Právě obvyklý není ani způsob, jak Platforma ke knize přišla. Nenašla ji sice na půdě jako Sto pověstí, bájí a příběhů severních Čech, které plánuje vydat a z nichž pro Polabí čerpala. Získala ji od známé ústecké badatelky, spisovatelky a skautky Heleny Borské.

„Měla z ní kvalitní podklady pro seriál o uhlobaronech. Knihu jsem si půjčil, zaujala mě a vydali jsme ji,“ řekl Milan Pištěk z ÚKP.

Zajímavá byla už původní, o něco méně výpravná publikace, vydaná tehdejším ústeckým spolkem Česká Beseda. Podrobně seznamovala s podobou města Ústí a okolí, ale i Teplic či Děčína v časech vrcholící průmyslové revoluce.

„Právě za vlády císaře Františka Josefa I. se z malého venkovského městečka v labském údolí stalo mohutné obchodní, dopravní a průmyslové centrum severozápadních Čech. Za prací sem přicházely tisíce lidí z celého Rakouska-Uherska i ze sousedního Německa. Mimo jiné také Češi.

Kniha tedy nebyla pouze průvodcem pro turisty, ale pro stovky nových Ústečanů se také stala první informací o městě a krajině, kde začínali nový život,“ uvedl Václav Houfek z Muzea města Ústí.

„Její současné vydání tak je připomenutím si osudu našich předků a výzvou k následování jejich úsilí o vybudování krásného a bohatého města, města svobodného a otevřeného všem příchozím,“ dodal.

Předností knihy jsou kvalitní Wachsmannovy kresby, ale i jeho pečlivost, s níž na konci 19. století mapoval „terén“ odLitoměřic po Hřensko. Některé informace ale zaujmou jen badatele či zasvěcené.

„Třeba kapitoly o úrodnosti půdy, tehdejším průmyslu a obchodu jsme tedy tiskli menším písmem. Kladli jsme důraz na to zajímavé, třeba na místopis a historii míst, obcí – i těch zaniklých – a měst,“ řekla Eva Houfková z EM studia, která tvořila pro knihu grafické návrhy a sazbu.

Užitečné jsou pro dnešního čtenáře i kapitoly Vycházky v ústeckém okolí, z Hřenska, Rudohoří, Středohoří či z Bíliny a Děčína.

Kniha prozrazuje na naše předky, jak se bavili, co je zajímalo. Na vlasteneckou strunu hraje Wachsmannovo Závěrečné připomenutí: „Vyzýváme důtklivě každého uvědomělého Čecha, by, zavítaje na smíšený sever, bez naléhavé a nitné potřeby neužíval jazyka německého. Dělá to trapný dojem, když rozený Čech i tam, kde by zcela dobře po česku dorozuměti se mohl, s řečí německou se lopotí, aniž by dříve zkusil, porozumí–li mu, když bude mluviti česky.“

Ústecký středoškolský profesor a hudebník Jiří Imlauf si všiml, že je kniha o rok starší než Eiffelova věž.

„Dá se z ní tedy snadno zjistit, o co lépe na tom sever Čech kdysi býval,“ povzdechl si. „V tom je její kouzlo – stejně jako v češtině, kterou je sepsaná,“ dodal pedagog. Dík patří vydavateli, že knihu doplnil o potřebné a tak ji zatraktivnil.