Na terči je v pohledu z vrchu Větruš zachycena katastrofální povodeň z konce března 1845.
Tehdy během necelých tří deštivých dnů vystoupila dne 30. března 1845 hladina řeky Labe na svůj zatím nejvyšší známý stav 1235 cm s průtokem asi 5600 metrů krychlových za vteřinu.
V Ústí voda dosahovala až ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a zatopila sklep domu na rohu Bílinské ulice, kde je dnes farní úřad a zlatnictví.
Voda sahala až k domům v Klášterní ulici, kde je dnes budova České národní banky. Směrem k Trmicím a Předlicím se vytvořilo velké jezero.
V místech, kde je dnes tzv. stará vrátnice do ústecké Spolchemie stála tehdy kaplička, která byla až po střechu zatopena. Strašný proud Labe prakticky smetl domy v blízkosti řeky od Litoměřic a Mělníka až po Drážďany, kde povodeň strhla velký labský most.
V důsledku povodně zmizela i řada labských ostrovů, odkud proud odnesl veškerou půdu včetně vzrostlých stromů, jako tomu bylo např. na ostrově pod Mariánskou skálou v Ústí nad Labem.
U Neštěmic odnesla povodeň veškerou půdu z přilehlého ostrova a odhalila tak velké pravěké pohřebiště, které bylo z větší části později zničeno místními obyvateli. Ti zde hledali něco, co by jim pomohlo uhradit strašné škody, které jim přírodní katastrofa napáchala.
Srovnatelně velká povodeň se v Ústí nad Labem odehrála v srpnu v roce 2002, kdy se maximální úroveň hladiny přiblížila zmíněnému rekordu z roku 1845. Ale v Ústí nad Labem ho nepřekonala.
I když je samozřejmě možné diskutovat o tehdejším a současném profilu koryta řeky Labe a o objektivnosti dobových měření a odhadů, je nepopiratelným faktem, že přibližně dvě třetiny velkých povodní na dolním Labi se odehrává v souvislosti s táním sněhu na přelomu zimy a jara.
Bylo tomu tak i v roce 1845, kdy po zimě bohaté na sněhové srážky přišlo prudké oteplení doprovázené deštěm.
Autor je vědeckým tajeníkem Muzea města Ústí nad Labem
