Poslední svou prózu Dlouhé dny čekání, která navazuje na knihu vzpomínek z války Nad městem zářily hvězdy (2003), uvedl v den narozenin na večeru v ústecké Severočeské vědecké knihovně, věnovaném i Jaroslavu Foglarovi.

Start: soudničky

Polovina století literární tvorby pro Hermana začala, když přišel do Ústí v roce 1955 jako právní čekatel. Zprvu se v krajském tisku objevily jeho soudničky a rozhlasové hry pro krajské studio Československého rozhlasu. Pro televizi napsal v roce 1957 námět pro tehdy známé Potyčky s paragafem a následovaly povídky v řadě časopisů včetně Rodiny či Literárního měsíčníku.

Debutoval románem Muž na betonových schodech v roce 1976 v Severočeském nakladatelství. Poté následovala Velká bílá oblaka v roce 1979 a Krůpěj rosy v roce 1982 ve stejném nakladatelství.

Žena v taláru

Na otázku kterou knihu si cení nejvíce, Herman uvedl: „Románu Žena v taláru, který vyšel v Československém spisovateli v roce 1983 a byl na jaře téhož roku zdramatizován do četby na pokračování v Československém rozhlase ve výtečné interpretaci Jany Štěpánkové. Žena v taláru pak vyšla v 2. vydání v Severočeském nakladatelství v roce 1990.“

Další knihu opět věnuje období chlapectví. „Vracím se, jako snad každý člověk mého věku, do období, které Fráňa Šrámek nazval stříbrným větrem. Nejsem však věčným chlapcem jako Jaroslav Foglar, i když bych jím byl rád. Dětství totiž patří k nejkrásnějším obdobím mého života. Někde jsem četl, že je ztraceným rájem,“ vysvětlil.

V rámci své právní profese napsal i stovky soudniček, které otiskovalo Svobodné slovo a další celostátní periodika. S Ústeckým deníkem spolupracoval od jeho vzniku.

Člověk není stroj

Na otázku, jak vidí život kolem sebe, Herman uvedl, že ho trápí častá lhostejnost lidí. „Trápí mě, jak se ztrácejí mezilidské vztahy, které existovaly za mého mládí. A honba za penězi, člověk přece není strojem na vydělávání peněz, ty nepřinášejí trvalé štěstí a nemají být ani smyslem lidského života,“ uvedl Herman.

O štěstí

Dodal, že De Fontenelle moudře řekl: „Žít pro jiné není jen zákon povinnosti, ale zákon štěstí“. A Albert Einstein tu myšlenku ještě zvýrazňuje slovy:

„Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí, ale i pro ty mnohé nepoznané, s jejichž osudem nás váže pouto společného cítění.“

Užijte si život

„Užijte si život. Jsme tu krátce, je škoda v konfliktech a tahanicích ztrácet okamžiky, které by mohly být pěkné,“ dodal ústecký spisovatel Arnošt Herman na závěr.