Je jí teprve dvacet let, přesto už je ve svém sportu legendou. Rozhodně ale nekončí, naopak chce dál útočit na nejvyšší pozice, na další tituly. Adéla Citová se letos stala podruhé světovou šampionkou. „Skvělý pocit. Byla jsem fakt šťastná. Moc ráda zpívám českou hymnu, je to taková krásná odměna za vítězství,“ vyznává se.

Koukal jsem na vaši zlatou sestavu na mistrovství světa. Jak to děláte, že se po tak náročném výkonu, někdy v závěru, zvednete ze sedu na ruce, začnete se točit a ještě se u toho usmíváte. Zkoušel jsem to a přiznám, moc mi to nešlo.
Není to tak těžké (směje se). Ba ne. Samozřejmě se to musí natrénovat, není to úplně lehký prvek. Je to o síle v břiše, síle v rukách. Ale už to mám tak natrénované, že ani nevnímám, jak to dělám.

Jaký prvek je pro vás nejtěžší? Při kterém vám strne úsměv, když vám ho trenérka vymyslí a zařadí do sestavy?
Nejtěžší prvek u mě je asi odraz z jedné nohy, otočím se ve vodorovné rovině a spadnu do kliku. Také mi není úplně do smíchu při skocích v závěru sestavy. Ta má dvě minuty a když přijde kombinace prvků a skoků třeba v minutě a půl, není to lehké. Samotné ty prvky nejsou tak náročné, ale v té kombinaci ano. Musím udělat provaz ve vzduchu, hned z toho další skok s otočkou a padám do kliku. Když už skoro nemůžu, je to pro mě hodně náročné a asi nejtěžší.

Dvě minuty. To se může zdát jako krátká doba. Ale vy jedete v obrovském, až neuvěřitelném tempu. Samé skoky, kliky. Jak se přitom zvládnete ještě navíc pořád usmívat? S tím úsměvem od ucha k uchu to pak ve vašem podání vypadá, že je to úplně v pohodě.
I to rozhodčí hodnotí. Koukají, jestli ještě můžeme, jestli nevadneme ke konci. Takže od začátku do konce chceme vypadat, jakože to vlastně nic není.

Ale ono je. Je to velká dřina. Co takhle si ten úsměv jen namalovat?
To bohužel nejde (usmívá se). Jsem na to už tak naučená, že mi to ani nepřijde. Chceme, aby to vypadalo, že pořád můžeme. Jednou jsem byla v posilovně a někdo mi říkal, že když nemůžu, že se začínám smát. Trochu deformace. Někdy nám pak lidé říkají, že to vlastně asi není tak těžké, že se pořád usmíváme.

Adéla Citová - FISAF Aerobic Louny 2018  Zdroj: YouTube.com/VladDublin

Podruhé jste vyhrála světový šampionát. Co vám problesklo hlavou, když na zlaté pozici zaznělo vaše jméno?
Bylo to fakt nádherné, skvělé. Problesklo mi i to, že jsem dokázala něco velkého. Měla jsem hroznou radost. Míchalo se ve mně několik pocitů, ani pořádně nevím (usmívá se). Byla jsem nervózní z obhajoby, už se ode mě něco očekávalo. Nekoukala jsem na průběžné výsledky, abych se zbytečně nestresovala, tak jsem byla i překvapená, neskutečně to ze mě spadlo.

Být mistryní světa v aerobiku se předtím u nás povedlo ještě Olze Šípkové a Denise Barešové. Ale jen vy jste dokázala titul obhájit.
Je to skvělý pocit. Byla jsem opravdu šťastná. Moc ráda zpívám českou hymnu. Když jsem druhá nebo třetí, tak je to také výborné, ale nemůžete si hymnu zazpívat. Je to taková krásná odměna za vítězství.

Musíte dodržovat přísnou životosprávu. Když ale náhodou, třeba o Vánoce, nemusíte, co si nejraději dáte?
To musím (směje se). Mám nevýhodu, že mám ráda skoro všechno. A v sezoně máme striktní jídelníček, je to dost těžké. Třeba přes Vánoce si dám ráda vanilkové rohlíčky (usmívá se). Jsem hodně na sladké. Před závody trpím.

Takže když se chcete odměnit, tak nějaký dortík.
To je ideální.

Jak často a jak dlouho trénujete?
Aerobik dělám čtrnáct let. Když jsem byla malá, nebylo to tak náročné. Ale v juniorech a dospělých trénuji každý den, někdy i dvakrát. Třeba ráno běh a odpoledne trénink. Trénink trvá zhruba tři hodiny. Mimo sezonu, když jedeme fyzičku, tak třeba hodinu a půl, pak když ale děláme už i sestavy, je to delší. A pak vydržíme sestavu celou odcvičit i s úsměvem.

Pro vás byl tento rok přelomový i ve škole. Zvládla jste úspěšně maturitu a začala studovat vysokou školu. Jaký obor?
Fyzioterapii. Navíc se mi to hodí i při sportování. A vlastně i poté. Chci se tomu určitě věnovat po skončení závodní kariéry.

Takže teď když vás něco bolí, tak už přesně víte co.
To ještě úplně ne (směje se).

Ale začínáte to vědět.
To ano. Tento obor mě hodně zajímá.

Aerobik na špičkové úrovni, vysoká škola. Zbývá ještě nějaký čas na jiné koníčky?
No učím se (směje se). Času moc není. Žádné jiné koníčky vlastně nemám, ani vlastně nepotřebuji. Aerobik mě naplňuje. A když jdu plavat nebo běhat, tak také abych to využila při aerobiku. Ale další koníčky jako třeba kreslení nebo šachy nemám (usmívá se). Občas si přečtu knížku.

Jak jste se vlastně k aerobiku dostala?
Začínala jsem v Chomutově v taneční škole Beethowen, když jsme se přestěhovali do Úlovic, hledala jsem něco podobného pohybového. Vyzkoušela jsem mažoretky, disco, plavání a pak i aerobik. A u toho jsem už zůstala, bavil mě nejvíce.

Jak vám to zní? Adéla Citová, trojnásobná mistryně světa. Budete se o to pokoušet?
Pokud uspěji na nominačních závodech a nominuji se, tak to určitě zkusím. Budu ráda za každou medaili, a když to bude zlatá, budu ještě raději.