Na toto mistrovské klání se sjeli mladí talentovaní lidé ze šestnácti zemí světa, v nichž nebylo výjimkou Japonsko, USA, Čína, Rusko, či Ukrajina. Účastníci museli předvést své schopnosti v rozsáhlém programu, jehož převahu tvořil především Fryderyk Chopin. Roman Frič se stal laureátem a přivezl si ze soutěže 3. cenu.

Mladému umělci jsme položili několik otázek.

Ze zahraničí jste si přivezl krásné ocenění. Toto ale nebyla první soutěž, kterou jste navštívil, že?
Ne, to opravdu ne. V minulosti jsem se účastnil již mnoha soutěží, a to jak u nás, tak v zahraničí.

Co ale považujete za svůj největší úspěch?
Na to není úplně snadné odpovědět. Každá soutěž má pro klavíristu určitý význam a z každé si přivezu jiné ponaučení. Pokud bych měl jmenovat soutěže, z nichž jsem si odvezl nejlepší pocity a nejvíce zkušeností, byla by to mezinárodní soutěž v Římě a mezinárodní soutěž „Citta di Barletta", rovněž v Itálii. Z obou těchto míst jsem si přivezl 1. cenu. Ze soutěží odehrávajících se v Česku bych jmenoval mezinárodní soutěž Amadeus, která se koná v Brně. Tam jsem se umístil na 1. místě a zároveň získal ocenění za nejlepšího českého účastníka a absolutního vítěze celé soutěže. Mezi své nejhezčí klavírní zážitky však řadím i koncertování se Státní filharmonií Brno.

Jak se taková klavírní soutěž vůbec posuzuje? Známe olympiády a různé sportovní turnaje. V nich jsou ale vždy jasná měřítka, podle nichž se výkon sportovce hodnotí. Jak ale spravedlivě ohodnotit něco tak obtížně uchopitelného jako je hudba?
Stejně jako ve sportu, i v hudbě jsou měřítka, díky nimž se výkon muzikanta hodnotí. Každý soutěžící musí splnit určenou minutáž. Rozsah programu se samozřejmě věkem zvyšuje. Všichni soutěžící také musí hrát zpaměti. Dále jsou to specifické požadavky soutěží, jako jsou povinné skladby. Soutěžící hodnotí porotci bodovou škálou. Samozřejmě nelze zaručit, že bude vždy vše naprosto spravedlivé. Každý porotce oceňuje něco trochu jiného. Ve výsledku se ale každý soustředí především na techniku, projev, originalitu, barevnost programu, hudební cítění, vypořádávání se s problémy.

Jak se připravujete?
Na soutěže se asi každý připravuje velmi podobně. Hlavní je nastudovat program a pak na něm tvrdě pracovat. Udržovat se v kondici je důležité pro každého hudebníka. Když člověk dlouho není v kontaktu s nástrojem, vždy je to znát. Proto je hlavní pravidelnost a velká trpělivost.

Navštěvujete ZUŠ Neštěmice. Kdo je Vaším kantorem?
Od útlého věku mě učí máma. Čím jsem ale starší, tím více se hudbě věnuji i s tátou.

Spolupráce s rodiči může být někdy náročná. Jak to doma zvládáte?
Někdy je to velmi náročné pro obě strany. (smích) Mám už svou hlavu a rodiče někdy moc neposlouchám, takže je doma občas také dusno. Ale snažíme se to všichni přežít ve zdraví. (smích)

Jak bojujete proti trémě? Máte nějaké triky, jak ji zvládat nebo jí netrpíte?
Opravdu bych si přál, aby se mi tréma vyhýbala, ale moc se jí nechce. Naopak, stres ještě nezvládám tak dobře, jak bych si přál. Většinou jsem před výkonem velmi nervózní. Potřebuji především naprosté ticho a klid. Nemám rád, když na mě někdo moc mluví. (smích) Jsou ale faktory, proti nimž se bojovat nedá. Klavíristi mají tu nevýhodu, že si s sebou nemohou přivézt svůj vlastní nástroj, na který jsou zvyklí. Pokaždé se musí vyrovnávat s něčím novým, neznámým a často na to mají jen velmi krátkou dobu. Rozehrávky obvykle trvají tři až pět minut. Pokud potkáme nepříjemný nástroj, stojí spoustu sil se s ním během hry poprat. Často musíme bojovat i s dalšími překážkami, jako reflektory, které nepříjemně osvětlují klávesy a vrhají stíny nebo nám září přímo do obličeje a během hry je nám neskutečné horko. Ztížení hry také ovlivňuje akustika sálu. Pokud se při hře neslyšíme, může to mít velký dopad na psychiku a všechny tyto faktory mohou ústit v paměťové a technické výpadky.

Hře na klavír se věnujete již dlouho. Máte své vzory, kterým byste se chtěl podobat?
Mnoho let je mým velkým vzorem ruský klavírista Nikolaj Lugansky. V loňském roce jsem měl štěstí, že jsem byl vybrán na master class v Rudolfinu v Praze, který právě tento skvělý pianista vedl. Měl jsem to potěšení sedět s ním u nástroje, získávat cenné rady a nechat se inspirovat jeho skvělou hrou. Mistr Lugansky je pro mě vzorem především proto, že dokáže naprosto dokonale interpretovat náročnou ruskou hudbu, ať už Rachmaninova, Prokofjeva nebo Skrjabina. Pozdní romantismus je pro mě srdeční záležitostí a obdivuji jeho zanícení pro tuto hudbu.

V čem pro Vás byl úspěch v Polsku přínosem?
Jak už jsem říkal, každá zkušenost je přínosem. Repertoár, který mám nastudovaný, je poměrně čerstvý, neusazený. Na tuto soutěž jsem se vydal právě proto, abych si ověřil částečnou přípravu a připravil se na soutěž v Budapešti, na níž se chystám příští rok. Tam mě čeká ještě náročnější a delší program. Minutáž je hodinová a prestiž soutěže obrovská. Snažím se tedy na tento tlak pomalu ale jistě připravovat. Čeká mě ale ještě dlouhá cesta.

Mluvíte o soutěži, kterou chcete navštívit příští rok. Jaké jsou Vaše další plány do budoucna?
V současné době se připravuji na přijímací zkoušky na Konzervatoř Teplice. Pokud by dopadly dobře, mám v plánu studovat konzervatoř paralelně s gymnáziem. Tak bych si udržel možnost širšího všeobecného vzdělání a zároveň se věnoval tomu, co mám opravdu rád. Ze soutěžních plánů na příští rok je to především soutěž v Budapešti.