Známý autor literatury faktu a historických detektivek Jan Bauer se 11. dubna dožívá 70 let. Čtenáři regionálních Deníků v severních Čechách ho mohou znát jako autora populárních článků o české historii.

V poslední době vydává řadu detektivních příběhů z doby krále Václava IV. a také sérii napínavých thrillerů o tajném agentovi Karla IV. s hlavním hrdinou dominikánem Pavlem. Zatím poslední knížka této série se jmenuje Svatý grál a vyšla letos v lednu.

Snad na vás můžeme prozradit, že jste původní profesí zemědělský inženýr. Jak jste se s takovým vzděláním dostal k literatuře a k historii?
Musím se přiznat, že jsem se zemědělským inženýrem stal vlastně úplnou náhodou. Bydleli jsme tehdy, přesněji řečeno bylo to v roce 1963, v Českém Krumlově a já jsem se měl rozhodovat kam po maturitě. Moje starostlivá matinka usoudila, že bych se na studiích v Praze spouštěl s děvčaty a chodil po hospodách, a tak mi velmi autoritativně přikázala, ať si vyberu mezi dvěma fakultami, které tehdy byly v nedalekých Českých Budějovicích, a to Pedagogickou fakultou a Vysokou školou zemědělskou. Vybral jsem si tu druhou nikoliv, že by mi zemědělství bylo nějak blízké, ale proto, že jsem si tehdy učitelskou profesi ošklivil. Školu jsem nakonec dostudoval, ale už během studií jsem redigoval studentský časopis, psal do krajského deníku Jihočeská pravda a nakonec v něm po promoci opravdu skončil.

Bylo vám vůbec zemědělské vzdělání k něčemu?
Budete se divit, bylo. Díky němu jsem se později dostal do redakce Zemědělských novin a později jsem dokonce pro Čs. televizi připravil populární pořad o šlechtění obilovin. A hlavně mi pomohlo k první knize, která se jmenovala „Uživí naše planeta lidstvo", vyšla v roce 1978 a byla takovým populárně naučným povídáním o budoucnosti zemědělství. O dva roky později jsem vydal další populárně naučnou knížku Člověk a les, tentokrát zaměřenou na lesnictví a ekologii krajiny.

Ještě nám dlužíte vysvětlení, jak jste se dostal k historii.
Dějepis je mou velkou láskou od dětských let. Snad je to způsobeno tím, že jsem se narodil a vyrůstal v někdejším královském horním městě Jihlavě a poté žil v Českém Krumlově, evropsky jedinečné památkové rezervaci. Genius loci těchto dvou starobylých měst mě chtě nechtě musel ovlivnit a probudit ve mně zájem o dávnou minulost. Dokonce jsem, podnícen knihou C. W. Cerama Bohové, hroby a učenci, chtěl studovat archeologii, ale z výše zmíněných důvodů k tomu nedošlo. Znovu jsem se k archeologii dostal až jako redaktor Zemědělských novin, kdy jsem se seznámil s vynikajícím člověkem, předním moravským archeologem docentem Zdeňkem Klanicou. Scházívali jsme se v Mikulčicích, kde řídil vykopávky, nebo v brněnské restauraci Museum a debatovali o záhadách Velké Moravy. Dokonce jsme o tom chtěli spolu napsat knížku, ale bohužel k tomu nedošlo.

Přesto jste nakonec začal o historii psát. Jak k tomu došlo?
Na sklonku 90. let jsem psával pro jeden týdeník sérii článků o záhadách českých dějin. Shodou okolností si ode mne brněnské nakladatelství MOBA objednalo sešitovou detektivku, tentokrát ještě z přítomnosti, a já paní redaktorce nabídl titul právě o zmíněných záhadách českých dějin. Nebudu zastírat, že mne k tomu inspiroval můj oblíbený autor a později i přítel Miroslav Ivanov. Redaktorce se můj nápad zalíbil, a tak jsem dal dohromady knihu Záhady českých dějin, která měla úspěch a k níž jsem pak dopsal ještě čtyři další svazky.

A co historické romány? Jaká byla vaše cesta k nim?
Někdy v roce 2005 jsem se v Praze sešel s tehdejším ředitelem nakladatelství MOBA docentem Ströbingerem, který si mi postěžoval, že se jim literatura faktu špatně prodává a jestli prý nechci napsat historický román. Přiznávám, že mne tím zaskočil. V mých očích byl historický román jakýmsi vrcholem spisovatelského řemesla a já rozhodně neměl v úmyslu napodobovat Aloise Jiráska nebo Zikmunda Wintera či Miloše V. Kratochvíla. Trochu jsem se zdráhal, ale nakonec se dal přemluvit a napsal knihu Tajemství královnina zpovědníka. Čtenářský ohlas mne pak příjemně překvapil a už jsem tomuto žánru zůstal věrný.

Měl jste nějaké literární vzory?
Samozřejmě. Pro stylistiku a samotnou techniku psaní mi hodně dala četba Babela, Hemingwaye, ale třeba také klasika americké drsné detektivky Chandlera. A pokud zůstaneme na domácích luzích, měl jsem rád Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu a Bohumila Hrabala.

A co historické romány?
Ve svém pomyslném žebříčku stavím na první místo Durychovo Requiem, Karla Michala Čest a sláva a zejména třídílné Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad od Václava Erbena. Vydání této knihy líčící husitství zcela bez příkras a ideologického balastu vyžadovalo v 70. letech minulého století nemalou politickou odvahu jak od autora, tak od nakladatelství. Osobně jsem pyšný na to, že Vašek Erben býval mým kamarádem.

