A bude to se vší parádou – ve foyer divadla zahraje od 18.30 do 18.50 hodin místní Albis Jazz Band a každý návštěvník dostane dárek od kosmetické firmy.

V roli Káči se v muzikálu v režii Radka Balaše představí Jolana Smyčková, Ústečanka působící už deset let v pražském divadle Semafor. Tato herečka si přitom na nezájem ústecké scény nemůže stěžovat. V minulé sezóně si „vystřihla“ svižnou roli v další klasice, muzikálu Hello, Dolly!

Jak nové pro vás jsou role Káči a vůbec sám Divotvorný hrnec?

Divotvorný hrnec pro mě nový není. Jsem v angažmá v Semaforu a Jiří Suchý, jeho šéf, je poetikou Osvobozeného divadla (ve kterém se Divotvorný hrnec kdysi hrál) hodně ovlivněn. Krásné písničky a vtipné dialogy, proslulé v podání pana Wericha, tedy už dobře znám ze Semaforu, kde byly mnohokrát použity.

Řekněte, jaká je vaše Káča?

Je rozverná, rozhodně není unylá. Snažím se, aby měla náboj, aby byla rázná. Ví, co chce, ale zároveň je i citlivá. Je to taková treperenda (smích).

Vodníka Čochtana ze Zlaté stoky okres Třeboň hraje v Ústí známý komik Josef Náhlovský. Potkáváte se s ním na jevišti poprvé?

Ano, poprvé. Ale zato jsem se s ním mnohokrát setkala na tenisovém kurtu. Pepíček, tak jako já, je totiž vášnivý tenista. Oba se stejně jako řada dalších herců, moderátorů nebo zpěváků zúčastňujeme sportovních „sranda mačů“, kde jsme se už párkrát utkali. Promítly se tyto souboje i do vašich rolí Káči a Čochtana?

Ne, na jevišti si velice rozumíme. Na kurtě zápasíme mnohem víc, zde je to souhra.

A jako postavy?

Ani tak. Čochtan chce Káču nejdřív sbalit. Pak ale zjistí, že „Když není tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu:“ Takže se ochotně zamiluje do jiné slečny a mě nechá mojí lásce, Woodymu. Toho v tomto kuse hraje Martin Matoušek, mým otcem Josefem Novákem je na jevišti ústeckého divadla Petr Matuszek.

Není tajemstvím, že si Josef Náhlovský na pěkné ženy potrpí. Zde to má ve scénáři, ale co v životě? „Balil“ vás někdy na tenise?

(Smích) Pepíček je galantní, ale nikdy si na mě nic netroufl.

Jak se vám zkoušela role Káči v Divotvorném hrnci? Jaká byla v ústeckém divadle atmosféra?

Ráda spolupracuji s režisérem Radkem Balašem, se kterým už jsem v ústeckém divadle dělala muzikál Hello, Dolly!

A k ústeckému divadlu, jednomu z nejhezčích u nás, mám hodně emotivní vztah. Můj tatínek tu byl jako sólista opery v angažmá dvacet let, já jsem zde začínala. Už v osmi letech jsem hrála v Jakobínovi a v Bohémě.

Takže tohle krásné divadlo je pro mě vzpomínka na dětství a mám ho moc ráda. A ještě když se to všechno spojí s tím tématem, které mně je už deset let, co jsem v Semaforu, tak blízké, je to naprosto ideální kombinace. A jsem za tuto příležitost velice ráda.

Na první repríze muzikálu Hello, Dolly! se na vás byl v Ústí podívat sám Jiří Suchý. To on si takto běžně „hlídá své ovečky“?

Nás je v angažmá v Semaforu pět: dvě herečky a tři herci. Soubor je to velice úzký, a tak k sobě máme dost blízko.

Blízký je panu Suchému i muzikál Hello, Dolly!, protože v jeho „karlínské“ inscenaci kdysi hrál a excelovala v něm jeho divadelní partnerka Jitka Molavcová. Také byl asi zvědavý na pojetí Radka Balaše, který i v Semaforu režíroval.

Přijede Jiří Suchý už na premiéru?

To bohužel ne, v Semaforu se hraje. Ale doufám, že se na 1. repríze ukáže. Uvidíme.

Na čem v současnosti pracujete? Tedy vedle dabingů, v nichž máte až obdivuhodnou šíři záběru od hitu Mamma Mia přes krimi sérii Kobra 11 po dětský seriál Witch…

Dabuji denně, je to dílem způsob obživy a dílem mě to hodně baví. V divadle Semafor, jelikož máme letos 50. sezónu, což je veliká událost – začneme chystat novou inscenaci slavné Kytice Ferdinanda Havlíka a Jiřího Suchého. Na to se všichni moc těšíme, zhruba za měsíc ji začneme zkoušet. Sama si tajně myslím na roli Bludičky.

Zpátky k Divotvornému hrnci. Neklepou se vám trochu kolena, když se máte „srovnávat“ s dámami, které hrály Káču před vámi?

Já se musím přiznat, mně se hlavně líbí ta broadwayská verze a moc i film. Ale co se týče Osvobozeného divadla, v něm byl samozřejmě skvostný pan Werich, ale ostatní herci jsou trošku v jeho stínu. A i způsob, kterým to bylo děláno, už je v současné době překonaný. Vše je ovlivněné tehdejším stylem. Tím, že to všichni budeme dělat jinak, se ani možnost srovnání nenabízí.

Říkáte trochu jinak, i fotky k inscenaci jsou dost jiné. Čochtan s potápěčským vybavením, jeho partnerka jak Pamela z Pobřežní hlídky… Není to pro diváka spíše důvod k obavám? Jak hodně jiné bude toto představení ve srovnání s klasikou?

Já myslím, že moc ne. Vše je posunuté spíš do 60. let, celý sbor má například hippies kostýmy. A dokonce se tam objeví kuřivo typické pro tu dobu. Ale jinak je vodník tradiční a plakát, který jste zmínil, je až ze skutečného finále, kdy se tam Pepík Náhlovský takto objeví. Ale jinak je to příběh tak poetický a pohádkový, jako už v té slavné verzi.

Jste v rámci divadla pověrčivá?

Samozřejmě. Když mi někdo řekne před představením Zlom vaz, nikdy nepoděkuji. Když jdu na jeviště, třikrát si zaťukám na dřevo – spíš mimochodem – a nikdy bych si nedala boty na stoleček, kde se líčím a připravuji. To prý přináší hercům a herečkám smůlu.