„Hrubý je divous. Strašně hodnej člověk, ale divous," dí o slavném českém rockovém houslistovi teplický lékař Jaroslav „Yarda" Pichlík. Ví, co říká, je totiž kamarád i „osobní lékař" české rockové legendy Vladimíra Mišíka, u kterého v kapele Etc… Jan Hrubý dlouho hrál.
„Vybavuju si epizodu někdy tak z roku 1985 - 1986," ohlíží se Pichlík. S Hrubým má společné i to, že mu nakladatelství Galén vydalo knihu povídek „Indikace k ústavnímu léčení" (2013). No, a o Hrubém Galén vydal knihu Milana Tesaře „hrubytečkahruby". No, a Yardův styl? Jak mluví, tak píše. I svou knihu tak má…
„V Dělnickém domě ve Vysočanech, Praha 10, měl být koncert Vládi Mišíka & Etc… Asi 2 hodiny před začátkem se dostavila kapela na místo konání. Bylo to bejvalý kino, dřevěný dveře s kruhovejma zasklenejma průzorama. Nikde nikdo. Chlapci začali bušit. Chvíli to trvalo a pak se za těmi dveřmi objevil pořadatel. Kruhovým okénkem jak z ponorky si je ostražitě naštvaně prohlédl. Před sebou měl sestavu, ze který by každej v hudbě trochu orientovanej člověk omdlel: Mišík, Kulhánek, Skála, Kubeš, Hrubý…
Ten dobrý muž ovšem nakvašeně vyštěkl: Co boucháte ? Eště nepřijeli !"
Ten fyzicky nejmenší ze jmenované party zamával nad hlavou penálem, skrývajícím zázračné (ovšem jen v jeho rukách) skřipky a vykřikl: Tak si to tu vodehraj sám, vole !"
A Yarda dál vzpomíná…
„Z derniéry turné k desce „Kolej Yesterday" někdy v roce 1986 nebo 1987 jsem z Lucerny odcházel kolem 5. hodiny ranní s Honzou Rejžkem. Jdem dolů po Václaváku a máme žízeň (to dá rozum !). A nikde nic. (V těch letech nikdy nikde nic.) Až konečně ve Vodičkově ulici nějaká otevřená nálevna. Kde se to v tý Praze v těch letech vzalo, tak to je záhadou.
Ovšem: žízeň nežízeň, neměli už pivo ani jiný věci. Měli JENOM VODKU. Je-li jenom vodka, musíte si dát vodku. Tak to tam do sebe lámem, prohlubujíce si tak žízeň po pivu… a najednou se dva dělňasové začali v tý putyce rvát. Měli každej kolem 120 kg a váleli se po zemi, rány pěstí jak z filmů s Belmondem. Pak je nějakej tým toho podniku vyválel ven. Tam chvilku pobyli, ale jelikož to bylo v únoru a všude bylo dost sněhu a mrazu, za chvíli byli zas vevnitř a pokračovali v manuální výměně informací.
Řekl jsem Honzovi : „Tohle je přece scéna jak z Felliniho. Představ si tady ještě v koutě Honzu Hrubýho, jak k tomu hraje na housle a je to dokonalý." Rejžek souhlasil.
Když jsem se asi za rok zas poprvé od té doby viděl s Honzou Hrubým, popsal jsem mu tu scénu až na svůj výrok a ptal se ho, co by udělal, kdyby tam byl. Podíval se na mě jako na blba a neomylně pravil: No, co bych asi dělal ?! Vytáh´ bych housle a hrál bych!"
A Jan Hrubý od MUDr. Jaroslava Yardy Pichlíka dnes ještě do třetice…
„Na mých padesátinách 18. II. 2000 v restauraci Hvězda v Teplicích hrál Honza Hrubý na housle, můj psychiatr a kamarád Roman Kaválek, jeho syn Kuba a Pepa Jelínek na kytaru. Bylo 80 hostů a hlučeli. Doktoři, sestry, saniťáci, lapiduši a lapidušky, kamarádi mimo branži… Nebylo kvůli jejich plkům slyšet umění. Když už mi to vadilo hodně, vykřikl jsem velkým hlasem: Držte huby! A ty, Honzo, prosím Tě, zahraj ´Sally Garden´, jo ?
