Nejdřív sedí u rozsvícené lampičky v hledišti mezi diváky a občas vypráví na mikrofon. Pak se spisovatel Josef Formánek zvedne a u stolu na jevišti vede dialog s Josefem Kadeřábem v titulní roli. Tak to aspoň bylo na generálce, na kterou pozvali novináře. První diváci uvidí setkání spisovatele s „jeho“ Bernardem Maresem při premiéře tuto sobotu. Můžou se těšit na originální činoherní ztvárnění neobyčejného života obyčejného muže, drceného ideologiemi 20. století i vlastními milostnými vzplanutími.

Skutečný nositel neuvěřitelného příběhu, který je pohřben ve Skoroticích, inspiroval ústeckého tvůrce k napsání knihy už před 15 lety. Veleúspěšný titul Mluviti pravdu je částečně i o Formánkově boji s tvůrčí krizí, s hledáním smyslu života a s alkoholem. A odehrává se nejen v předválečné Vídni, na frontě, v koncentráku i komunistických lágrech, ale také v Ústí.

Formánek už měl sice v uplynulých letech několik roliček ve filmech, na jevišti se ale objevuje poprvé. „Když byla první zkouška a měl jsem se podívat na Pepu Kadeřábka, najednou jsem měl pocit, že se dívám do očí Bernardovi. Dostalo mě to tak, že jsem nemohl mluvit,“ popsal spisovatel s tím, že si časem na neobvyklou situaci zvykl a mluvení na jevišti mu už problém nedělá.

S nápadem na adaptaci Mluviti pravdu přišel herec Jan Plouhar, ještě jako umělecký šéf. Tehdy se divadelníci shodli, že je časově i geograficky rozmáchlá kniha nedramatizovatelná. O nápadu zapadlém do šuplíku se před časem dozvěděl režisér Filip Nuckolls. „Když se mně řekne, že se něco nedá sehrát, tak to beru jako výzvu,“ vysvětlil.

I zkušený divadelník, oceněný jako český TOP režisér s největším počtem her od roku 2003, měl ale s uváděním Marese na divadelní prkna problém. Jen práce na scénáři trvala rok. „Dostal jsem cenu za 101 inscenací, ale tato byla asi nejtěžší,“ přiznává Nuckolls s tím, že zkoušení zabralo 8 týdnů a herci se museli sejít 46krát.

Samotný Formánek je s výkonem tvůrčího týmu spokojený. „Neměl jsem žádná velká očekávání. Ale jsem velmi mile překvapen. Odvedli skvělou práci, mám z toho radost,“ řekl spisovatel.

Dojde i na svlíkačku

Inscenace má pomalejší rozjezd, kdy herci sedí společně s diváky. Ti ze začátku možná nebudou chápat – řečeno hudebním žargonem – jestli se ještě zkouší, nebo už hraje. Nuckolls tím chtěl docílit toho, aby do jisté míry zmizelo jeviště a lidé přímo sledovali herce jako jednoho z nich. A to, jak i fyzicky reaguje na dějinné situace, které jím smýkají.

Po chvíli se hra rozjíždí. V rychlém tempu sledujeme povedené scény z válečné fronty, z tábora v Mauthausenu a z komunistického lágru. Dočkáme se tanečních vystoupení, romantických scén i „svlíkačky“. Minimalistické kulisy jako necky nebo pomeranč na jevišti zůstávají, jejich účel se mění podle potřeb scénáře. Hru dynamizují hudba i videoprojekce krve nebo vody na podlahu.

Leitmotivem knihy i inscenace je souboj morálky člověka s dějinami. Formánkův hrdina nebyl zdaleka jediný, kdo nerovný zápas neustál s veškerou ctí, když bojoval za nacisty a později vstoupil do KSČ. „Mně se postava Marese líbí, byť je pro někoho zločinec,“ komentuje Nuckolls. „Ve 20. století nešlo udělat vždycky správnou věc. Člověk prostě občas udělal špatnou věc, protože se špatně rozhodl,“ líčí režisér.

Ostatně postav, čelících dějinám, jsou plné hřbitovy. „Já myslel na prababičku, sudetskou Němku. Přežila až do 90. let,“ říká Nuckolls. „Pro takové lidi muselo být 20. století hrozné. Byla to obyčejná ženská z vesnice a musela se pořád rozhodovat, aniž by na to existoval nějaký klíč. To století mělo také kolektivní snahy, ale přitom člověk nikdy nebyl tak sám,“ myslí si ještě režisér.

Dočkáme se filmu

Kolem Formánkovy knihy bude díky čerstvé adaptaci Mluviti pravdu živo. A brzy bude ještě živěji kolem jeho později vydaného titulu Dvě slova jako klíč. Podle tohoto díla v podstatě už dotočil výpravný film režisér Dan Svátek, který se již předtím úspěšně chopil zfilmování jiného autorova románu, Úsměvů smutných mužů.

Formánek už viděl trailer, který ho prý dostal. „Myslím si, že to bude překvapivý, jiný film,“ shrnul. Zatímco jeho starší knihy jiní tvůrci adaptují, on sám prý na žádné novince nedělá. „Nechci psát knížky jen proto, že je obecný zvyk periodicky vydávat. Chci psát, když cítím přetlak, když chci něco říct. To teď nemám,“ uzavírá spisovatel.