Až doposud jste vydal 147 knih, jste tedy nejplodnějším žijícím českým autorem. Jak se vám to podařilo?
close Jan Bauer napsal román Milenec rudé komisařky. zoom_in Musím předeslat, že jsem rezignoval na snahu o umělecké mistrovství, píšu takříkajíc čtivo, chci čtenáře pobavit, rozptýlit a snad i trochu poučit. Své knihy bych řadil k tomu lehčímu žánru a rozhodně neaspiruji na ceny typu Magnesia litera. Psaní je pro mne profese jako kterákoliv jiná. Podle možností sedám takřka každé ráno k počítači a pouštím se do psaní. Vím, že někteří profesionální historici, samozřejmě s výjimkou mých přátel jako je třeba historik a spisovatel Vlasta Vondruška, se na mé populární knihy dívají skrz prsty, ale snažím se psát čtivě i za cenu jistého zjednodušení. Po odborných, často nepříliš srozumitelně psaných dílech veřejnost zpravidla nesáhne. S tím nic nenaděláme. A přesto je důležité, aby lidé historii znali. Ne náhodou kdysi řekl římský řečník a filozof Cicero, že „historia magistra vitae" čili, že historie je učitelkou života.

Dodržujete při psaní nějaký rituál?
Snad jen, že potřebuji takové to startovací kafe. Nesmí to ovšem být žádná moderní náhražka, ale starý poctivý český turek. Dříve jsem ho píval takřka neslazený, ale jako stařec si čím dál více potrpím na pěkně sladké kafíčko.

Co zajímavého jste vydal v poslední době?
Radost mi udělalo vydání knihy Rožmberkové první po králi, která představuje populární historii nejslavnějšího českého šlechtického rodu. Pro mne jako Jihočecha, byť nikoliv zde narozeného, znamená jakési vyvrcholení dlouholetého zájmu o výjimečné osudy pánů z Růže. Už jsem se zmínil o titulu Svatý grál, ale musím dodat, že v tomto měsíci vychází další historická detektivka s mými oblíbenými hrdiny zástupcem královského sudího Jakubem Protivou z Protivce a mnichem Blasiem. Bude se jmenovat Vražedná mše. Na příkladu její tvorby bych mohl demonstrovat, jak mé detektivky vlastně vznikají. Úplně na počátku byla představa, že významný český šlechtic je kýmsi zavražděn přímo při mši svaté. V kostele je hlava na hlavě a tak není náhodou, že vrah v tom davu snadno unikne. A na tento nápad jsem musel naroubovat další děj včetně pachatele a jeho motivů. Pro ozvláštnění jsem dodal ještě další vraždy, abych udržel čtenáře v napětí a pak musel vymyslet překvapující rozuzlení. Je zajímavé, že postavy v knize zpravidla začnou z ničeho nic jednat jaksi proti mým původním představám, že ožívají a mně jako autorovi nezbývá, než se jim přizpůsobit.

Co byste chtěl ještě v životě dokázat? Máte nějaký nesplněný sen?
Před lety jsem na popud svého přítele, herce a divadelního producenta Čestmíra Řandy, napsal historickou hru Tři královny. Původně se měla hrát v létě na některém z jihočeských hradů, měl ji režírovat Zdeněk Troška a hrát v ní měli třeba Světlana Nálepková, Ivan Vyskočil nebo Vlastík Harapes. Bohužel z toho tehdy sešlo, přesto stále doufám, že ji jednou opráším a někde se objeví na prknech, která znamenají svět. Stejně tak bych někdy rád viděl některou ze svých knih zfilmovanou. Myslím si, že třeba z mého románu Hvězda Valdštejnova srdce by mohl být pozoruhodný film, navíc v mezinárodní koprodukci. Vždyť Albrecht z Valdštejna je určitě jedním ze světově nejznámějších Čechů už pro svůj pozoruhodný osud.

Kdo je prvním čtenářem a kritikem vašich knih? Manželka?
Nikdo není doma prorokem. Manželce dávám své knihy raději číst až poté, co se objeví na pultech knihkupectví. A obávám se, že leckdy je jen prolistuje. Prvním kritikem je nakladatelský redaktor. Ostatně tak to má být.

A ještě nám řekněte, kde hledáte inspiraci k psaní?
Zčásti v odborných historických knihách, zčásti v jiných detektivkách. Zkrátka musím toho hodně načíst, neustále se snažit rozšiřovat svoje znalosti a také sledovat, co píší mí kolegové. Přiznávám, že pilně čtu Vlastu Vondrušku a také ostatní přátele jako Frantu Niedla, Otomara Dvořáka nebo Standu Češku. A když si chci urovnat myšlenky, sednu na kolo a projedu se po hrázích rybníků kolem jihočeských Vodňan, mého nynějšího bydliště. Vnímám nádhernou okolní přírodu, dokonale si přitom vyčistím hlavu a přijdu na jiné myšlenky.

Co si přejete ke svým sedmdesátinám?
Vzhledem k už pokročilému věku hlavně zdraví. Asi před třemi lety jsem upadl na mokré podlaze, zlomil si pánev a šest týdnů ležel v nemocnici a nemohl vůbec chodit. V takových chvílích si člověk uvědomí, co to znamená, když má zdravé nohy a zdravé ruce. Pak už potřebuje jen tu zdravou hlavu.