Neutuchající vitalita Lubomíra Lipského, herce ze zlaté české herecké generace, donutila ústecké publikum v Severočeském divadle opery a baletu k ohromnému aplausu.

Tento brzy osmaosmdesátiletý představitel komiků z filmů 70. a 80. let 20. století ztvárnil roli doktora v jevištním zpracování slavného románu Bohumila Hrabala Postřižiny v Divadle ABC.

Ač ta role nebyla ústřední jako Francinova žena Maryška či jeho uřvaný bratr Pepin, Lipský v inscenaci zazářil, získal si obdiv publika.

Film? Jiná dimenze

V Postřižinách hrajete doktora Gruntoráda, kterého ve filmu ztvárnil Rudolf Hrušínský. V čem se pro vás tato inscenace liší od filmu?
To je absolutně jiná dimenze. Film je film, co vám budu povídat. Ale i tak jsme se snažili, aby si diváci na divadelním zpracování našli vtipné scény, ač už je třeba znají právě z Menzelova filmu.

Navíc byly v inscenaci speciální efekty a dobové rekvizity - třeba starý motocykl značky Orion…
Myslím si, že to bylo od režiséra Svojtky pěkně vyřešené a divákům se to muselo líbit.

Postřižiny se odehrávají ve venkovském pivovaru., Ve filmu Bobule, kde hrajete také, má hlavní roli víno. Čemu dáváte přednost?
Samozřejmě vínu, jsem jeho dlouholetý konzument. Dávám si nejraději červené, ale zase ne moc. Jednu, dvě decky. A teď, na stará kolena, si dávám míň. O víně se říká, že je to nápoj starců, tak bych ho měl naopak pít ve větším množství, ale … (smích)

V jedné scéně Postřižin jste doslova obíhal kolem dokola celé pódium ústeckého divadla. Zvládl jste to bravurně – klobouk dolů!
Děkuji, taky jsem si pak musel odpočinout na hrudi Maryšky (v divadelní verzi ji hrála Barbora Poláková – pozn. aut.), když jsem jí poslouchal srdíčko.

I v úctyhodném věku jezdíte s divadlem na zájezdy. Zvládáte to zatím bez problémů?
Podívejte se, je to v rámci terapie. Potřebuji pohyb a když jsem přišel po nemoci zpátky do divadla, kde viděli, že to zvládám a můj handicap je minimální, tak je to dobré. S Divadlem ABC jezdím na zájezdy se třemi různými představeními. Jsou to Postřižiny, Šakalí léta a Pan Kaplan má třídu rád. A s Divadlem na Jezerce pak ještě účinkuji v Charleyově tetě.

Opravdu? Vždyť už roce 1964 jste exceloval v roli Charleyovy tety.
To ano. Ale v divadle Honzy Hrušínského hraji tentokrát Sluhu Brasseta. Tetu ztvárnil Radek Holub.

Chystáte se letos natáčet film, či se budete věnovat pouze divadlu?
Na film si stále troufám, ale žádná nabídka zatím není. Od České televize v Brně jsem dostal jednu nabídku na natáčení Šťastný nešťastný. Mělo by se začít pod taktovkou režiséra Matěje Mináře na jaře tohoto roku. Co se týče divadla, mám na Jezerce začít zkoušet novinku – francouzskou komedii Dědictví, kterou napsal Petr Jarchovský na námět slavného Guy de Maupassanta. Ale zatím ji ještě zvažuji.

Ve filmu Pamětnice (2009) o partě osmdesátníků na abiturientském srazu po 60ti letech jste měl menší roli. Stejně tak vaši vrstevníci. Spolu se tak objevila plejáda výborných dříve narozených herců - Švormová, Fišer, Somr, Kostelka či Skopeček. Byl to od režiséra dobrý tah?
Od režiséra Vlada Štancela to byla velmi záslužná práce. A troufám si tvrdit, že film měl úspěch nejen u té naší generace, ale i u těch mladších diváků.

V tomto filmu hraje mnoho žijících legend českého filmu. Existuje vůbec ještě někdo, s kým byste si rád zahrál a doposud nebyla příležitost?
Nikdy jsem neměl sen zahrát si se současným hercem. Vždy jsem hraní bral jako úkol a snažil jsem se ho zhostit co nejlépe. Měl jsem oblíbeného herce, to ano. Hugo Haase, ale s tím jsem se jaksi nemohl před kamerou ani na divadelních prknech setkat. Když jsem s herectvím začínal, byl už v Americe.

Přes třicet let hrajete dědečky. Začalo to dědou Potůčkem ve Třech chlapech v chalupě, naposledy to byl děda v Bobulích. Nevadí vám, že si vás mnozí z diváků tak trošku zaškatulkovali do role dědečka?
Ne, nevadí mi to. Naopak v pokročilejším věku jsem hrál všelijaké sluhy a o poznání mladší postavy, takže se to vlastně pěkně s těmi dědečky vyvažuje.

Mnoho úspěšných komedií ze 70. a 80. let režíroval váš bratr Oldřich. Jak se s ním spolupracovalo?
Byl strašně přísný. Dalo by se říct „brácha na mě, já na bráchu“. Vzpomínám si, že když jsme točili film Šest medvědů s Cibulkou, tak se v první řadě věnoval zvířatům - a že jich bylo požehnaně, pak dětem a nakonec teprve mně. Jezdil jsem každý den na natáčení v sedm ráno. To kdyby se nechtělo zvířatům, tak že bych to za ně vzal.

Jak se vám hrálo s medvědy? Říká se, že natáčení se zvířaty a dětmi je pro režiséra to nejtěžší.
Bylo to dost namáhavé. Medvědi byli sice od Berouska, ale ti tvorové měli naprosto nepředvídatelné chování. Každý si myslí, že je to roztomilý Míša, ale pak mávne tlapou a je zle. Stalo se, že málem skalpoval jednoho ze svých ošetřovatelů.

Můj oblíbený film ze 70. let se jmenuje Čtyři vraždy stačí, drahoušku! Snímek byl prošpikován množstvím vtipných dialogů, které se vžily a jsou takřka nesmrtelné („Všichni jsme GoGo“, „Tady ručník, tady mýdlo přepínám.“) Jak je možné, že se tento snímek tolik lišil od ostatních?
Určitě to bylo těmi vtipnými scénami a také byl provázán komiksovými kresbami pana Saudka. To si myslím, že na to diváci v té době nebyli zvyklí a podle toho si i ten film dodnes pamatují.

Co pro vás znamená cena Thálie za celoživotní dílo a přínos české kinematografii, kterou jste dostal?
Na naše poměry jsou to pro herce nejprestižnější ceny, tudíž si jich nesmírně vážím a jsem rád, že jsem mohl celý život dělat to, co mě bavilo a tím i trochu bavit lidi.