Kdy jste se vlastně vy dva poznali?
Pavel Mészáros: Bylo to těsně před Vánoci v roce 2016, na setkání potomků slavných osobností, které se konalo v pražském Muzeu Jana Ámose Komenského. Jirkovu existenci už jsem zaznamenal předtím, protože tehdy jeho identitu veřejně odhalil jeden z našich bulvárních plátků a Jirka začal být vidět i slyšet. Rád jsem poslouchal jeho ranní glosy či rozhlasová mikrofóra na „Dvojce“. Protože jsem byl vždycky fanda Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha, měl jsem rád Ježkovu muziku, musel jsem se s ním prostě setkat. Dali jsme si kávu, pak druhou, a proseděli jsme u povídání přes dvě hodiny. Protože jsme si takříkajíc padli do oka, neboť máme oba stejný smysl pro srandu a recesi, bylo jasné, že se nevidíme naposled.

Pokud vím, za nějaký čas po vašem setkání následovalo vydání knihy.
PM: Jiří je velice kontaktní a bezprostřední člověk. Dokázal se uplatnit nejen jako bavič, moderátor či herec, ale i jako spisovatel. Geny se prostě zapřít nedají. Když jsem se dověděl, že kromě textů a glos píše i básně, navrhl jsem mu, aby tohle všechno vydal knižně. Knížku jsme vydali v našem nakladatelství. Jmenuje se Kapka do žil a Jiří se v ní mimo jiné vrací i do svého dětství. Na naše představení ji vozíme s sebou, takže jsou spojena i s malou autogramiádou. Asi po roce jsme si udělali radost i audioverzí, kterou krásně načetl Jan Přeučil.

V úterý 14. února v rámci Valentýnského koncertu orchestru ústeckého divadla předal primátor města Ústí nad Labem Petr Nedvědický ocenění hudebníkům Jiřímu Šímovi a Pavlu Větrovcovi.
V Severočeském divadle byly oceněny muzikantské legendy Ústí nad Labem

Pak přišly Hovory W, s nimiž jste začali objíždět republiku. Málokdo ví, že tenhle nápad se narodil v Ústí nad Labem. Od koho vzešel a jak dlouhá doba uběhla, než jste si stoupli před diváky?
Jiří Werich Petrášek: V roce 2017 jsme se společně sešli v jedné dnes už neexistující ústecké kavárně a pozvali pár přátel a příznivců na malé předvánoční setkání. Do party jsme ještě přibrali Karla Štolbu, kamaráda a skvělého muzikanta, který tehdy působil jako dvorní pianista Marty Kubišové. S Jirkou jsme si povídali, Karel doprovázel písničky, a bylo to moc fajn. Když jsme pak po programu seděli u vínka, pronesl jsem – jak říká Pavel – památnou větu: „Kluci, mně se to líbilo, pojďte s tím jezdit!“ No a hned po Vánocích mi Pavel zavolal, že by byl pro, dokonce přišel s názvem „Hovory W“, jakousi reminiscencí na „Hovory H“ Miroslava Horníčka, který s mým tátou řadu let spolupracoval. Protože tehdy Marta Kubišová končila svou pěveckou kariéru, vyměnil ji Karel Štolba za nás dva a od té doby nám zůstává věrný.

Dvořák a Suchý

S Hovory W jste začali vystupovat po jevištích v Čechách i na Moravě, ale taky jste zakotvili na „domovské scéně“, kam jste si poprvé začali zvát hosty. Jaké to bylo?
JWP: To bylo moc hezké období, kdy jsme začali pořádat takzvané „Hovory W s hosty“. Zvali jsme si je pravidelně každý měsíc na scénu Divadla Karla Hackera v pražských Kobylisích. Byli jsme moc rádi, že pozvání do pořadu přijali skutečně hvězdní hosté, tváře známé z uměleckého světa, ale i mistři svých profesí. Než nás všechny z jeviště i hlediště vyhnal covid, hostovali u nás třeba takové osobnosti jako Josef Dvořák nebo Jiří Suchý.

Umělec Lukáš Brožovský alias Zadek u svých graffiti na antoníčcích v Ústí nad Labem, kvůli kterým dostal trestní příkaz.
Game Boy na rozvodně rozčílil ČEZ. Autor povedených graffiti musí platit penále

Píšete si k pořadům scénáře? Shodnete se vždy na názoru, co diváky pobaví?
PM: Moje snaha psát si podrobné scénáře naprosto ztroskotala po našem prvním či druhém představení. Zjistil jsem totiž, že psát si nějaké body, které poté budete dodržovat, je v případě spolupráce s Jirkou naprosto zbytečné. Po druhé otázce vám do toho, jak se říká, „hodí vidle“, výhybka se přehodí a vy jen můžete odhadovat, kam dojedete. Rozhovor se najednou ubírá někam, že vás to samotného překvapí. Je paradoxní, že mě díky Jirkově živelnosti naprosto opustila tréma, ohromně jsem si oddechl, a naopak jsem se začal na tyhle naše improvizace těšit.

