Projekt Univerzita Předlice přichází se zajímavou publikací „Poesialita aneb aby řeč nestála". Vydala ji Fakulta umění a designu (FUD) Univerzity J. E. Purkyně v Ústí (UJEP).
Její vznik inicioval a sám verši přispěl Pavel Beneš, šéf ateliéru Vizuální design, „nejkreativnějšího a nejzábavnějšího ateliéru FUD UJEP". To dokazuje i „Poesialita" a dění okolo ní, pražským křtem s romskými dětmi počínaje. Odehrál se v Národní galerii na Výstavišti na výstavě Univerzita Předlice.
Knihu tvoří básnické texty studentů a pedagogů zmíněné fakulty, studentů ústeckého Gymnázia Jateční, dětí (14 - 17 let) z Předlic a mnoha dalších. Lidí, kteří se chtěli vyjádřit k tématu sociálně vyloučených lokalit. „Poesialita" je tak důležitá sociologická sonda do tohoto prostředí.
Proč musí lhát
Romka Nikola Tancošová se v básni „Život je pouhá hra" ptá: „…proč musí každý lhát, proč to nejde naučit se celý život se smát…" a smutně dodává: „…bez peněz je hlad, musíš pracovat, protože si cigán, musíš se vnucovat."
Pouličním cigánem se nazval Lukáš Dužda. „Když jdu domu, žalostně si zpívám…" veršuje. Je citlivý: „Svoji lásku k tobě nezapírám, vždyť víš, jak rád tě líbám…", o sobě říká: „Jsem jen básník, co texty zkouší psát. Svoji duši si sám v sobě jako knížku otvírám, tak pokračujem dál, hlady už umírám…" Bolestně se svěřuje: „Nikdy nefetuj, říkal to i můj táta a sám jsem ho přistih, jak si přes alobal dává. Sám nevím, jestli mi droga život dává, nebo mi život bere.
Z bludného kruhu vidí jediné východisko: „Lepší je dělat to všechno sám pro sebe a nekoukat na to, kdo kolem tebe jede. Nejlíp je nastavit si zkrátka život podle sebe…"
Davidovy verše jsou syrové a kruté, bez okolků se vyznává, co ho štve a co baví. Štve ho, že jsou na světě dealeři, feťáci, revizoři, úchyláci, že „někteří kluci sou hnusný na holky". Štve ho, „když je někdo drzej na starší."
Nadšení i rezignace
Baví ho „posilovat v posilce, chodit po diskotékách, bejt doma na počítači. Baví mě hudba anebo rap… sem rád, že se jdu vyučit," svěřuje se ve své básni. Vzápětí ale rezignuje: „Štve mě, že jsem tady (myslí v Česku) a ne venku (tedy v cizině)."
Patrik Gorol má vnímavou duši. „Růže voní, trní píchá, moje srdce stále dýchá. Dýchá, dýchá celou noc, dokud neřekneš lásko dost."
L. Mirga, P. Zsiga a P. Míčka na patnácti řádcích vypověděli bez příkras celý román, smutný a tragický příběh romského občana Kanciho a jeho „ženy Gizely, která mu chodila šlapat na kamiony".
Další „vyloučený" Milan Makula chce lidem skládat básně. Ta jeho „Mé jméno je Man" končí plamenně: „Seber se! Odvaž se! Slož svou báseň! Rozpoutej v sobě svou životní vášeň!" Jak prosté, že?!
V básni M. Baláže „Náckové" jsou ti, kteří „jenom Cigány z ulic vyháněj." Michaela Pospíšilová se šla učit servírkou. „Třeba mě to bude bavit. Mám ale na víc," soudí. Takto dnes vidí Předlice M. Cibrik: „…sou naše hranice… všude samej feťák," říká s trýzní.
A apeluje: „Bůh těm lidem dal život, zdraví a děti, nedělte se s nima a hlavně, kurva, neprodávejte jim fety!"
Dojímavá je krátká próza o osmi řádcích od Pavly Dunové. „Něco prý chystal celý gang, táta za to dostal 9 let," popisuje s bolestí. A svěřuje se, jak rostla, čekala na tátu, „modlila se každý den a noc, jestli zatáhne za kliku na dveřích."
Malá, bezmocná
Pak se dozvěděla, že táta umírá. Byla malá, nemohla nic udělat. „Štvalo mě to a pár let jsem se za to nenáviděla…" končí svůj smutný příběh.
Adam Gorol píše, že nemá rád školu, má rád „salta, hudbu, tanec". Chtěl by někam daleko, stanovat v lese, na poli, u vody, „Baví mě zpívat, poslouchat písničky, opejkat buřty a strašit holky ve stanu…"
A stejně jako on, vidí svět i Roman Sláma: „Radši bych makal, než byl ve škole," otevírá nám svoje srdce.
Je to tristní čtení, vyděděnci otevírají svoji duši, v níž je cítit bolest, zoufalství, někdy i vzdor. Přiznávají: žijeme na ulici, fetujeme. Chtějí nás vyburcovat, žádají o pomocnou ruku. I oni mají sny. Jsou cítit někde hluboko v jejich otevřených výpovědích.
