Na novém výběrovém albu „Václav Neckář -  Největší hity (1965 – 2013)", který jste, Václave, dostal od firmy Supraphon k 70. narozeninám, máte i zbrusu novou píseň „Podzim". Je o podzimu života?
Václav: O podzimu života ani tak není. Je o podzimní náladě, o podzimu v českých lázních. Odehrává se na kolonádě, je o švihákovi lázeňském. Ale ne úplně.

Vychází-li „Podzim" na vašem novém hitovém CD spolu s ostatními 21 hity včetně Půlnoční, Lékořice, Kytary, Massachusetts či Stínu katedrál a filmové Miluju a maluju, je i tato nová písnička pro vás hitem?
Václav: Myslím, že každá písnička, kterou nazpívám, by měla být hit. Ale ono to už nezáleží na mně. Když je natočená, záleží na lidech a na tom, jestli se k ní fanoušci dostanou přes média.

Umakart s Bacily

Jaké bylo po čase se vrátit do studia s partou Umakart, s níž máte už úspěšné album „Dobrý časy" (Supraphon 2012)?
Václav: To nebylo se skupinou Umakart, ale s Dušanem Neuwerthem a jeho muzikanty a s mým bráchou Honzou. Zní to ale dohromady jako Umakart s Bacily.

Chystáte na svůj koncert do Ústí i nějaké překvapení?
Jan: My jsme si do Ústí na oslavu Vaškových narozenin pozvali jednu mladou kapelu z Ostravy, tu Ústí nezná. Jsou to mladí kluci, říkají si FíHa. Zajímaví jsou tím, že loni uspořádali dvouhodinový koncert Vaškových písniček. Hráli i zpívali je skvěle.

Koho byste oba na svém koncertě v Ústí rádi potkali? S kým se tam pozdravili?
Jan: Zveme naše fandy, sám bych tam rád viděl třeba i své spolužáky ze základky v Moskevské. A radost mi udělá, když tam potkám i naše bývalé sousedy z ústecké čtvrti Klíše z 50. let.

| Video: Youtube

Václave, jak se cítíte právě teď, v roce svých 70. narozenin?
Václav: Já tu cifru 70 ani nevnímám. Já ji vnímám jako dvakrát 35.

Je těžké vybrat na narozeninový koncert repertoár?
Jan: Ono těch desek bylo nespočet, brácha nazpíval asi 600 písniček. Ale my jsme si pomohli právě skupinou FíHa. Takže ty písničky, které už bychom neuzpívali do výšek, pojedou ti mladí kluci, kteří mají hlasy přeci jen neopotřebované.

Nikoho jsme nenutili

Něco podobného dělá Vláďa Mišík. Písničky, které už moc neuzpívá, „za něj" na koncertech občas zpívá Pavel Pája Bohatý. Hraje na klávesy v kapele Anny K, je i člen unikátní koncertní sestavy, která hrála živě písničky z legendárního alba „Kuře v hodinkách" Mišíkovy a Veselého skupiny Flamengo…
Jan: Má to i tu výhodu, že jsme je do toho vůbec nenutili. Přišli sami a to je ta nejlepší situace, jaká může být. Že to dělají rádi. Poslouchat je je fajn a my netušili, že se takové pocty od mladých dočkáme.

Mimochodem, právě Pája Bohatý produkoval vaší spřátelené ostravské skupině FíHa její zatím poslední album. To je mi ale náhoda…
Ale vraťme se ještě hodně zpátky, až do 50. let, kdy Václav v opeře v Ústí zpíval ve sboru v Jakobínovi i v Carmen. Zkusil si to pak ještě někdy?
Jan: (Václav mezitím na chvíli odešel) Ty jmenované nebyly jediné. První operou byla Othello, kde zpíval sám za celý dětský sbor; tenkrát v Ústí ještě žádný neměli. Myslím, že jeho úplně poslední byla role Pasáčka v Pucciniho Tosce. Většinou ji zpívají mezzosopranistky a bývá zpívaná za scénou. Je to, tuším, těsně před popravou Cavaradossiho…
Vašek začínal v opeře v Ústí v deseti. V čase Tosky už mu bylo čtrnáct, začala se projevovat mutace. Musel tedy zpívat dvakrát silněji, aby orchestr přeřval, i když to je jemná árie. Přesto si tam „urval hlas". Dodnes s oblibou říká, že ho ztratil a od té doby ho stále hledá.

Kdy jste poprvé s Václavem vystoupil za honorář před publikem. To bylo ještě dřív, než vás vykoupil z vojny a investoval do toho částku, za kterou by bylo malé auto? Tak jste to alespoň u Karla Šípa vyprávěl…
Jan: Pokud se hodně ohlédnu, tak to byl rok 1955 či 56, když jsme s bráchou hráli na Velikonoce koledy. Obcházeli jsme partaje, známé i kamarády, koledovali a opravdu jsme přinesli domů 150 vajíček, většinou natvrdo. Ty jsme pak jedli hodně dlouho, snad až do prázdnin… (smích)
Ale náš první honorář, hraní za peníze, to bylo až v roce 1971, po 4. srpnu, kdy jsme založili skupinu Bacily. A pak už jsme se rozjeli do všech zemí českých i moravských a tam jsme teprve začali vydělávat. Honorář tehdy byl asi 400 korun za koncert.

