Inscenaci z pera nejúspěšnějšího německého autora současnosti Rolanda Schimmelpfenniga, hru z asijské restaurace s pěti herci, v Ústí nastudovala i ve světě uznávaná a vyhledávaná německá režisérka Katharina Schmitt.

Mlha a zrcadlo

Do Ústí ji přizvalo nové umělecké vedení a dramaturg ČS Vojtěch Bárta, sama využila služeb svého spolupracovníka scénografa Pavla Svobody. I díky němu je scéna inscenace působivá, neobvyklá: za pruhem plexiskla na šířku celého jeviště herci tonou v mlze či ve tmě, před ním se odrážejí v zrcadle.

Ženy hrají muže a naopak, mladí staré a obráceně, Kobylka podléhá Mravencům, mladý Číňan krvácí. Jeho zkažený zub někdo ochutná v polévce, smrt je tu. Jevištěm kráčí děs v bílých maskách upírů, herci mluví i řečí hmyzu, globalizace je všude okolo.

Více o hře s režisérkou Katharinou Schmitt a s novým dramaturgem Činoherního studia Vojtěchem Bártou.

O čem je hra Zlatý drak?
Katharina Schmitt: Zlatý drak je příběh čínského kuchaře, který pracuje ilegálně v thajsko-čínsko-vietnamské restauraci. Nemá ale peníze na to, aby mohl jít k zubaři a na tuto maličkost zemře. Paralelní děj z říše hmyzu se odehrává v dalším světě a oba ty světy se prolínají.
Naše inscenace posouvá fabuli o globalizaci na trošku jinou úroveň. Dlouho jsme přemýšleli jak příběh vyprávět, o čem hrát. Metafora, kterou jsme našli, jsou upíři a z toho vyplývá prostorová i kostýmová stylizace. Je to hra o upírech, o touze, chtíči. O něčem hrůzostrašném.

Krvavý zub v polévce? Fuj!

Představa, že letuška našla ve své misce polévky ještě krvavý prožraný zub kuchaře a převaluje ho v ústech, není příjemná…
To je obraz parazitování prvního světa na tom třetím. Zub Číňana se stane pro ostatní fetišem, dává radost i něco, čeho se nemůžou zbavit.

Jak se vám pracovalo v malém divadle na severu Čech?
Byla to výborná zkušenost i v tom, že jsem mohla znovu pracovat s dramaturgem Vojtěchem Bártou, se kterým jsem už jednou dělala v Praze v Divadle Komedie. A také s výborným hereckým souborem. Studovala jsem v Čechách a mám tu pracovní vazby, o které moc stojím třeba o práci se scénografem Pavlem Svobodou, s nímž už léta dělám. Ráda se vracím do Čech, práce zde je pro mě smysluplná. A že je Ústí menší město na severu Čech, je pro mě výborné.

Není to jednoduché

Pět herců je před i za zrcadlově lesklým průhledným plexisklem, zdánlivě to vypadá jednoduše…
(smích) Naopak, věci, které mají vypadat jednoduše, jsou dost složité. Vymyslet spojení konstrukce s poloprůsvitnou lesklou fólií nebylo snadné ani pro scénografa Pavla Svobodu. Ale podařilo se to a mám z té scény velkou radost. Myslím, že je hezká.

Jakou roli hraje „podlézání“ fólie, přecházení mezi oběma světy, lidským a hmyzím, kde Mravenci nutí Kobylku k prostituci?
Dlouho jsme přemýšleli, co je pro nás základní metaforou toho textu. Je to právě otázka prostoru kdo je vevnitř, kdo venku a kam lidé chtějí. To souvisí s tématem rozdělování světa na první a třetí.

Bez práce chcípneš!