Honza vytáhl znovu housle, předtím už složený ve futrálu, a zahrál to. Starejm sanitářkám vypadly zubní protézy pod stůl, mladí lékaři oněměli a až do rána pak už Honzovi Hrubému všichni vykali."
Houslista Jan Hrubý, zvaný „Mišíkův dvorní Paganini", se ohlíží
Kniha „housletečkahrubý" je rozhovor Milana Tesaře s naším muzikantem par excellence.
Severní Čechy, Praha - Křest 3CD „Společné světy" (Galén, leden 2014, edice Olivovníky), novinky nejen rockového houslisty Jana Hrubého (ročník 1948, narozen v Praze) a Seana Barryho, čeká Jana s hosty (Kukulín, Sean Barry, Andrea Kudrnová) v pondělí 10. února 2014 v pražské Malostranské Besedě.
close
zoom_in
Excelentní hudebník, pohybující se v rockových, bluesových, irských i českých lidových a dalších hudebních vodách, je nadšený chlapík. Muž, o němž už v 80. letech média referovala jako o „Mišíkově Paganinim". Byla to pravda, vždyť Hrubý s Mišíkovými Etc. nahrál zásadní alba, dal jim ze sebe to nejlepší.
Zmíněné 3CD už je v obchodech za 400 Kč. Představuje houslistu ve více hudebních polohách. „Na prvním CD je Hrubého ,českomoravská svita' s fragmenty známých lidových písní. Na druhém Hrubý v triu s anglickým harfenistou, zpěvákem Seanem Barrym a flétnistkou Andreou Kudrnovou po svém zpracovávají anglický folklor, včetně slavných písní Morrisons, Scarborough Fair a Black Is The Colour. Propojování anglického a irského s českým i moravským folklorem plyne lehce, šťastně, bez školometské úcty i jakýchkoli mindráků. Překvapením pro majitele 2CD je třetí dárkový disk s melodramatem Král Lávra v podání samotného Jana Hrubého," uvedla Lenka Příhonská z pražského nakladatelství Galén.
Ale troj CD už „předběhl" v obchodech titul„housletečkahrubý"(opět Galén, taktéž nová edice Olivovníky), pěkná kniha rozhovorů žurnalisty i pracovníka rozhlasu Milana Tesaře s Janem Hrubým. Autor přitom dobře věděl, s kým mluví, což v naší zemi není vždy tak úplně běžné. Z knihy je cítit zasvěcenost i zaujetí až nadšení.
Někdo by možná mohl tvrdit, že je lepší se jít podívat na koncert Jana Hrubého, než si o něm „jen číst". Ale ono je ideální, když si o něm něco přečtete, jdete na koncert, tam si koupíte 3CD a pak zase čtete…
Kniha „housletečkahrubý" je navíc faktograficky skvěle vybavena. Najdete zde kompletní diskografii Jana Hrubého a všech jeho projektů či kapel i pár „hostovaček". Přesněji řečeno těch alb, v jejichž názvu se objevilo Hrubého jméno a ještě pár alb navrch. A také některé unikáty, například album „(A)LIVE", záznam koncertu Jana Hrubého s Vladimírem Mišíkem z 27. června 2002 v restauraci Praha v Torontu (Kanada), tamtéž pak album vydané. No, uvidíte sami.
Namísto recenze knihy by dobře posloužil i výňatek z Tesařova rozhovoru s houslistou. Ten zde třeba řekl, jak se staví „ke hře na české Kelty", jak to bylo s útlumem Hrubého skupiny Kukulín i s Janovým návratem k Mišíkovým Etc… No a proč houslistovi jejich album „Umlkly stroje" (2004) moc nevyhovuje. Prý kvůli atmosféře ve studiu.
Jan vzpomíná na folkařku Zuzanou Homolovou (Slovensko) i písničkáře Petera Mustilla (Wales), svého kamaráda. Chválí Pavla Bobka i Václava Neckáře: „On nebyl pop, který bych odsuzoval. Zpíval písničky od Donovana nebo Cohena a mně bylo sympatické, že se těch sfér dotkl."
Pestrá, zajímavá a čtivá je kniha, kterou Tesař o Hrubém napsal. Žádná uslzená nostalgie. Je fajn, že ji Galén vydal.
