Ve strhující komedii Losers, vášnivé inscenaci o cestě kolem světa s kráskou a silnými muži, hraje Ondřej Havlík půvabnou letušku. Coby zručný beat boxer tu vyrábí muziku i na hubu, publiku v první řadě míchá nápoje.
„Vymýšlím neuvěřitelné blbiny a každé představení je jiné," říká Ondřej Havlík.
Akrobatické sestavy vymýšlí principál Losers Petr Horníček, který coby člen dua DaeMen vyhrál první ročník televizní soutěže Česko Slovensko má talent. Na otázky Deníku odpovídali společně.
Co si s Losers nejvíc užíváte?
Ondřej Havlík: Všechno, snažím se složky umění vnímat komplexně. Nejvíc mě baví muzika, cítím se být muzikant nebo performer živý hudby. Ale vystudoval jsem herectví a dělám stand up comedy v Na Stojáka, tak se to snažím propojit s humorem. V tu chvíli, myslím, je syntéza umění absolutní a zábavnější celkově, vizuálně. Humorně. Mě na tom baví všechno. Když se lidi smějou, když je dojmeme, když řeknou, že si užili muziku. Hlavně aby si to publikum užilo, proto to děláme. Pro mě je čas na scéně jen jeden a jestli ho člověk zaplní hudbou nebo legrací, to pro mě není až tak směrodatné. Hlavně aby se publikum bavilo, byli jsme pro něj zajímaví.
Lze říci, že projekt Losers zraje, vyvíjí se? Loni na podzim jste do Ústí přijeli s vážnou akrobacií, kde šikovný kluk létal vzduchem díky svalům vás pěti, teď nás baví legrací Ondřej…
Petr Horníček: Snažíme se dělat každý projekt trochu jiný, abychom nebyli pořád na stejném místě.
OH: I inscenace Losers je vážná. Je to projekt letušky, která má vše zlehčovat, aby se lidi pobavili, ale hlavní téma je závažné. Holka si trochu pohrává s pěti kluky; všichni ji milujou a ona se nemůže rozhodnout. Pak si s jedním začne, ale vlastně ho taky nemá ráda a pořád si s nimi jen tak hraje.
PH: To představení se dost vyvíjí. Od premiéry v roce 2014 ušlo kus cesty. Každý jsme si tu našli své role, každý jsme si je rozpracovali dál, to je na tom zajímavé. Žádné představení pak není stejné. Pořád se mezi námi něco děje, situace se mění, lidi jinak zareagují, to je na tom to hezké.
Vaše úžasné akrobatické představení se školákem Kryštofem Ungerem, které jste v Ústí hráli loni v říjnu, nebyla to od vás odvaha a obrovská zodpovědnost?
PH: Byla a je, samozřejmě. Ale Kryštof dělá gymnastiku asi čtyři roky, má tělo připravený, závodí na prostných, na nářadí, jde jen o to hlídat se. Ale kontrolujeme se i v tomto představení. A když někdo udělá chybu, ostatní mu pomůžou.
OH: Tady je jediný riziko, že nám Kryštof vyroste a kluci už ho neunesou. Házet si vzduchem klukem, který má třicet kilo, ve chvíli, kdy už bude mít šedesát, to nepůjde. Představení by se muselo předělat.
Překvapujete se navzájem?
PH: Ano, ano. Je tam dost prostoru na všechno, to je na tom to zajímavé. Sice to není vidět, ale někde se tam sami začneme smát, protože ta situace ještě nikdy nenastala a je vtipná a někdo někoho rozesměje…
OH: Naopak, my to děláme i úmyslně, abychom rozhazovali jeden druhého a byla sranda. Až takový darebáctví tam probíhají.
Není to nebezpečné? Lítáte do vzduchu, se slečnami si pohazujete jak s pápěřím, házíte si je mezi sebou, stavíte lidské pyramidy…
PH: Ne, nejhorší je ten stereotyp. Proto to děláme, ještě se tím spolu bavíme.
