Po oslavách v pražské O2 aréně zahraje například ve čtvrtek 11. července v Sedmihorkách u Turnova. „Přivezeme to nejlepší, co máme,“ slibuje frontman kapely Václav Bláha.
close
info
Zdroj: Petr Zbranek
zoom_in
Na co se mohou fandové těšit a na co se těšíte vy?
Vždycky jsem upřednostňoval krátká festivalová vystoupení, ale poslední dobou mě víc baví ty samostatné koncerty. Není to takový úprk, člověk může pohovořit k lidem, můžou se zahrát i třeba pomalejší pecky, pak to samozřejmě zase napálit a přidávat do aleluja. Máme dokonce i tři novinky, tak dojde možná i na ně. Moc se těšíme, to bude pěkný večer.
Většina lidí si neumí představit vaše koncerty bez „pecek“, jako je Čmelák, Plakala, Malování, Znamení a další. Jaký k nim máte vztah vy?
No, zaplaťpánbůh za ně. Hity, to je to, o co se kapely přece snaží, to, na co lidi chodí, to je alfa omega všeho. Nejdéle ze všech hrajeme Moje milá plakala. Byla to taková nenápadná písnička, nedodělaná, v koutě se krčící a když jsme točili první desku, tak na ní vlastně ani neměla být. Pak ji ale uslyšel tehdejší agent monitoru EMI Franta Fiala a ejhle, stal se z ní náš první singl. Lidi se nás často ptají, jestli nás neprudí hrát ji už po tisící.
A neprudí…?
Ale ne, máme ji zmáknutou, zahraješ ji o půlnoci s prstem v nose a díky tomu při ní můžeš dělat na koncertě největší blbiny a o to nám vlastně taky dost jde.
Divokej Bill - Plakala Zdroj: YouTube.com/Warner Music Czech Republic
Jak byste specifikoval žánrové zaměření vaší kapely? V podstatě jste v rámci naší republiky zcela jedineční…
Ó díky, u nás v Úvalech se kytaře, base a bubnům vždycky říkalo bigbít. Tak je to asi bigbít nastavený houslema, harmonikou a banjem plus sedm chlapů, co zpívají unisono.
6. června uplynulo 21 let od chvíle, kdy jste poprvé vystoupili. Uměl jste si na začátku kariéry představit, že vydržíte na scéně tolik let?
Já nemám odstup, jak na tom vlastně jsme, ale jo… Nikdy jsem nepochyboval, že to někam dotáhneme, i když nám o to vlastně ani primárně nešlo. Chtěli jsme hrát, napadaly nás písničky. Prvních pět, osm let jsme prakticky žili ve zkušebně. Pořád se objevovaly nějaký nový věci, zapojovali jsme ty aparáty, pájeli kabely, zkoušeli první riffy, pořád ty songy ladili, až to tak nějak vyplynulo a teď je to takhle. Stejně mám pocit, že když někdo něco dělá tak dlouho a není to úplně blbý, tak se nějaký ten úspěch musí dostavit.
Jaké to je hrát, skládat hudbu a koncertovat tak dlouho? A zároveň být jednou z nejoblíbenějších českých kapel?
Je to pecka, i když není každý den posvícení. Měli jsme i hubený roky, sem tam se něco nepovedlo dotáhnout, ale ta cesta byla a je nádherná. My jsme se k tomu prokousávali tak nějak postupně, možná proto jsme vydrželi. Ne, že bychom někdy chtěli přestat, ale jak tak koukám zpátky, vždycky když se do nás dávaly pochyby nebo jsme přešlapovali na místě, přišla nějaká vzpruha, nějaký úspěch a to nás zase roztlačilo. A většinou to přišlo odněkud, odkud jsme to ani nečekali.
Vyprodaný koncert v O2 aréně musí být pro každého hudebníka splněný sen. Jak jste na tom vy s hudebními sny a přáními?
Já mám pocit, že teď jsme dozráli, jsme v produktivním věku. Víme, co je potřeba, teď to jen realizovat, udělat dobrý pecky, dobře je otextovat, zaranžovat, nahrát, nazpívat, zamíchat a je to. Co se mě týče, jsem spokojený s tím, tak jak to přesně je, nechtěl bych třeba jezdit nějaký dlouhý turné po světě, to je podle mě hrozná pakárna.
Vzpomenete si na moment, kdy jste poprvé slyšeli svou píseň z rádia? Jaký to je pocit?