Další verše jsou dílem studentů a ostatních autorů. Klára Koptová v básni „Černý smog" evokuje toto místo slovy: „Z továrny jde kouř… Zčernaly nám mraky, v Předlicích je černo taky."
Iluze ve větru
To Anna Michalčáková je lyricky naladěná: „Kreslím iluze do větru posílám je s věnováním anonymně kolemjdoucím v kabátu."
J. Hrdlička, J. Zajíček a V. Jasanský nás oslovují v jedné z nejzdařilejších básní sbírky: „Jdeš po předlický ulici nemáš nic, jen vzpomínky… každej si myslí, že jsi chudák… že jsi k ničemu… míjíš rozbitý světla zvuky opilecký bitky, rozbitý sklo a zlomený srdce…" Končí: „Jdeš po předlický ulici… v kapse vítr máš nemáš sny."
Richard Demeter si stýská: „…nelíbí se jim na mně, že mám snědou pleť skoro jako celý svět… bohužel ani na nic neumím, smysl života postrádám… žít v zimě, v dešti zničený, bez štěstí, žít bez peněz a práva, naštvaný, bez hezkého rána…" A báseň uzavírá: „…žiju, jsem svůj pán, žiju ale sám."
Sára Brožová nám vyčítá: „Na každém cáru papíru, na každé zdi plno hrdinských řečí žádné skutky Město je rozdělené neviditelnými zdmi…"
Skvělými básněmi, filozoficky laděnými přispěl Pavel Beneš. „…nadávky neznamenají nenávist a když na sebe řveme, víme, že si rozumíme," prohlašuje. A dodává: „Vyřvanejma hlasivkama koupíme si ruma. Máme zas nějakej čas na přátelství."
Jaroslav Polanecký se vyznává: „Já vzpomínám na rodné Ústí na kopcích, jak vyhlíží tam kde se plazí trolejbusy… jen ranní smog ať plní vzduch mně nevadí…"
Stroje a odpadky
J. Hrdlička a J. Kicovová podávají smutný obraz továrny v této části města: „Po podlaze továrny se válej jenom odpadky… všechny stroje, co tam dřív byly, rozžvejkaly zrovna zuby času z hladu."
Stejného námětu se zde zmocňuje také Zdena Kolečková: „Vdechuji vůně kolem tratí, království zadních traktů, asfaltu. Továrna na sny, fronta na výplatu přináší úlevu, jistotou majáku… dává naději na spasení, ale i bídu, smutek spoušť."
Skvěle zobrazuje Předlice ve svém čtyřverší Johana Tomková: „Tady ani zjara zamlženou sychravostí neběží kluk ulicí to bahnem klopýtá muž s kárkou."
A jak vidí Předlice Vendula Vavroušková? „Domů plných ran, s vyhaslými okny… Domů s rozedranými, špinavými šaty, s dveřmi bez hostů…" No a končí otázkami: „Policie ví, ale… Ty víš, ale… Já vím, ale…" A naléhavě volá: „Co s tím?" Ve vylíčení města, do kterého přijíždí ranním vlakem, je Romana Veselá lapidární: „…slabý závan glycerinu Ústí Střekov Setuza."
Maják Předlice
Eva Mráziková představuje vyloučenou čtvrť s předlickým ghettem slovy: „Utichly továrny utichly ulice usnuly hvězdy okolo Měsíce nad vším bdí jedině Maják Předlice."
Zdena Kolečková veršuje: „Podivná slečinka maminka sní o splátkách, o vaně, sporáku, záchodě, o těžkém železném kusu něčeho vzácného, alespoň za pár stovek…"
Záměr studentů nadšenců a řady organizací vyšel na jedničku s hvězdičkou. Ukázal v plné nahotě letitý a neřešený problém Předlic a jejich sociálně vyloučených obyvatel. Kniha, kterou doprovází na třicet brilantních a charakteristických fotografií Radka Jandery, by neměla ujít pozornosti čtenářů. nabízí ji universitní knihkupectví ve Vaníčkově ulici. Anebo, až se obchod přestěhuje, už přímo kampus UJEP .
Tak neváhejte!
Zpracoval Arnošt Herman, spisovatel a místopředseda Severočeského klubu spisovatelů
Snímky z knihy Poesialita jsou prací Radka Jandery. Jedná se o fotografie z volného souboru „Reality Předlice" vybraného ze záběrů Google Street View, 2012.
„Kromě toho, že byly použity jako ilustrace v básnické sbírce Poesialita, je v současnosti část fotografií vytištěných na velkém formátu vystavena ve venkovní galerii Vitrínky, v areálu Severočeské Armaturky v Ústí nad Labem (Jateční 49). Záběry se tak vrací do místa svého vzniku – do ústecké čtvrti Předlice," vysvětluje autor.
„Záběry vybrané jako ilustrace do knihy Poesialita i na výstavu do Předlické Armaturky jsou založeny na výběru univerzálních, symbolických okamžiků a témat. Spíše než jen na dějové opisnosti," uvádí. „Omezená a deformovaná obrazová kvalita záznamu se stává jeho novou estetickou kvalitou. Autor nebo chcete-li zveřejnitel díla, jednotlivé snímky vytrhává z původního kontextu a nově vytvořené série řadí do kontextů nových," dodává Radek Jandera.