JWP: Abych trochu upřesnil tu živelnost. Samozřejmě si vždycky nějakou kostru vytvoříme, na hosta se přece jen nějak připravit musíte, ale většinou se témata brzy po začátku pořadu zvrhnou. Výhybky se postupně přehazují a my jsme v napjatém očekávání, v jaké stanici skončíme. Navíc se s Pavlem bavíme i tím, že se navzájem hecujeme a pošťuchujeme, což nás moc baví.

Po nucené covidové odstávce jste navázali a jedete dál. Hovory W opět zakotvily na „domovské scéně“, a to v místě, které má svoji historii a atmosféru.
PM: Téhle možnosti si velmi vážíme. Už druhý rok každý měsíc kromě letních prázdnin nám poskytuje úžasné zázemí kavárna Radiocafé přímo v budově Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě. Naše publikum si tam brzy našlo cestu a my máme, díkybohu, pravidelně plno. Často se stává, že si někteří diváci rezervují místo na příští Hovory W už při odchodu z představení. Co nás taky moc těší, je fakt, že naši hosté pozvání do pořadu přijímají s radostí, dokonce někteří sami projevují zájem si k nám přijít popovídat s diváky.

Panenka, Laurinová či Kostka

Za dobu trvání Hovorů W se u vás vystřídala hezká řádka hostů. Na které nejraději vzpomínáte?
JWP: Na všechny. Protože všichni naši hosté mají o čem povídat a všichni mají smysl pro humor, což je základ, na němž je náš pořad postaven. Chceme pobavit diváky a koneckonců se bavíme sami. Jména jako Petr Kostka, Miloň Čepelka, Jaroslav Satoranský, Tomáš Magnusek, Sabina Laurinová, Heidi Janků či Antonín Panenka, to je jen malý výčet těch, kteří s námi v poslední době sdíleli pódium v Radiocafé. V březnu se budeme těšit třeba na vynikající českou herečku a nesmrtelnou „Angeliku“ Libušku Švormovou.

Od března se na Hovory W mohou těšit i diváci v Ústí nad Labem.
PM: Jako se podle autorů detektivek pachatel vrací na místo činu, tak se vracíme do města, kde vlastně všechno začalo. Má to svou logiku: všichni tři totiž máme k severu Čech úzké vztahy. Já se v Ústí narodil a jsem mu dosud věrný, Jiří až do svého odchodu do důchodu řediteloval Evropské obchodní akademii v Děčíně, kde i bydlel, a Karel Štolba má v Ústí kořeny, protože jeho otcem byl slavný rozhlasák a jazzman Pavel Štolba, jehož slavné Jazz Combo patřilo v šedesátých letech k nejlepším tanečním kapelám spojeným právě s tímto městem.

Celníci zastavili na severu Čech několik automobilů převážejících drogy
Celníci našli v autech drogy. Šlo o marihuanu, pervitin a amfetamin

Kam konkrétně se na vás diváci mohou přijít podívat?
PM: Díky Honzovi Eichlerovi, kterého známe už řadu let, a který už po léta excelentně vede ústecký Dům dětí a mládeže, máme možnost využít jeho divadelní scény. Pro mne osobně je v tom i trochu nostalgie, protože na jejích prknech jsem si zahrál už jako gymnazista studentské divadlo, kdy tento sál byl ještě součástí Domu kultury. A vlastně jsem na existenci téhle scény úplně zapomněl. Když nám ji Honza Eichler nedávno ukázal, byl jsem ohromen, jak se proměnila. Je to skvěle vybavený sál, příjemné prostředí, a my se tam už moc těšíme.

Do svých prvních ústeckých Hovorů jste si určitě pozvali atraktivního hosta.
JWP: Loni v prosinci jsme na svém předvánočním představení přivítali legendárního baviče, autora, moderátora a humoristu Ivo Šmoldase. A rádi jsme ho pozvali i na první Ústecké Hovory W, které proběhnou na MDŽ, tedy 8. března v 19 hodin. Témat k hovoru bude nepřeberně, ale namátkou – nejúspěšnější z nich byly v našem vánočním pořadu třeba skleróza, léky či kolonoskopie. A byla to opravdu sranda a ústečtí diváci se mají na co těšit. 

Lenka Stránská