No jéje, ale než se začala nějaká hrát opravdu hodně, trvalo to. Myslím, že první takovou bylo Znamení, chytlo se, a to je pro kapelu požehnání. Měli jsme v tu dobu odehrány už stovky koncertů, ale nestačil jsem se divit, co taková písnička v rádiu udělá s vnímáním kapely u lidí. To mi poprvé došlo, jak je to propojený a jak rádia potřebujeme. Nikdy jsme nepsali prvoplánově písničky pro rádia, to se nám příčí, ale když nějaká s takovým potenciálem přirozeně vznikne, je to super.
Vy jste profesí umělecký truhlář, jak jste se dostal ke zpěvu?
Co si pamatuju, vždycky jsem chtěl hrát na kytaru. Zpívat jsem začal vlastně asi z nouze, protože nebyl nikdo jiný, ale mám rád, že můžu skrze texty něco říct lidem. Naši jsou muzikální, nejdřív jsem chodil do „lidušky“ na flétnu, pak chvilku na piano. To mi nešlo, škoda, teď by se mi to šiklo. A asi v sedmi, osmi letech jsem začal chodit na kytaru. No a od té doby mě to vlastně provází.
close
info
Zdroj: Martin Šnajdr
zoom_in
Vašek Bláha z kapely Divokej Bill na archivním snímku. Foto: Martin Šnajdr
Změnilo se něco v kapele během těch dvaceti let?
Ta základní filozofie asi ne. Ctíme pravidlo, že co funguje, toho se držíme. Sem tam nějaký ten úlet, ale směr je jasný. Ale napadá mě naprosto zásadní věc, totiž že naše parta se rozrostla o stabilní posádku. Kromě osmi hráčů jsou to ještě skvělí lidé u mixáku, světel.. Parta, co se stará o techniku, o dopravu a další věci, které musí fungovat, aby byla dobrá show. Léta jsme si to tak nějak pytlíkovali sami, ale jak jsou ty lidi profíci, to je úplně jiná liga, jsem nadšený.
Zažili jste během těch 21 let vůbec někdy ponorkovou nemoc?
Každý rok na konci sezony něco takového přijde. Ne že bychom se začali nesnášet, ale spíš jak jsme spolu pořád, máme pocit, že už jsme si všechno řekli, a pak to trochu ztratí tu jiskru. Je fakt, že když hrajeme dlouho a pak je pauza, tak si od sebe dáme rádi trochu „voraz“. Dva měsíce si užíváš volna a pak se ti začne stýskat. Někdo napíše, jestli neuděláme zkoušku, sejdeme se a většinou je to jízda a povede se udělat nějakou novou pecku.
Své poslední album Tsunami jste vydali v roce 2017, máte nějaké další plány, co se alba týče?
To vlastně nikdy nekončí, pořád dáváme dohromady další písničky, a když jich je dost, uděláme desku. Abych řekl pravdu, mám teď pocit, že máme dobře našlápnuto. Další studiová deska bude už osmá v pořadí a něco mi říká, že bude povedená, že překvapíme. Ale to se nikdy neví…
Divokej Bill - Tsunami Zdroj: YouTube.com/Divokej Bill
Vedete k hudbě i své vlastní děti?
Oni v tom jsou, ať chtějí, nebo ne. Ale nezdá se, že by jim to vadilo. Mám rád, když nehrajeme pozdě v noci a na koncertě jsou s námi celé rodiny. Děti tam řádí, my hrajeme, lidi řvou, to je parádní. Vždy mě potěší, když se moje holky někde pochlubí, že táta hraje v kapele, baví je to. Pro naše děti je to samozřejmost, protože se do toho už narodily, a já jsem rád, že to s námi a my s nimi můžeme zažívat, protože přesně o tom by měla ta muzika být. Jako hippies.
Máte vůbec čas na nějakou dovolenou?
Když máte fungující kapelu, je všechno super, má to ale jednu velkou nevýhodu. Přes léto je sezona, kdy se většinou všechny víkendy hraje, lidi se chtějí bavit a my jsme tu od toho, takže se musíte vejít s dovolenou od neděle do čtvrtka.
Co pro vás znamená životní pohoda?
Když může člověk dělat, co ho baví, je mír, lidi jsou zdraví. Když má rodinu, kamarády, cíl, prostě… taková pohoda.
J. Maděrová
