Pouze dřevěné loutky zavěšené na barevných zdech mlčely, zbytek posluchačů chválil moravská vína a prozpěvoval si nádherné lidovky. Někteří hosté se dobrovolně přiznali, že před dvaceti lety na tomto místě měli svatbu, vousatý muž u baru mlsal každou písničku, hostinský Milan Kureš sháněl další židle, krasobruslařka Lenka Kulovaná se náramně bavila.
Život naruby
Během jednoho dne ho znalo celé Ústí, proslavila ho svérázná hymna plná pravdivých stínů a bolavých míst.
„Skutečně jsem poslal jako prvnímu text Ústecké hymny panu Nohavicovi, abych slyšel jeho názor na věc. Vyjádřil se stručně, přesně a shovívavě. Údajně jsem měl více chválit město, to za ten nepořádek nemůže. Zadal mi domácí úkol a já se snažím jej splnit. Během několika dní jsem poznal spoustu sympatických lidí, za všechny musím jmenovat Jitku Mesárošovou, která mi hodně pomáhala. Jediná písnička mi obrátila život vzhůru nohama. Cestuji z místa na místo, dnes jsem v Habrovicích, zítra na Klínovci, ve středu v bývalé porodnici, v pátek mám zpívat v Cafe Alibi.Všude cítím podporu, což mě nesmírně obohacuje," během krátké přestávky konstatoval mladý umělec a hned vysvětloval, jak tráví volný čas mezi psaním nových textů.
Splněné přání
„Moc rád si zahraji futsal, ale má to jeden háček. Nesmím upadnout nešikovně na ruku, prsty potřebuji k ovládání harmoniky, kterou mi svěřil děda."
Potom se krátce zamyslel a překvapil mne otázkou: „Jakou písničku bych měl zahrát vám?"
Požádal jsem o nějaký francouzský šanson a přání mi bylo ihned splněno. Harmonika zaplakala, oči posluchačů se zaměřily na rychlé prsty mladého hráče, který s vážným obličejem dokazoval, že ani tahle muzika mu není cizí. Tajné přání Milana Kureše se skutečně začíná pomalu realizovat.
V malé hospůdce u smutného rybníka ožívá nesměle stará tradice. Hosté nejen poslouchají interpreta, ale i zpívají. U stolu vedle baru seděla Lenka, Pavla, Petra a usměvavá Blaženka. Nespouštěly oči z mladíka, který měl co nabídnout. Příští týden prý vystřídá harmoniku talentovaný pianista.
