Všichni se snad znali, jednu místnost obsadili Církvičtí, další Ústečáci, výčep domácí. Byla to vlastně velké náhoda, že jsem se připletl mezi skupinku vyznavačů jazzu v muzeu, jeden z tamních odborníků Zdenek Oktábec mě pozval na další díl léčby hudbou.
Kolem sedmé už všichni seděli na svých místech a očekávali příchod „mistra". Nenápadný mladík postával u dveří a rozpačitě vysvětloval starším kamarádům nepřítomnost houslisty.
„Tu první musím zahrát pro něj. Je v nemocnici a určitě vás všechny pozdravuje," pronesl tiše Luděk Havel. „Omlouvám se za improvizaci, spíše hraji na přání, nebo někoho doprovázím, dnes to bude takové vzpomínkové show," doplnil krátce s cigaretou v ruce. Starousedlíci moc dobře věděli, co bude následovat. Dlouhé prsty mladíka pohladily černo-bílou klávesnici a v hospůdce nastalo hrobové ticho.
První třetina vystoupení patřila skladbám božského Franka Sinatry, kterého miloval celý hudební svět, hodně prošedivělých posluchačů si broukalo tu svou. Potom přišla klasika, Ježek, Suchý a Šlitr, Olmerová, Jelínek s chraplákem „Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy, že létat z kytky na kytku ho prostě nebaví". To už některé zkušené dvojice tančily ploužáka a pianista se překonával. Bez not a přípravy vysílal mezi nadšené hosty další a další známé melodie.
Na přání vysmátého šibala zahrál i klasickou vážnou hudbu, kterou znáte spíše z kostelů. Fantastická věc! Všichni bez rozdílu věku a místa svého trvalého pobytu uznale zahřáli dlaně potleskem. Po třech hodinách černé piano zn. Dalibor utichlo. Kolem umělce se vytvořil vějíř obdivovatelů, někdo nabídl na příští hudební posezení vernisáž amatérských fotografií a obrazů kamaráda.
Tahle parta se v Brné schází už několik let, spojuje je hudba, umění a laskavé slovo. Všichni se smáli, když někdo přidal do placu svátek seniorů. Věk přeci opravdové přátelství nekomplikuje, od toho jsou tu jiní. Příští týden 15. 10. v 19.00 hod. se sejdou opět u starého piana a budou vzpomínat. Nevěříte? Přijďte se podívat.
