečí nehrozí.
Přitom je to podle vědců zdroj genetického materiálu stejně dokonalého, jako jsou například zuby, dosud považované za nejlepší trezor genetických informací. A mnohem lepší než kosti.
Tajemství mumií
A jaké informace o andských mumiích nám ono „zavšivené“ lepidlo vlastně poskytlo? Vědci úspěšně potvrdili dřívější teorie založené na archeologických nálezech: Mumifikovaní jedinci byli opravdu součástí populace, která migrovala do And v severozápadní Argentině ze západní Amazonie, z oblastí deštných pralesů na území dnešní jižní Venezuely a Kolumbie. K přestěhování této populace došlo před 2000 lety nebo dříve. Genetická analýza také umožnila určit pohlaví mumifikovaných osob a rozložení hnid na vlasech naznačilo, že alespoň některé z nich měly v době smrti velmi nízké teploty.
Existuje mnoho důkazů o tom, že vši jsou našimi souputníky odjakživa. Vědci se však teprve nyní ponořují do jejich genomů, aby zjistili, jak se tito parazité kdysi přemisťovali, vyvíjeli s primáty a později lidskými hostiteli a šířili se po celém světě.
Studie mumií a archeologických nalezišť potvrzují, že většina starověkých skupin žila se značnými populacemi jak vší dětských na hlavách a muňek v ochlupení, tak vší šatních ve svých oděvech. Savý hmyz lze i dnes najít jak na jejich ostatcích, tak na nejrůznějších artefaktech. Archeologové dokonce objevili speciální hřebeny, kterými se pravěcí obyvatelé Jižní Ameriky snažili těchto krvelačných parazitů zbavit. Naštěstí pro moderní vědu nebyly tyto snahy vždy úspěšné.
Současné muzejní i soukromé sbírky jsou pravděpodobně plné vších vajíček roztroušených po vlasech, látkách a oblečení. Velká část tohoto materiálu díky dusíkovému lepidlu získává teď zcela nový kontext. Hnidy, které na těchto artefaktech jsou stále k nalezení, tak mohou odhalit svá tajemství a dokonce se stát zdrojem poznání o svých dávných nositelích.
303
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
