Pět set korun za vstupenku, šest set na místě, dali hlavně ti, kteří kapelu znají z „těch“ let. Střední a starší generace, studentů pomálu. Ale i oni přišli a vlnili se, skandovali, podupávali si a tleskali do rytmu, ať už je k tomu neposedný bubeník vyzval, nebo ne. Tančili, ačkoli 70. a 80. léta, kdy byli Smokie opravdu slavní, mohou znát jen z vyprávění či filmů.

Barvou Smokie byla bílá. Tři muzikanti včetně zpěváka, jehož hlas je blízko charakteristickému chrapláku zakládajícího člena Smokie Chrise Normana, oblékli bílé šaty, bubeník měl bílý šátek, bílé vlasy baskytarista Terry Utley, jediný „pozůstalý“ ze začátků kapely.

Českou předkapelu jsem nestihl, neviděl. Ale nebyl špatný nápad, o přestávce mezi kapelami, pustit fanouškům na projekčním plátně rozhovor s Terrym. „Chtěl bych umřít na scéně,“ svěřil se.

Chlubil se, že jeho kapela vystoupí i v Austrálii a Izraeli, tvrdil, že na rozdíl od ostatních skupin hrají Smokie to, co od nich lidé chtějí. Snažil se tak vysvětlit, proč má jeho kapela v repertoáru převážnou většinu písniček ze 70. let? Uf – už je hraje přes 30 let! Může ho to ještě bavit? „Každý večer je trochu jiný,“ řekl, jakoby na to odpověděl.

close zoom_in Podobná otázka však byla zbytečná v případě návštěvníků show. Nejeden zpíval s kapelou, publikum „nezmrtvělo,“ ani když zněly skladby z loňské desky. Jen trošku opadlo jeho nadšení, i když třeba Tomorrow je starým hitům blízko.

Terry i zpěvák občas promluvili na publikum „česky“, uměli Díky, Děkuji; chválili fanoušky z České republiky a diváci to ani nebrali jako podbízení. Poslušně rozžali zapalovače při ploužáku po vzoru bubeníka Stevea, ocenili, když začal mávat malou českou vlajkou.

Malou oproti té britské v rukou fanouška v první řadě u pódia při velkém hitu Don´t Play Your Rock´n´roll To Me. Česky Zpíval je rokenrol nic víc.

Nechci tvrdit, že mě překvapilo, že hit Oh Carol byl živě od Smokie tvrdší než od Heleny Vondráčkové. Přiznávám, že to byl zvláštní pocit, nostalgie dlouho nezažitá, když jsem si přesně vzpomněl, kdy jsem prvně slyšel hit I´ll Meet You At Midnight. Jen to sem nemohu napsat, článek budou číst i děti.

close zoom_in Smokie hráli také It´s Your Life, Baby I´ts You, Wild Angels, Needels And Pins, Lay Back In The Arms of Someone – tedy to nejlepší ze svých začátků. Některý hit hůř, jiný lépe. Poslouchal-li někdo jen bicí, byla to jasná diskotéka. Sbory už kapela neuzpívá jako kdysi, melodie a chraplák zpěváka ale dál dělají z většiny písniček koncertu jasné oldies hity.

Závěrečnou Living Next Door To Alice, hit z největších, už zpívala s kapelou celá hala. Publiku přitom netušilo, že tímto přídavkem, jedním ze dvou písní tři minuty vytleskávaných, jej kapela zachránila před silnou průtrží mračen. Být koncert o Alenku kratší, zastihla „povodeň z nebe“ odcházející publikum přímo pod širým nebem.

close zoom_in V tomto kontextu lze „omluvit“ i dlouhé závěrečné děkování se kapely na pódiu. Pět muzikantů kynulo davům po vzoru římských císařů a rozmazlených filmových hvězd, nic tak příšerného jsem ještě na koncertě neviděl. A že už jich mám „pár“ za sebou. A věřte, píše to člověk, který v 70. letech na základní škole Smokie poslouchal, měl je nejradši. Dokud nepoznal Queen…

„Koncert se mi líbil, ale předkapelu jsem neviděl. Zpěvák měl hlas dosti podobný legendárnímu Chrisi Normanovi, s nímž se Smokie proslavili v 70. letech. Prostě ty staré hitovky si člověk rád znovu poslechne. Myslel jsem si ale, že návštěvnost bude vyšší,“ uvedl po vystoupení jeden z Ústečanů, který vyhrál vstupenku na Smokie ve velké soutěži Deníku. "byl to doopravdy vskutku krásný zážitek, prostě pecka," dodala Jitka Svačinová z Ústí, která také vyhrála lístka na Smokie v Ústeckém deníku.