Nadšený rybář, majitel černého kocoura, rozený vypravěč i šéf Severočeského klubu spisovatelů. Bystrý glosátor života okolo, nahněvaný na politiky. Dříve sólista ústecké opery i smuteční pěvec v krematoriu. Autor pohádek i detektivních povídek, hříček, glos pro Deník. Při tvorbě čerpající ze vzpomínek i z příběhů, které „okolo proletěly".

Tím vším byl či dál je Ladislav Muška, rodák ze Semil. Letos v září oslaví 85 let.

Kolik že knížek?

Věk lze spočítat, horší je to ale s knihami. „V Národní kni-hovně mi jich napočítali 37, já 33. Snad až takový sklerotik nejsem! Asi brali i soubory povídek," soudí a směje se spisovatel. Novela „A bůh si zastřel tvář", prý „kniha o naději", má tedy pořadové číslo 33.

„Neměl by být Bůh v jejím názvu s velkým B?" zajímám se. „Měl. Je to symbol," souhlasí autor knihy, kterou za představení reálného prostředí města Ústí chválí také Táňa Nováková, básnířka.

„Bůh si zastřel tvář před bezdomovci, o kterých píšu," vysvětluje autor. Popírá však, že by mělo jít o „biblickou záležitost". „Je tu jen vězeňský kaplan, s nímž má hlavní postava novely dost závažný rozhovor o víře," vysvětluje.

Můžete představit hlavní postavu své nové knihy?
Je to vystudovaný inženýr zaměstnaný v bance. Ovšem je natolik poctivý, že když přijde na podfuk okolo nevratných investic a ohlásí to, tak poté „každý poctivý skutek musí být po právu potrestán a odměněn". Tak na něj nastraží holčičku a i když k ničemu nedojde, tak jde za to do kriminálu…

… což je pro něj osudové…
To samozřejmě. Mezitím se mu rozpadne rodina, jeho případ je přezkoumáván a vrátí se na amnestii, což je teď ošklivý slovo. Prakticky nemá kam jít a padne mezi bezdomovce.

Jak vnímáte jejich svět? Je to dost pestrá skupina lidí, že?
Některé ty typy bezdomovců v Ústí jsem znal, ještě když tu stála tržnice, ta stará, dřevěná, do podkovy. Byly tam některé figury skutečně zajímavé. Třeba člověk, co sedával u kostela, měl u nohou čepici a říkal: „Ne pro mě, ale pro psa. Protože to je můj nejlepší člověk."

V knihách se někdy vracíte hodně do minulosti, naopak ale píšete i příběhy téměř z naší současnosti. V jakém časovém údobí se odehrává novinka?
Příběh té knížky začíná koncem minulého režimu a na přelomu k režimu tomuto, kdy už se objevily jeho negativní stránky. Končí zhruba kolem roku 2000.

S otevřeným koncem

Má hrdina nějaká vaše negativa, nebo záliby? Chodí rád na ryby?
(úsměv) To se dočtete v další knížce, v této ne. Ale má otevřený konec; vrátí se do svého prázdného bytu… Jeho manželka, zaměstnaná v chemičce, má určitý vynález, jede s ním do Německa a tam při havárii zemře. Dcerku si vezme k sobě jeho tchyně. Konec je tedy otevřený v tom, že netuší, co bude dál, kam půjde.

Je otevřený i pro vás, pro pokračování? Byť „druhé díly" svých knih obvykle nepíšete, že?
To ne. Možná, že to někteří autoři tak necítí, ale já jak odložím jednu práci, už ji zapomenu. Podívejte, román je nemoc. Ten román píše s vámi, to píšete pořád. Jste někde na návštěvě, přestanete odpovídat a oni se vás ptají: „Ty píšeš, viď?" „Jo, píšu." „Tak piš." (smích)

Jak to berou vaši blízcí a známí?
Já každého už napřed upozorňuju, že jsem cvok (smích), ale on mi to nikdo nevěří. Je rozdíl, když píšete, nebo když to máte v sobě. Pro mě už je životní styl ráno v sedm hodin si k tomu sednout, dokud je mozek čerstvej. On si sám řekne, kdy má dost; pak už to začne být jen popis. I to by se dalo tisknout, ale nejsem to já. Píšu tak tři hodiny, pak končím, relaxuju a třeba odpoledne se ke psaní zase vrátím. A jsem schopný to přepsat, protože já píšu dlouho tužkou, aby mi na tom nic nevadilo. Někdy mám napsanou kapitolu rychle, ale pak mně v ní něco nesedne a i v noci nad ní přemýšlím. Stačí někdy slovosled…

Lidská solidarita?!

Co svou novou novelou chcete říci? Třeba, že i bezdomovci jsou jen lidi? Že bychom nad nimi neměli „ohrnovat nos"?
Jednak to, ale díky ostatním postavám tam dostávám i určitou lidskou solidaritu. Ukazuji, že hlavní hrdina není zavržen všemi.

Občas si necháváte odborně poradit od policisty. Byl to také případ této knihy, v níž je hrdina tři roky ve vězení?
Byl, zajímal mě denní režim odsouzených v lapáku.

Pak jste si vybavil třeba i to, jak to měl donedávna David Rath ve vazební věznici v Litoměřicích?
Nijak jsem to s ním nespojoval, je to z jiného období. Teď spíš čekám, až jeho případ přijde před soud. Některé věci mi tam moc nevoní. Něco by se ještě mohlo provalit.

Taháky na lístcích

V případě jiné knihy jste prozradil, že si později už vaše postavy žijí vlastním životem. Překvapují vás pak?
Já to beru, respektuju. Třeba Václav Kaplický měl vypracovanou synopsi z každé kapitoly. To já nedovedu. Já od začátku vím, kam to půjde, ale nechám hrdinům volnou ruku dělat si, co chtějí. Mám v deskách mraky lístečků s větami či pasážemi, které by se tam měly objevit, podle kterých by měl děj pokračovat. Ale ty poznámky se tam někdy vůbec neobjeví, nedojde na ně. Postavy knížky si zkrátka udělaly svoje, uhnuly stranou, jinam. Přišla jiná setkání, jiné konflikty…

Důležitou roli v knize hraje dobročinnost, soucit. Co klasický zločin? Jsou tu spíš podrazy a hrdina je v podstatě nevinný?
To bych neřekl. Četl jsem studii, že se člověku v buňkách promíchají chromozomy x y z, a nějak se to převrátí, tak je z něj zločinec, dělej co dělej. Sázím na nějakou lidskou etiku, na svědomí, které se s tím dokáže vypořádat.

V knize se objevuje pár bezdomovců, které jste znal. Má ale hlavní hrdina svůj předobraz?
Nemá. Je naprosto individuální, vznikl v mé fantazii.