Kliknutím zvětšíteDnes je tam travnatá pláň a jezero Most. Předtím na stejném místě pulsoval stovky let život ve všech jeho rozmanitých podobách. Královské město Most, jedno z nejkrásnějších v české kotlině, odolalo požárům, válkám, moru, ale v dubnu 1987 definitivně zaniklo kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí. Postupná likvidace historického sídla tehdy definitivně skončila a veškeré naděje na lepší život se soustředily do nového Mostu, který mezitím vznikl za znečištěnou řekou Bílina.
Ani 35 let od vyvrcholení katastrofy neoslabilo vztah pamětníků ke starému městu. „Most byl krásný a nezapomenutelný,“ řekla 75letá Nina Hladká. Když kdysi vyrazila ze Souše na nákupy, obešla tři mostecká náměstí a sehnala všechno v zástavbě, která pamatovala éru Přemyslovců. Dnes nakupuje v plechových halách za paneláky a je z té šedi rozmrzelá.
Její vrstevník Ladislav Peták bydlel za divadlem z roku 1911 v pozoruhodné budově čp. 325, která tvořila nároží ulic Tylova a Palackého. „Ve dvou místnostech jsme měli kachlová kamna a v kuchyni byly korkové podlahy,“ popsal byt, kde strávil mládí, než v roce 1968 odjel na studia. To už se město třetím rokem likvidovalo. Dům, ze kterého se rodina musela vystěhovat, byl podle seniora součástí komplexu bývalého jezerního mlýna a za ním se rozléhal velký park. „Kdysi to byla mokřina a samotné divadlo proto stavěli na pilotech kvůli měkké půdě,“ dodal starousedlík. Dům měl velkou bránu do dvora, naproti stály elektrozávody a poblíž byl patrný náhon. Protože v bytech nebylo ústřední topení, musel malý Ladislav jako ostatní děti nosit ze sklepa na otop uhlí. V okolí bylo snadno dostupné. Takzvané selské dobývání z počátku hornictví se tolerovalo i za socialismu a lidé uhlí holýma rukama doslova hrabali z hlíny. Podle pamětníků Mostečané sbírali palivo i v místech, kam šachta vozila odtěženou zeminu. Někteří lidé prý jezdili na výsypky auty a plnili je uhlím, aby měli zásoby na zimu. „Na starý Most stále vzpomínám a je nás spousta, protože to máme strašně rádi,“ svěřil se Ladislav Peták.
Patřil k desítkám pamětníků, kteří si po 35 letech připomněli zánik starého Mostu tím, že na začátku dubna přišli do společenského sálu Studio3 v městské knihovně. Archivář a historik Martin Myšička tam představil vývoj plánů na demolici města.
Vzpomínky na starý Most
Lidé mají zánik Mostu spojený s obdobím komunistické totality. O bourání celého města či jeho částí kvůli těžbě uhlí se ale uvažovalo mnohem dřív, už před 2. světovou válkou, během 20. a 30. let. Tehdy to však ještě byly pouhé hypotézy, pro jejichž realizaci nedozrál čas. Podle archiváře existuje korespondence mezi šachtami a horním úřadem, kde se řeší otázka případných budoucích výkupů okraje města pro dolování. Teorie však narážela na řadu překážek. Za 1. republiky byla těžba roztříštěná, existovalo hodně malých dolů a chyběl centralizovaný koncern, jenž by dokázal zcelit území i od soukromníků. Navíc nebylo ani technicky a ekonomicky reálné přesunout tisíce lidí do nových čtvrtí. Proto ještě za Masaryka se zdálo, že původní Most bude stát navěky jako jiná města založená ve středověku. „Obětovat byť jen okrajové části Mostu, by bylo také politicky neprůchodné,“ glosoval dobové smýšlení Myšička.
Jenže pak se moci chopili hitlerovští nacisté, kteří během války začali z uhlí vyrábět benzin v nedaleké chemičce v Záluží. Hlad po uhlí vzrostl a myšlenka brát ho ve velkém přímo v Mostě znovu ožila. Tentokrát byly podmínky pro bourání ulic příznivější než za demokratického režimu před okupací. Totalitní systém ovládající průmysl nemusel hledět na lidská práva a nedělal si tolik starostí s výkupy v době, kdy například majetek pronásledovaných Židů propadl státu. V roce 1943 proto padl první návrh na demolici Mostu a část předměstí se neměla rozvíjet na uhelné sloje.
Po osvobození Československa záměr skončil v šuplíku a o totálním vyuhlení snili nadále jen radikální technokraté z vlivného státního podniku Severočeské hnědouhelné doly (SHD). Ti dokonce v zákulisí diskutovali o zbourání všech sídel v Mostecké pánvi a o přesídlení obyvatel do nové aglomerace na úpatí Krušných hor. Nový Most by pak na současném místě vůbec nevznikl.
