Tyká si s Mirkem Donutilem, Jarkem Nohavicou, Ulrychovými, točil s nimi dokumenty. Rodák z Litoměřic Jiří Vondrák, písničkář z Brna, spisovatel, režisér i básník, pobaví Ústí dnes od 20 hodin jako trio Bodlák, Vondrák, Polák. Že jsou po 35 letech zpět se vzpomínkovým CD Barvy a hrají s legendárním undergroundovým saxofonistou Mikolášem Chadimou, je i není náhoda.

„Naše nahrávky, záznam z ostravského festivalu Folkový kolotoč 1982, našel ve svém archivu Ústečan Mirek Rosendorf. Tak jsme vydali CD a občas hrajeme," ohlíží se Jiří Vondrák.

Jak jste se dali dohromady?
S Bodlákem jsme začali v roce 1969, v šestnácti. Donovana jsme měli radši než Dylana. Jeden z prvních koncertů byl zvláštní. Na pódium se nám nechtělo, tak náš kamarád lamželezo Franta Kocourek vzal Bodláka do zubů, vynesl ho na jeviště, dal mu do ruky kytaru a získal nám tak pozornost… Trio vzniklo až v roce 1981 a s Mikolášem dělalo muziku na texty básníků.

Jak sami sobě dnes zníte?
Zajímavě. Protože je Míšovi Polákovi už 72 let, museli jsme své hlasy zpřeházet. A když jsme byli pozváni do mého, téměř rodného Ústí, kde mám dál příbuzné, nebylo o čem přemýšlet. Museli jsme přijet.

Jak jste se dali dohromady s Mikolášem Chadimou?
Já jezdil do Prahy na jeho Extempore, oblíbil si, jak vnímal režim. Byl humanista a avantgardista, já byl vždycky hippiesák, blízko k nám neměl. Když nás pak poslouchal, už jako své kamarády, bral naši muziku jinak. Začali jsme spolu hrát, bylo to „strašný maso".

Co Chadima vaší hudbě dává?
Dává jí úplně jiný rozměr, jiný typ radosti. My jsme dál děti květin, přistupujeme k muzice přes kytičky, pohodu a lásku. Mikoláš hraje jinak, ale k naší hudbě to sedne, dává jí zvláštní napětí. A máme se rádi jako lidi. V muzice i názorech na svět.