Kobylky je člověku až líto. Chtěl jejím příběhem autor říci, že je tak líná, že se nehodí k ničemu jinému než k prostituci?
Já nevím, co tím chtěl říct autor. Tu bajku zná v Německu každý, je to velice starý příběh o penězích. Říká, že některé představy o tom, co je to úspěch, vedou ke krutosti. Autor nemoralizuje, ale cituje v německé kultuře známou bajku, kterou vyprávíme už dětem. Znamená: „Když nebudeš pracovat, chcípneš.“Bajka o Mravencích a Kobylce je ale jen jedna z pěti nebo šesti dějových linií hry Zlatý drak.

Od Rolanda Schimmelpfenniga jsme v Ústí viděli před lety i působivou hru Arabská noc. Je v Německu velmi úspěšný, že?
To ano, a je velmi produktivní, píše i dvě hry ročně. Zlatého draka si sám režíroval ve vídeňském Burgtheatru, byl to velký úspěch. Jeho hry patří dnes v Německu k nejhranějším. Hra a její inscenace dokonce v roce 2010 získala hlavní cenu na prestižním festivalu nové německé dramatiky v Mülheimu.

Vojtěchu, prozraďte proč jste si vybrali právě hru Zlatý drak?
Vojtěch Bárta: Jde o kontext naší jubilejní 40. sezony CO TEĎ / KUDY VEN, ve které chceme řešit otázky současné materiální i morální krize společnosti. Zlatý drak vše ukazuje z globálnějšího pohledu. Zatímco Nepřítel lidu reagoval na situaci komunální politiky v tomto městě, Maryša se svým způsobem zabývá českou otázkou, jakýmsi „českým folklórem“, tak Schimmelpfennig nabízí text ukazující, že problémy, kterých tu v Čechách máme hodně, mají i širší souvislosti.

Berlín až New York

A režisérku ze Spolkové republiky jste zvolili, protože jde o německý text?
Původně měla tuto práci dělat slovenská režisérka Valéria Schulzová, byl to starší záměr bývalého dramaturga a současného ředitele Vladimíra Čepka. Ale bohužel je velmi vážně nemocná, a tak jsme museli hledat jinou režisérku. Chtěli jsme někoho, kdo by dokázal Schimmelpfennigovu hru pojmout jako výrazně stylizovanou podívanou. A jsme šťastní, že se nám podařilo sehnat Katharinu Schmitt. Na toto zkoušení měla čas, jinak je ale extrémně vytížená. Cestuje mezi Hamburkem, Berlínem a dalšími velkými městy, na podzim by měla dělat ve Watermill Center v New Yorku, ve velice prestižním divadle.

Ticho představení „křičí“ možná víc, než kdyby tu duněla hudba. Vnímáte to stejně? Zvuky hmyzu, pomlaskávání herců…
On to snad není přímo hmyz, i když to určitě může a má asociovat džungli moderního města, ale jakási zvuková stopa v různých intenzitách. Myslím, že nám to dělá v představení podstatnou práci: pomáhá nám to budovat rytmus. Působí to natolik podprahově, že v okamžiku, kdy se to „vypne“, to umožní udělat pravé ticho.

Inspirace horory

Je to až hororová záležitost…
To ano, hodně jsme se dívali na různé hororové filmy a přemýšleli, jak na jeviště přenést napětí a určitou tíseň bizarních městských legend, kterých je svět kolem nás plný. S výsledkem jsem spokojený a doufám, že i diváci budou.

Roland Schimmelpfennig: Zlatý drak

Česká premiéra, pátá premiéra jubilejní 40. sezóny Činoherního studia CO TEĎ / KUDY VEN

repríza 17. 4. 2012, repríza 11. 5. 2012
Další uvedení: 29. 5. 2012

Osoby a obsazení:
Mladý muž – Jiří Maryško
Žena přes šedesát – Marta Vítů
Mladá holka – Anna Fišerová
Muž přes šedesát – Jaroslav Achab Haidler
Muž – Kryštof Rímský

Překlad: Petr Štědroň, dramaturgie: Vojtěch Bárta, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Nick Gill, režie: Katharina Schmitt