Válka na sebe nenechala dlouho čekat. „Povolala“ i nás, několik mužů z Ústí, věrných britské koruně a loajálních vůči Commonwealthu. Každodennost práce ve fabrice a tíha učiva vystřídal vojenský dril, uniforma, cvičné střelby a poté už přesun v náklaďáku přímo na frontu. Ale nemusíte mít obavy, válka to byla vzdálená od Ústí místně i časově. Přeci jen 68 let je pořádný kus cesty!

Jako členové Klubu vojenské historie města Ústí nad Labem, o. s. (KVH) jsme se vydali na cestu více než 1200 km na jih, abychom „pomohli odlehčit tlaku při dobývání Gustavovy linie, která kvůli obléhání Němců bohužel působila z vrcholků hor vysoké ztráty Spojencům“.

Prapory v ulicích

Své tažení na italské frontě (botě?) jsme my, nadšenci, začali prohlídkou památek již svobodného města Řím. V ulicích vlály prapory a krom stěžejních památek Říma a Vatikánu (včetně jeho podzemí) jsme navštívili i veterána, se kterým si nějaký čas dopisujeme. Byl návštěvou nadšen, rád vyprávěl o svých předcích. Protože pochází z rodiny s vojenskou tradicí, jeho vyprávění pro nás bylo více než inspirativní.

Hlavním cílem vojenské mise bylo město Cassino, pyšnící se benediktýnským klášterem z konce 6. století na vrcholku Monte Cassino. Právě o tento klášter zuřily kruté boje během italského tažení britské 8. a americké 5. armády.

K překvapení všech ale bylo infocentrum i museum čtyř bitev o Monte Cassino pro turisty zavřeno (ač podle internetu mají otevřeno celoročně). To zklamání vystřídalo překvapení z ochoty místních lidí; dokonce sama městská policie se nabídla, že nám zajistí ubytování. Po několikaminutovém kličkování skrze úzké uličky jsme dorazili do autokempu, kde se nás ujal jeho majitel.

Druhý den následoval výšlap na vrcholek Monte Cassina a návštěva kláštera. Kopec je pořádně prudký a zvlášť zatáčky jsou velmi úzké. Zhruba v polovině, na Rocca Janula alias Hradním vrchu (kde byl jednu dobu britský štáb) jsme si udělali malou pauzu.

Po zdolání vrcholu, prohlídce zrekonstruovaného kláštera a načerpání zvláštní energie v mlze, která se na vrcholku rozprostírala, jsme vyrazili na polský hřbitov.

Ještě před opuštěním kláštera jsme pomohli se skříní v sakristii, čímž nám zřízenec ochranky, žijící českým fotbalem, ukázal více, než jsme si mohli přát. Na polském hřbitově dozorce klidu a mravnostní kontroly zaslechl češtinu a hned nás pokládal za Poláky. V té nevědomosti jsme jej nechali, protože ta nám zajistila nerušený a absolutní pohyb po celém terasovitém hřbitově. Od něj zamířily naše kroky na kótu 518 na hranici linií britských a německých jednotek.

Sestřelený tank

Farma nás zaujala nejen mementem války, ale i románskou architekturou. Nedaleko za farmou je pomník polské 5. obrněné brigády. Ano, pomník; pro zachovalý sestřelený tank asi vhodnější název není. Bylo naší povinností navštívit vojenský hřbitov Commonwealthu. To krásné tiché místo se zvláštní atmosférou, s vrcholkem s dominantním klášterem tyčícím se v pozadí, nám bralo dech…

Hřbitov i muzeum

Při hledání muzea jsme si udělali zajížďku na jižnější Reinhardovu linii do horského městečka Venafro. Tam si na nás udělal čas i Luciano a ukázal nám své soukromé, leč exponáty přetékající muzeum. Ve Venafru je také hřbitov jednotek svobodné Francie, včetně těch z kolonií v Severní Africe a Indočíně.

Dosti bylo bojů o Monte Cassino, rozhodli jsme se pomoci spojeneckému vylodění a vybudování předmostí v Anziu. A to jako jednotka skotských Seaforth Highlanders, kteří se účastnili bojů o anzijský perimetr.

Přijeli jsme právě včas, zrovna když se otevřelo muzeum, předali jsme hned jedno čestné uznání a vyslechli si příběh amerického veterána. Po přesunu na pláž jsme rozbili dobový tábor mezi německými, italskými a americkými pozicemi.

Prohlídka města, přístavu, zpátky do Tirreny na slavnostní banket k 68. výročí vylodění. Tam nás překvapilo, jaký hold nám Italové vzdali svým mohutným potleskem. Po zhlédnutí dokumentu a slavnostní večeři italského ražení jsme se mohli konečně věnovat veteránům. Ti pánové ačkoli jim táhne na devadesát se na svůj věk rozhodně necítí! Vydrželi jsme si povídat až do pozdních hodin. Z italského zastoupení byl pro nás nejzajímavější veterán od El Alameinu, z britského pak námořní důstojník, který si Anzio pamatuje z paluby torpédoborce H. M. S. Jervis třídy J.

Zajímavá chvilka byla také s německým veteránem, který patřil k 5. parapluku přímo bránícím Anzio. „Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) znám, protože jsem se narodil blízko hranic,“ prozradil nám. Neodpustil si narážku na odsun, ovšem zakončil to slovy: „Vy za to přeci nemůžete, vždyť vy jste v té době nežili!“

Po několika skleničkách (a je jedno čeho) se k nám přidala parta Italů v amerických uniformách a musíme uznat, že krom kuchyně se naše národy tolik neliší.

Vylodění a čaj

Druhý den nás čekala simulace vylodění na americké X-Ray Beach, stejně tak dobové kempy navštívilo veliké množství lidí. My jsme návštěvníky přilákali malou výstavkou a pozváním na čaj z dobového vařiče. Před odjezdem jsme navštívili britskou Peter Beach a vzali vzorky pláže, udělali několik fotek a uctili památku padlých Gordon Highlanders.

Celou expedici po stěžejních italských bojištích jsme završili v městečku Rovereto, pod Zvonem míru, kde jsme u hradu před čs. moždířem firmy Škoda a Syn obdrželi vyznamenání za italské tažení.

Zpracoval Jan Drabálek
předsedou Klubu vojenské historie města Ústí nad Labem, o. s.