Schovávaná potmě

Má kolegyně vzpomíná, jak jako malá navštěvovala s ostatními dětmi z okolí váš byt v Ústí na Klíši a jak jste jako kluci skákali ze skříně do peřin. Kdo to vymýšlel, kdo z vás dvou?
Jan: Na skákání do peřin si nevzpomínám. Ale byl to velký byt, v Resslovce jsou staré domy postavené za protektorátu. Když odtud vysídlili Němce, zůstaly prázdné a naši se tam v pětačtyřicátém nastěhovali. V roce 1949 jsem se jim narodil. Byly to velké pětipokojové byty a když naše máti nebyla doma, byla v divadle, tak jsme si pozvali kamarády z baráku i ze školy a hráli si třeba na schovávanou. Většinou večer, takže potmě, takže jsme si to užívali. A bylo fajn, že tam byly i spolužačky. To bylo až později, kolem roku 1960, ale ve vší počestnosti… close Obal alba Dobrý časy. zoom_in

Jakou největší „lumpárnu" jste spolu jako děti vyvedli? A zůstalo to bez následků?
Jan: Hráli jsme před domem fotbal a vymlátil jsem sousedům v přízemí okno. To se stane… Ale jinak jsme byli hodní. Tedy poprali jsme se občas s bráchou, když on byl ještě větší. A když jsem ho přerostl, tak už si netroufl. Já byl mírumilovnej, naše dětství bylo v pohodě. S maminkou a babičkou jsme zpívali národní písně a bráchu jsem později doprovázel na harmoniku či na klavír…
Václav: Rádi na to oba vzpomínáme. Hlavně na naše předvánoční a silvestrovské večírky, kde se scházeli sousedé z celého domu do jednoho bytu a které jsme připravovali s kamarády ze sousedství.

Deska má cenu kritiků

Dle kritiky vaší nejlepší deskou je „Tomu, kdo nás má rád" (1975), která zjara 2013 vyšla u Supraphonu v reedici. Je i pro vás tou nej?
Jan: Já mám rád všechny. Tato byla naše první LP Vaška a Bacilů, když nepočítám naši vůbec první desku „Doktor Dam di dam a jeho Bacily", záznam koncertu z Rokoka. Ono vůbec není obvyklé, že by první deska skupiny byla živák. A „Tomu, kdo nás má rád" je naše 1. studiové album, které dostalo cenu kritiky, Bílou vránu Mladého světa.

Přišly i další ceny pro vaše LP desky?
Jan: U „Planetária" nám ta cena unikla o fous, byli jsme druzí. Ale Planetárium bylo zase nejprodávanější, ač nám to rozmlouvali, ať neděláme double LP, že se neprodá… První náklad se prodal pod pultem, to byl velký úspěch.
Ale zajímavý projekt byly i „Příběhy, písně a balady". Ta 3 alba už se prodávala každá deska zvlášť. Báli se, že by se troj LP jen těžko prodávalo.

Korn, Havel i Gott

Na albu „Tomu, kdo nás má rád" je i slavný převzatý song „Kdo vchází do tvých snů, má lásko". V té baladě v první verzi zpíváte „Ringo Starr se z obrázku dívá," pak ho „nahradil" Jiří Korn a po revoluci jste zpíval Vašek Havel. Tím se výčet jmen a obměn v ní uzavírá, či tam bylo ještě i další jméno?
Václav: Ještě tam byl Karel Gott a myslím si, že to je asi všechno. Korn je na koncertní desce a Gott možná na nějakém TV záznamu. V ní jsem dostal od Zdeňka Rytíře volnou ruku, abych do ní dal kohokoli slavného.

Bude se ještě něco dít okolo desky „Dobrý časy"? Nový klip, přibudou nové písničky?
Václav: Rádi bychom na písničku „Podzim" udělali někde na kolonádě nějaký hezký klip. Uvidíme, jestli to stihneme, protože za 14 dnů jede brácha na dovolenou.

Uslyšíme na oslavě v Ústí víc skladeb z desky „Dobrý časy", nebo s ní souvisejících? Či „jen" Půlnoční a Podzim?
Václav: Ještě by tam měla být písnička „Tajemství", která „Dobrý časy" otevírá. A zazpívám i Hledal jsem Tě, Pane.

Finále? Společné s FíHou

A jak koncert vyvrcholí? Už víte?
Jan: Nakonec se Bacily spojí s FíHou a zahrajeme pár pecek. To by mohla být síla.

Jsou pro vás ti kluci i inspirací? Je možné, že vzniknou i vaše společné písničky?
Jan: Možné to je, tomu bychom se nebránili. Třeba se něco naskytne a dáme to dohromady, uvidíme.