Tým Roberta DiNapoliho, doktoranda z americké Univerzity v Oregonu, využil ke svému bádání statistické modely, vytvořené na základě dat získaných pomocí radiokarbonové metody datování. Ta je založena na poklesu počtu atomů radioaktivního uhlíku v původně živých objektech. Výsledky jejich výzkumu jsou překvapivé – stavitelé soch moai totiž měli být prosperujícím společenstvím ještě v době, kdy na ostrov dorazili první evropští mořeplavci, tedy v první polovině 18. století.

„Obecně panuje přesvědčení, že civilizace, kterou Evropané při první návštěvě ostrova potkali, byla ve fázi kolapsu,“ říká Robert DiNapoli. „Naším závěrem ale je, že tvorba monumentů byla v době příchodu cizinců stále významnou součástí životů zdejších obyvatel,“ dodává.

Osídlení ostrova

Thor Heyerdahl
Teorii o osídlení ostrova Polynésany podpořil norský badatel Thor Heyerdahl, který v roce 1947 urazil na voru Kon-Tiki 7960 kilometrů a dokázal, že i v minulosti mohli lidé plout přes oceán.

Velikonoční ostrov, známý také pod domorodým názvem Rapa Nui, je v současné době chilským územím a nachází se zhruba tři tisíce kilometrů západně od pobřeží Jižní Ameriky a dva tisíce kilometrů daleko od nejbližšího obydleného ostrova. Dřívější výzkumy ukázaly, že byl s největší pravděpodobností osídlen ve 13. století námořníky z Polynésie.

Norský badatel a mořeplavec Thor Heyerdahl a jeho expedice na voru Kon-Tiki

Právě ti měli brzy po objevení ostrova začít budovat masivní kamenné plochy osazené megalitickými sochami a velkými kamennými klobouky, které sloužily ke kulturním a náboženským rituálům včetně pohřbívání. Podle široce rozšířené teorie ustalo budování soch okolo roku 1600 poté, co došlo k zásadnímu kolapsu zdejší společnosti.

Tou dobou na ostrově žilo podle různých odhadů dvanáct až sedmnáct tisíc obyvatel. Těm se mělo postupně podařit zlikvidovat veškeré lesy na ostrově a zavinit tak ztrátu úrodné půdy, která se stala obětí eroze. Lidé tak nejen že neměli z čeho stavět, ale zásah do ekosystému způsobil postupné vysychání zdrojů pitné vody i nedostatek potravy, kvůli kterému došlo i k vyhubení ostrovního ptactva. Následný hladomor pak měl přinést války a trvalé opuštění dříve významných soch moai.

Nová teorie

DiNapoliho tým však ve své studii, zveřejněné v magazínu Journal of Archeological Science, předpokládá, že slavné sochy byly centrem života obyvatel ještě nejméně o 150 let později, tedy ještě v době zhruba 28 let poté, co na ostrov 5. dubna 1722 jako první Evropan dorazil nizozemský admirál Jacob Roggeveen.

Celý výzkum začal původně jako DiNapoliho disertační práce, zamřená na proces budování monumentů. Při zkoumání jedenácti lokalit se vědci zaměřili na nezbytnou postupnost konstrukce, počínaje výstavbou centrální kamenné platformy a konče umístěním samotných soch. Díky tomu získali ucelený pohled na celý proces tvorby soch moai a dokázali pochopit rozdíly v hodnotách, naměřených v jednotlivých lokalitách radiokarbonovou metodou.

Na základě nových poznatků DiNapoliho tým odhadl, že tvorba soch opravdu začala krátce poté, co ostrov osídlili první Polynésané. Výrazné zrychlení prací pak přišlo někdy v období od počátku 14. do poloviny 15. století, od kdy tempo výstavby pokračovalo stabilně až do doby po příjezdu evropských objevitelů. Když v roce 1722 dorazili námořníci z Nizozemska, byly podle dochovaných zpráv sochy aktivně využívány a civilizace na ostrově nevykazovala žádné známky úpadku. Podobnou zprávu přinesli ještě v roce 1770 Španělé.

„Jejich návštěvy Velikonočního ostrova byly krátké a jejich zprávy stručné a omezené. Poskytují nám ale užitečné informace, díky kterým můžeme lépe pochopit časové zasazení budování a využití soch moai jako součást kultury a náboženských životů tamních obyvatel,“ vysvětluje DiNapoli.

Zachování tradic

Když však v roce 1774 na ostrov dorazil britský mořeplavec James Cook, popsal ostrov zmítaný krizí. „Naše výsledky v kombinaci s touto posloupností historických zpráv dokazují, že předpoklad kolapsu civilizace na Velikonočním ostrově před příchodem Evropanů je chybný,“ říká DiNapoli. „Po příchodu Evropanů je zdokumentována řada tragických událostí, jako jsou choroby v čele s neštovicemi, vraždění domorodců i jejich uvržení do otroctví,“ dodává spoluautor studie Carl Lipo, antropolog z univerzity Binghamton v New Yorku.

„Tyto události byly pro obyvatele ostrova něčím zcela neznámým a měly bez pochyby devastující účinky. Tváří v tvář nepříznivým podmínkám však pokračovali ve svých tradicích, které jim po staletí přinášely stabilitu a prosperitu,“ vysvětlil Lipo pro server EurekAlert a dodal: „Způsob, jakým dokázali zachovat své kulturní dědictví, které se v podobě jazyka, umění a zvyků dochovalo dodnes, je úctyhodný. Myslím si, že jejich odolnost byla kvůli teoriím o kolapsu civilizace neprávem přehlížena a zaslouží si uznání.“

Chodící sochy
Jakým způsobem dokázali dávní obyvatelé Velikonočního ostrova bez moderní techniky s mnohatunovými sochami hýbat? Zatím nejpravděpodobnější teorii přinesl český badatel Pavel Pavel, který sochy moai za pomoci lan „rozchodil“. Díky této metodě by k přesunu obřích kamenných skulptur stačilo daleko méně lidí, než se dříve předpokládalo. I tato teorie má však své odpůrce.