„Pro mě je celé naše obsazení světové sólové špičky,“ prozradila slovenská režisérka Andrea Hlinková, jak vnímá své ústecké nastudování Libuše.
„Cením si i spolupráce s autorem scény a kostýmů Josefem Jelínkem. Je to pro mne velká čest, že mne pan ředitel Miloš Formáček opět přizval ke spolupráci,“ přiznala Hlinková. Pro Evu Urbanovou je pak role slavné české kněžny, důležité postavy naší historie, až osudovou.
Fotografie z generálky od Karla Pecha
Fotogalerie: Generálka opery Libuše v ústeckém divadle
Kolikrát už jste, paní Urbanová, Libuši nazpívala? Co jste při ní zažila?
Bylo jich pár koncertních verzí, a to na Edinburskému festivalu anebo ve Spojených státech. Ale samozřejmě první byla má pražská Libuše, ta „černá“, jak já říkám, v Národním divadle v sezoně 1994/95. Poprvé nebyla s copy a v bílém, jak byli tvůrci do té doby zvyklí. Ale i tak ji publikum přijalo. Byla to velice hezká spolupráce a já se musím přiznat, že Libuše je má srdeční záležitost. A říkám všude, že bychom měli být hrdí na to, že jsme měli takového skladatele, který napsal něco tak neskutečného o jeho historii, jako je Libuše od Bedřicha Smetany.
Zažila jste s klasikou i překvapení?
Velice mě překvapilo, když jsem měla před mnoha lety koncert se Sherrill Milnesem, světoznámým americkým barytonem. A já zpívala ve finále našeho společného koncertu závěr z Libušina Proroctví. On byl na zkoušce se mnou, dal si ruku na srdce a stál v pozoru. Já na něj koukala, říkala jsem si: Co to dělá? On ke mně přišel a říká: Evo, vy máte tak krásnou hymnu! A já na to: Ale ne, to je opera. Byl tehdy úplně u vytržení.
A já povídám: Hlavní představitel je v té opeře po Libuši je Přemysl, bartyton. Škoda že nejsi Čech. A on říká: „To bych si tak rád zazpíval!“ Na to do smrti nezapomenu, jak takového světového pěvce hudba Smetany pohltila.
Na které své další Libuše vzpomínáte?
Jednu z nejkrásnějších Libuší jsme dělali v lesíku v Šárce. Měla copy, oblékli jsme bílé řízy z fundusu… Nabídli jsme ji divákům s živými obrazy, statisté tu vstupovali do Proroctví… Bylo to neskutečné, fascinující, v tom lesíku na kopci jsem si připadala jako opravdová Libuše.
Totiž můj největší vzor je pěvkyně Národního divadla Marie Podvalová (1909 – 1992), samozřejmě. A v Šárce jsem si říkala: „Tak si musela připadat ona, když zpívala Proroctví třeba na Děvíně. Kousek z něj znám z televizního záznamu. A to bylo neskutečné. A pak jsem se účastnila nové inscenace v Plzeňském divadle. Libuše byla opět černá, ale tvůrci to pojali jako z časů Keltů – a já bydlím v západních Čechách, kde Keltové byli. Mně to tedy nevadilo, navíc jsme měli možnosti moderního divadla. Stoly, které musely být na milimetr napočítané… Stoupl jste si někam jinam a hned tam člověk někam zapadl. Bylo to opravdu náročné na provedení. Ústecká Libuše mě opět vrátila do Šárky, i když zpívám Libuši mnoho let, tak se na tuto inscenaci těším, jako kdybych jí zpívala poprvé. Inscenace, režie, nastudování i kostýmy mi navozují atmosféru ze Starých pověstí českých, takže si přeji, abych byla na představení zdravá. A pak si mohu Libuši a celé představení jen užívat.
