Severu Čech stále nemáme dost! To vzkazují Dan Bárta a skupina Illustratosphere koncerty ke svému novému albu Maratonika.

Ve středu 23. dubna hráli Vratislavicím, v pátek 25. dubna zvednou tržby kadaňskému KD Orfeum, uvidí je Městské divadlo Děčín (úterý, 29. dubna) i Krušnohorské divadlo Teplice (středa, 30. dubna). A oslaví zde Čarodějnice.

Rozhovor s Danem začal otázkami k CD Maratonika.

Vícehlasy v nové písni „Romantik lyrik" jsou jedna z radostí, které si na novém albu „Maratonika" dopřáváte?
To patřilo k aranži. Když na albu dublujeme kytary, proč se tvářit, že si sám nemůžu nazpívat do písničky i vícehlasé vokály?

Vícehlasy neumím

Takže to živě neuslyšíme?
Vícehlasy zpívat neumím…

Jasně, ale spoluhráči by se živě mohli přidat a zpívat s vámi.
Na koncertě mají dost práce s jinými notami, než aby se mnou hulákali moje vejšky.

Písnička „Romantik lyrik" mi připomíná Yes, britské art rockové hvězdy ze 70. let…
To není špatné přirovnání. Ne že bych na to myslel, ale Yes mám rád.

Co myslíte, co by na tu písničku řekl Karel Hynek Mácha, jehož text jste pro ni použil?
Myslím, že by se neurazil.

A přidal by se? Zpíval by také?
Mám obavu, kdyby na něj našinec v jeho době spustil tento typ zvuků, harmonií a melodie, vůbec by se v tom neorientoval. Text přeci jen psal prastarou češtinou, spíš by asi na nás koukal jak zjara, jako na celý náš současný svět. A na zpívání by neměl ani pomyšlení.

Loni 7. prosince, když v Praze hráli legendární Black Sabbath, zpíval jste právě se svou kapelou Illustratosphere v Městském divadle v Chomutově. Šel byste na ně, nebýt na turné?
Možná bych si je dal. Ale jeli jsme turné, takže mít volný den, asi bych byl doma a občerstvoval se spaním. Tedy radši, než bych poté, co slezu z mašiny, ještě vyrazil do depa podívat se, jak to klukům z Black Sabbath jde.

Co říkáte na CD svého agenturního kolegy Richarda Müllera, pěkné a capella album „Hlasy"?
Byl jsem příjemně překvapený, že na té desce někdo udělal spoustu práce. Bylo vidět, že ten, kdo pro album psal hlasy, věděl, co dělá. Je pro mě milý překvapení, že si dali práci i s Richardem, který tu nevypráví, jak je běžně zvyklej. Že jeho noty mají konec, frázuje se sborem a je toho součástí jako trošku zvláštní leader. To málo, co jsem z desky slyšel při křtu, se mi líbilo víc, než jsem si myslel, že se mi bude líbit. A to je fajn.

Je to riskantní

Je odvaha udělat takové album?
Nevím, do jaké míry se dá mluvit o odvaze, ale riskantní je to vždycky. Taková záležitost může lehce sklouznout k něčemu, co není úplně vkusný, ale to se nestalo. Producentská racionalita byla přítomná ve velké míře, což je vždy dobrý. Že na album a capella točili prověřené skladby, může být plus i minus: Lehce to může sklouznout k něčemu, co se ne úplně povede.

Je název alba Maratonika stejný druh čarování se slovy, jako název kapely Illustratosphere?
V zásadě je to totéž. Je v tom kouzlo hříček, které u každého vzbudí jiné asociace. U někoho, kdo se trošku zabývá jazykem, nebo sám sebou, to něco vyvolá. A to je v pořádku.

Xindl X k hitu „Láska v housce" točil „orientální" klip v pískovně a pak tvrdil: „Dlouho jsem měl písek všude!" Co vy a kapela, když jste se pro obal „Maratoniky" vyfotili zahrabaní v písku?
Chvíli jsem měl písek ve vlasech a v záhybech látek, ale úplně všude ne. Plný zuby jsem ho měl možná chvilku…

Kdo to tak vymyslel?
Fotograf Jakub Klimo. Přišlo mu, že to je přesně to, co obal naší desky chce.

Neproklínali jste ho pak?
Ani ne, bylo to docela příjemný odpoledne.

„Indiánské" mučení

Ty fotky snad připomínají „indiánské" mučení: Zahrabou vás po krk do písku a nechají napospas supům i další havěti…
My jsme byli zahrabaní asi jen čtyřicet minut, dalo se to vydržet. Být tam den a nechat na sebe pražit sluníčko a sedat mouchy, bylo by to horší.

Co bylo na „Maratonice" těžké?
Stihnout to album v čase, který jsme si dali jako deadline. Takže ve finále jsme na něm makali dvanáct hodin denně a chvílemi jsme byli malomyslní, že to nestihneme. Těžké bylo mít čas a zorganizovat se, abychom celou tu dobu měli otevřenou mysl.

Přesto: Pohltila vás ta deska? A dali jste jí, co potřebovala?
Myslím, že dostala maximum možného. Ale vždycky si může našinec říkat, že třeba s touhle písničkou si chtělo ještě pohrát, to mě napadá u všech desek. A trvá, než se člověk s konečnou podobou alba smíří.

Koncem roku 2013 jste s vašimi Illustratosphere hráli téměř denně. Ušili jste si na sebe bič?
To byla do jistý míry zkouška, co vydrží muzikantské tělo i hlava a co všechno vydrží vztahy v kapele. Do jaké míry jsou pružné a jak napnuté. Ale až na pár banálních excesů to jelo dobře.

U Indického oceánu

V bookletu CD máte u textu písničky „Oblaka dobra" vážku či komára. Je to velká exotika?
Ani vážka ani komár, je to brouk, svižník. Asi rodu Lophyra, ale jist si nejsem. Fotil jsem ho na pláži u Indického oceánu, na ostrově hoďku lodí od Sumatry.

Na nové desce máte více kytary a méně klavíru. Proč?
Protože pianista odešel a kytarista přišel. To je jednoduchý.

Cože? Tam vůbec není klavír?
Ale je. Jenže Standa Mácha je pianista z podstaty, kdežto Filip Jelínek je spíš klávesák. Hraje na syntezátory a piáno jako součást klávesáctví, ne jako na hlavní nástroj klavíristy.

Když z Maratoniky slyším slova „Levitovat je hit lopat a elit, Levitovat je smět si zase cumlat palec", vybaví se mi poetika J.A.R, kde působíte. Co vy na to?
Ale to MŮŽE být podobný, a je. Mohlo by mě to napadnout, i kdybych v J. A. R. nebyl. „Levitovat je hit lopat a elit" je trošku vyrapovaný, ale přesto, že je to zvukomalebný, něco to i znamená. A v J. A. R. kroutím už dvacátej rok, bylo by divné, kdyby bez následků.

A komu jsou určena slova poslední písně alba, „Na viděnou, vážně díky, že nasloucháš"?
Obyčejnému posluchači. Je to přiznání…