Po jistotách Někdo to rád horké (Sugar), West Side Story a Hello, Dolly! vsadilo na americko–český muzikálový kus Divotvorný hrnec – a opět to je úspěch. Svědčí o tom i nadšené přijetí premiéry této klasiky Osvobozeného divadla v pátek 13. února. ŠŤASTNÉ to datum pro SDOB!

U Divotvorného hrnce, který přivezli do Čech a upravili pro naše poměry v roce 1948 Voskovec s Werichem, padlo v Ústí víc šťastných rozhodnutí. Některé po zkušenostech (režisér Radek Balaš už zde dělal Hello, Dolly!, představitelka Káči Jolana Smyčková, herečka Semaforu původem z Ústí, v Dolly hrála, Petr Matuszek nezklame), jiné „naslepo“. To když se bavič Josef Alois Náhlovský v Ústí změnil v nejslavnějšího českého vodníka Čochtana a měřil tak síly s Janem Werichem i Pepou Dvořákem.

Werich si ovšem psal tuto roli na tělo a byl v ní „středem vesmíru“, i Dvořák s menším ansámblem strhává s pentličkami pozornost na sebe. Ale Jozífek z Ústí, to je vtipná, vděčná a logická součást celku. Snad jen zpívání by mu mohli ubrat, jeho doménou je přeci jen sranda, ale ne swing. S tím mu však ochotně vypomohl Tomáš Ondřich, hrající majestátou postavu padoucha senátora Randalla.

„Přidejme“ si evergreeny (Tam za tou duhou, Jakpak je dnes u nás doma) i písničky, které asi ústecký divák slyšel poprvé a navrch téma rasismu, chamtivosti, lásky…

Rozumné bylo přenést příběh do Ameriky konce 60. let, do časů hippies a volné lásky (byť ta tu „chybí“). Vyplatilo se to při davových scénách výborného ústeckého baletu se sólistkou Hanou Šimánovou v roli němé Zuzanky. Když company tančí, vzhůru stupají obláčky dýmu z marjánky a atmosféra je ne nepodobná té ze slavného hippie muzikálu Vlasy. S ním však máme v Ústí smůlu.

„Do Vlasů bychom museli přizvat moc hostů, což by se prodražilo,“ řekl po premiéře Divotvorného hrnce Tomáš Šimerda, ředitel ústeckého divadla. Právě ten, kterého mohli zastihnout návštěvníci o přestávce s primátorem Ústí Janem Kubatou v divadelním baru při otevírání malých lahví sektu. A smáli se, důvody k radosti byly.

Někoho mohlo překvapit, že orchestr SDOB řídil hostující dirigent Pavel Kantořík. Ani on nepracoval v Ústí poprvé.

Scénické nápady jsme ocenili hlavně tři. Když se Čochtan vynořil z dlouhého veřejného umyvadla – žlabu a Káču vyděsil. Když Káča ležela s (budoucím) milým Woodym (domácí usměvavý Martin Matoušek) na zeleném pažitu a ten se zvedal k publiku, takže měli diváci po chvíli zpívající pár držící se za ruce jako na dlani. A skvělý nápad byly na závěr desítky balónků, snášející se na herce. Když na ně pak při „děkovačce“ (s potleskem části publika vestoje) šlapali, připomínaly ty rány oslavný ohňostroj.

Těžko se to odhaduje, ale soudím, že řadu vtípků – nepočítáme–li ty osvědčené Werichovy (jíška, nohy jako písmeno, Buď připraven…) – si vymyslel sám Alois Náhlovský. Třeba tvrzení „Japonští verlybáři si mě spletli s Greenpeace“. A když senátor Randall, kouzlem změněný v černocha, řekl: „Takhle černý se prezidentem USA nikdy stát nemůžu,“ Čochtan na to: „Proč ne? Já vidím do budoucnosti.“ A také ústecká zdymadla se do hry dostala.

Snad od Josefa Dvořáka si Ústečan „půjčil“ komunikaci s publikem. Když si to situace „vyžádala“, ptal se v hledišti dam: „Pani, nechtěla byste se mnou mít zelený dítě?“ A jedna si řekla hned o dvojčata.

Jediným zřejmým omylem ústeckého Divotvorného hrnce je tak plakát ke hře – Čochtan se šnorchlem a Zuzankou v plavkách Pamely z Pobřežní hlídky. Ačkoli tak ve finále Josefa Náhlovského opravdu uvidíme, představu o muzikálu to zkresluje – je to zavádějící. A už ne němá Zuzanka se nám – bohužel – v plavkách neukáže vůbec.