„V začátcích se ještě sbor nejmenoval Romance a ani já u toho nebyl. Tuším ale, že malá „preRomance“ vznikla z touhy pár lidí zpívat komorní sborové skladby a více spiritualů a moderních skladeb,“ soudí dnes Petr Řehák. Ústečan, který Romanci vede už deset let. „Pořád mě to baví,“ vysvětlil. Dělá rád věci, které mají smysl a je rád, když to někoho baví poslouchat. Má z toho radost.
Pane Řeháku, dají se členové Romance nějak souborně charakterizovat? Mají něco společného – mimo lásky k hudbě?
Nevím, co mají rádi kromě hudby, ale pořád chtějí někde zpívat. S kytarou, bez kytary, v každém kostele, na každém náměstí, v každé hospodě…
Jaká povolání – kromě kancléřky – jsou dnes v Romanci zastoupena?
Jsme v Ústí, a tak nesmí chybět chemik, spousta učitelů a studentů a nakonec jedna liška podšitá. Máme i fyzika.
S jakými problémy se sbor potýká? Štve vás někdy? A pomáhá vám?
Problémy jsou všude, bez nich není pokroku a cesty vpřed. Sbor mi pomáhá na té cestě vpřed.
Jak rozsáhlý máte repertoár?
Naše poslední CD se jmenuje Páté přes deváté, což, myslím, vystihuje rozsáhlost našeho repertoáru. Co se týká počtu uváděných skladeb, tak to nepočítám. V poslední době se ale vracíme k těm, které jsme zpívali v minulosti. Objevujeme v nich neobjevené.
Pravidelně jste na Štědrý den večer zpívali na Lidickém náměstí, loni už ne. Proč?
Celá akce zpívaní na náměstí pod stromem vznikla spontánně a vždy přišel, kdo chtěl. Pak se to začalo organizovat a prezentovat na plakátech. Myslím, že lidem vadila ta povinnost. Rodiny se trochu bouřily, že nebude taťka nebo mamka na Štědrý večer doma. Dohodli jsme se, že minulý rok vynecháme – a pak se uvidí.
Co je dnes ve sboru nového?
Někdo odešel, někdo přišel… Nacvičujeme nové skladby, těšíme se na to, co bude, máme za sebou skvělé soustředění, plánujeme… Prostě život i do našeho sboru přináší stále něco nového.
Ubylo členů, přijmete další? Chystáte nábory, nebo člověku stačí doporučení?
Jak říkám: lidé přicházejí a odcházejí. Nábory nechystáme, spíš to necháváme na náhodě. Menší obsazení má něco do sebe, v hospodě se vejdeme k jednomu stolu.
Je těžké kočírovat takovou partu dospěláků?
Je. Někdy se kočírují sami a někdy taky kočírují oni mě.
Musíte být diplomat, nebo spíš vládnout pevnou rukou? A je třeba vědět, co na koho platí?
Musím být všechno, hlavně musím být na všechno připraven. Po 10 letech mě tato parta stále něčím překvapuje, a to mě inspiruje, baví a poznávám tím i sám sebe.
Kolik máte celkem ve sboru dětí?
Jestli myslíte nás, tak teď je ve sboru celkem 12 dospělých dětí a já jsem 13. dítě.
Je pro vás výjimečné vystupovat na prestižní akci, jako je předávání dobrovolnických cen, Křesadel?
Ještě jsme na podobné akci nezpívali. Těším se a myslím, že lidé ze sboru také. Uvědomuji si, že to není koncert. Jsme tam kvůli lidem, kteří udělali něco dobrého a nic za to neočekávali. Takových lidí je kolem nás čím dál méně a já si jich nesmírně vážím. V tom je Křesadlo pro mě výjimečné.
Co jim zazpíváte?
Nechte se překvapit.
Ohlédnete–li se – na jakém nejbizarnějším místě jste kdy zpívali?
Co je bizarní místo? Někdy je podle mého bizarní zpívaní v hospodě po sboru. Lidé zpívají repertoár ze zkoušky, ostatní hosté koukají, co se to děje… No a já dělám, že tam nejsem.
Zpíváte spíš tradiční věci, a najednou se pustíte do Queen. Byla pro vás účast na pořadu Queenmania velká změna? Nebo se dá dokonce mluvit i o revoluci?
Revoluce určitě ne. Zkušenost, to ano. Přišli jsme do divadla s ideálem, že budou aspoň 4 mikrofony, k tomu nějaké odposlechy a my ukážeme, co jsme nadřeli na zkouškách. Mikrofon byl jeden, odposlech žádný a my kolem toho jednoho mikrofonu udělali hrozen, nic jsme neslyšeli a umění v našem pojetí dostalo vážné trhliny. Jak jsme záviděli vokalistům z televize, kde má každý svůj mikrofon a parádní odposlech! Ale zpívali jsme jako o život, hrozně jsme si to užili a bavilo nás to.
Vzali to všichni, nebo byl někdo proti a nezúčastnil se?
Proti nebyl nikdo, ale všichni jsme tam nezpívali.
Kolik vystoupení má sbor za sebou? Kde nejdál a kde nejromantičtější?
Nevím, kolik vystoupení má Romance za sebou. Mě ale spíš zajímá, kolik jich má před sebou. Nejdál jsme zpívali, tuším, někde v Německu, když nepočítám Rakousko s rockovým oratoriem. Kde zpíváme, není však pro nás moc důležité. A romantika? Vzpomínám na koncert nedaleko Úštěka. Je tam Kalvárie na Ostrém a při zpěvu jsme se dívali do krajiny z hodně vysoka. Doporučuji jako romantický výlet. Úžasné místo….
Má někdo z vás tendence brát si na zájezdy partnery, či děti? Nebo už jste si dávno tyto věci vyříkali?
Není to tabu, ale většinou je nebereme. Ani jsme to nějak zvlášť neprobírali.
Přihlédneme-li k tomu, co zpíváte a jaké máte složení – kdo je pro vás v Ústí největší konkurencí? Kdo vám bere „kšefty“?
Podobné sbory v Ústí existují. Pro nás je to spíš inspirace než konkurence. Nemám v těchto souvislostech slova konkurence a kšeft rád, neděláme byznys. Děláme to dobrovolně a rádi a když nějaké peníze někde dostaneme, tak to stejně padne na soustředění, noty a tak podobně. Nemám v tomto směru rád ani soutěže. Porovnává se neporovnatelné a o tom sborový zpěv není. Pro mě je sborový zpěv o radosti ze zpěvu, srdci a ne o technické dokonalosti, kterou hodnotí porota. Takže konkurence rychle k nám a uděláme společný koncert.