Jak jste se potkali?
OH: Poznali jsme se s Petrem a se Zdendou, který je jeho spoluakrobat, na soutěži Česko Slovensko má talent, neboli je bez talentu od té doby, co to vyhrávají Rusáci. Byli jsme tam jako kvartet Mako Mako ve finále, vedle nás oni, a od té doby jsme se potkávali. Už tam byl i Lukáš, který působil s jedním z akrobatických spolků. Potkali jsme se tam čtyři z Lůzrů a od té doby se nějak prolínali. Jednou jsme bavili Manéž Bolka Polívky, pak dělali scénku a nakonec se potkali v autobuse a rozhodli se, že uděláme tento kus, Losers.
PH: Jeli jsme všichni společně z jednoho firemního eventu jedním autobusem, který jsme si pronajali. Já měl zrovna narozeniny, a tak jsem požádal En.Drua, aby mi v autobuse udělal stewardku. A on nás pobavil, byl tak srandovní, až jsme se dohodli na projektu.
Co už jste spolu zažili, jezdíte do zahraničí?
PH: Jezdíme, loni jsme byli v šesti zemích, dvakrát Německo, Itálie, Francie, Slovensko, Maďarsko a teď se chystáme do Edinburgu na největší divadelní festival světa. Ale taky do Francie, do Lucemburska…
Jak to máte vy, jednotliví členové Losers, s cirkusem? Máte ho rádi odmalička?
PH: Jako bývalí sportovci jsme přemýšleli, co dál po sportovní kariéře, po dokončení studia. Hledali jsme cestu a já kolegy oslovil, jestli by je nezajímal nový cirkus. Jmenuje se to Contemporary Cirkus, nový cirkus, ale s tradičním cirkusem to moc společnýho nemá. Jen ty akrobatický věci. Ale snaží se to lidi posouvat dál, propojuje to divadlo, lay design a živou hudbu s akrobacií a tancem. Není to jen otázka toho, co člověk umí, ale snaží se o komplexní tvar představení.
Je vaší konkurencí La putyka, zábavný nový cirkus Rosti Nováka?
PH: Já s ním začínal první dva projekty, pak jsem odešel a se Zdendou jako duo DeaMen jsme šli do soutěže si dělat svoje projekty. Takže znám jejich práci velmi dobře, jsme přátelé a občas se někde potkáváme. Neberu je jako konkurenci, každý náš soubor dělá jiným stylem a jinou obrazivostí.
Jak vás Losers posunují dál?
OH: Když člověk chce dělat nějakou akci, třeba městský slavnosti, musí lidi zaujmout. Když jde jeden člověk třeba na spinning a druhý do práce, je třeba oba je chytnout. A v tu chvíli si to člověk na jevišti jen užívá, ale oba tyto světy přinášejí něco. Tam řešíte, neřešit co si ti lidi myslí, snažíte se je zaujmout. Tady se zase rochníte v nuancích a prostor pro improvizaci je díky tomu obrovský. Pak vymýšlím neuvěřitelný blbiny a každý to představení je jiný. A samozřejmě že to všechno vás posouvá.
A co nějaký nový hudební projekt?
OH: Máme novinku, budeme hrát v listopadu na Cargo Gallery, na lodi. Vystoupíme se skvělým klavíristou Jenem Hovorkou, je to i beat boxer, úžasný muzikant, podle mě jeden z nejlepších tady. Cargo je úžasný prostor. A možná tam budou i zajímaví hosti, čeká nás velká pařba. Ústečáci tam rozhodně musí být, protože když už je tu nějaká kultura, tak je to požehnání.
A co je na vaší práci ústeckého?
OH: Já. Asi já, mě nic jiného nenapadá. Co jiného říct? Jsem Ústečák, žiju tady pořád. To je na tom to nejvíc ústecké.