Znárodnění průmyslu a komunistický puč v roce 1948, po kterém vzrostl tlak na zdroje surovin, však umožnil ambiciózním inženýrům a stranickým kádrům šířit dál demoliční úvahy, ovšem zatím skrytě a mimo veřejnost. Na začátku 50. let, kdy měl Most přes 25 tisíc obyvatel, ani městská samospráva nepočítala s tím, že by se měly domy bourat. Výstavba nového sídliště Podžatecká se považovala pouze za rozšíření historického města, jehož jádro a předměstí byla podle tehdejšího územní plánu nedotknutelná. Při oslavě 700 let Mostu nepadla zmínka, že by všechno mělo být jinak.
Koncern SHD zatím za oponou stále prosazoval, aby lom Ležáky spolkl město ležící na údajných 100 milionech tun uhlí (nakonec se ukázalo, že to bylo o 25 milionů tun méně). Vládnoucí režim, podléhající tlaku Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v čele se Sovětským svazem, pak v zájmu posilování energetiky potichu dotoval obnovu jen těch částí města, které nestály nad uhlím. To byl teprve začátek podpory horníků. V úvodu 60. let se o možném bourání mluvilo mnohem víc a součástí vážných debat se stal plán postavit až pro 100 tisíc lidí zcela nové město na zelené louce. V roce 1964 o tom definitivně rozhodla komunistická vláda a SHD připravily likvidační plán pro tři etapy demolic starého Mostu: 1965 – 1967, 1968 – 1970, 1970 – 1985 (v praxi nakonec 1987).
Z údajů, které archivář prezentoval, vyplývá, že v roce 1965 padlo prvních 186 budov, čímž zaniklo 729 bytů. První přestěhovaná rodina pocházela z ulice Palackého. I když se ozývaly kritické hlasy, komunistická propaganda je přehlušila zdůrazňováním výhod bourání a stěhování. Nové byty, školy, obchody, nemocnice, kanceláře, parky a ostatní infrastruktura v postupně budovaném modernistickém Mostě měly nabídnout větší komfort, protože do starého města se přestalo už dříve investovat. Vláda na popud památkářů nechala zachránil z budov jen děkanský kostel, který přejel po kolejích na chráněné místo, což posloužilo k propagaci technického umu budovatelů komunismu.
Cenný materiál přišel vniveč
Rušení Mostu bylo přitom velmi neekologické a nehospodárné. Skoro vůbec se nevyužil cenný stavební materiál z vybydlených domů a prostranství. V pustnoucím městě vydaném napospas demoliční mašinérii se rabovalo a co se neukradlo, skončilo na skládkách nebo výsypkách, kam se vyhodilo i funkční veřejné osvětlení. Důvod? Spěchalo se - nebyl čas vybírat a třídit materiál. Zvolilo se nejjednodušší a nejméně pracné řešení. Vše bylo na odpis. I proto převládaly odstřely budov, strojní demolice byly minimální. Úřady měly starostí nad hlavu, protože likvidováním města a paralelní výstavbou nového rozjely ve světě ojedinělý experiment. „Už v 50. letech si uvědomovaly, že přesunout takové město je organizačně, finančně a technologicky velmi náročné,“ uvedl Myšička.
Procitnutí přišlo, když už bylo pozdě. Vláda povolila během demolic historický průzkum středu města, aby se zjistilo, jak hodnotný Most byl. Zatímco padal jeden dům za druhým, archeologové odkrývali to, co mnohým pozorovatelům vyrazilo dech. Dvacítka domů měla jádro ze 13. století a experti prokázali románské dvorce. Objev byl srovnatelný s Prahou či Kutnou horou. Ani toto zjištění však nemohlo zvrátit zánik města.
V následujících letech postupně zmizely desítky kulturních památek, například kostely, soubor městských hradeb či areál bývalého křížovnického špitálu. Seznam všech odstřelených objektů je dnes těžko uvěřitelný - 6 500 bytů, 4 hotely, divadlo, kina, hřbitov, nádraží, 7 továren, 12 škol, 255 obchodů a restaurací, 630 kanceláří, 20 administrativních budov a 50 zařízení zdravotnické a sociální péče, včetně nemocnice.
Mostecký rodák, patriot a chirurg František Rybář před pár lety řekl: „Dnes by to bylo úžasné město.“ Zatímco jinde se prastará centra renovují, Most nemá co obnovovat.
Přední odborník na archeologii středověku Jan Klápště pracoval na výzkumu města dvanáct let. Podle něj to byla bizarní éra. Hrstka obyvatel se ve městě založeném kolem roku 1230 stále snažila žít, ale čím dál prázdnější ulice zahaloval prach z výbuchů a hluk bagrů. „Po této zkušenosti by měla být nepřijatelná jakákoliv úvaha o další likvidaci sídel," řekl v roce 2014 v rozhovoru pro Deník.
V poválečných letech zaniklo kvůli těžbě uhlí na severu Čech přes 80 obcí, nejvýznamnější byl jednoznačně starý Most. Dnes mohl být památkovou rezervací.
Těžba v pilíři odstraněného města skončila na přelomu let 1990-1991. Dobývací prostor Most zanikl formálně až v roce 2021.
303
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
