Chirurgie? Jen náhoda... Mou volbou byla interna, vzpomíná primář Korf

Výborný diagnostik, šikovný operatér, oblíbený chirurg. Jen těžko budete v okrese Louny hledat někoho, kdo nebyl u něj v ordinaci, kdo „neprošel“ jeho rukama. Celou kariéru, až neuvěřitelných dvaašedesát let strávil doktor Vladimír Korf v Žatci. Oblíbený primář slaví devadesátiny, pro Deník zavzpomínal na své začátky i pokračování v žateckém špitále, na život s tamními pacienty.

Vzpomenete si na vaši úplně první operaci?
Vzpomenu. Úplně ze začátku jsem asistoval, ale hodně rychle jsem začal i sám operovat. První bylo myslím slepé střevo. Ale velmi rychle jsem se dostal ke všemu. Stal jsem se pak rychle i zástupcem primáře. Kolegové byli z Prahy a když bylo volno, jeli domů. A já bydlel vedle špitálu, to byla výhoda. Jak přišly Vánoce, sloužil jsem pořád. Když se něco náhle stalo, přišli pro mě. Byl jsem pořád v práci a operoval jsem dost.

Takže jste se velmi brzy dostal i ke složitějším zákrokům?
Ano, poměrně rychle. Jednou třeba primář odjel někam na Slovensko, na školení, zůstali jsme tam tři sekundáři. Těžší operace jsem předtím ještě nedělal. Přivezli pacienta s prasklým žaludečním vředem, byl v těžkém stavu. Řešilo se jestli operovat nebo ne, bylo to složité. Nikdy jsem to předtím nedělal, ale nedalo se nic dělat a muselo se na to jít. Otevřel jsem břicho, zašil vřed, udělal plastiku. Pacient se uzdravil. Pak při kontrole mi přinesl košík zahradních jahod.

Radnice je už dva roky modrá a zakrytá... Jak dlouho ještě?

Co vaše nejtěžší operace? Utkvěla vám nějaká v paměti?
Těžkých bylo moře. Ale na jednu vzpomínám. Jednomu kolegovi přijela známá, že by u nás chtěla odoperovat žlučník. Tak se do toho pustil, já mu asistoval. Jenže to asi nebylo tak úplně jednoduché, něco možná přehlédl a přetnul žlučovod z jater, poměrně dost vysoko. Zbledl a bylo vidět, že má problémy. Řekl jsem mu ať se uklidní, vyměnili jsme se a dodělal jsem to. Hrál jsem si s tím ještě asi čtyři hodiny, ale podařilo se vše napojit dobře. Byla to opravdu složitá operace, dopadlo to dobře, pacientka se zahojila výborně. A za asi rok a půl přijela zase s vředy a chtěla je zase operovat od nás. Myslel jsem, že ji už neuvidíme (směje se). Tak jsme jí ještě operovali žaludek. Ale složitých operací bylo hodně.

Jestli jsou mé informace správné, léčil jste pacienty od roku 1953 do června 2014. Neuvěřitelných téměř šedesát dva let. A celou dobu v Žatci. Je to pravda?
Ano. Vlastně na jednom fleku. Dlouho v nemocnici a v závěru i v soukromé praxi. Nastoupil jsem do žatecké nemocnice 2. ledna 1953 a končil jsem v ordinaci 20. června 2014.

Sestřičky dostanou přidáno, v kraji jich je pekelně málo

Jak jste se vlastně do žateckého špitálu dostal?
Nepocházím ze Žatce, ale z Mutějovic na Rakovnicku. Ale do Žatce jsem jezdil už jako medik na praxi, znal jsem nemocnici, lékaře. Byl jsem domluvený, že tam po škole nastoupím.

A hned na vysněnou chirurgii…
Ale vůbec. Já chtěl dělat internu. Bylo to pro mě v tu chvíli strašně velké zklamání. Za studií jsem dělal na interní klinice a přilnul jsem k interně a chtěl jsem ji dělat. Jenže se to nějak zvrtlo. Mělo to takovou divnou předehru. Když jsem se přišel předem ohlásit do nemocnice, byl tam ředitel nemocnice doktor Pauřík. Moc fajn člověk, jinak obvodní lékař v Postoloprtech. Byl tam i primář chirurgie. Ředitel mě představil primáři, že chci v Žatci nastoupit a já se představil a řekl jsem, že ho znám. Jako medik, když jsem chodil v Žatci na praxi, tak jsem ho potkával, chodil jsem na internu i chirurgii, bylo to tehdy ještě takové propojené. A primáře chirurgie se ta má poznámka nějak dotkla, nevím proč. Později jsem se dozvěděl, že řekl, že mě naučí chování.

Asi si vás oblíbil… Jak to pokračovalo, jak pokračovala cesta z vysněné interny na chirurgii?
Takže jsem druhého ledna 1953 ráno nastoupil na internu, vesele, znal jsem to tam z praxe dobře a byl jsem tam domluvený. Měl jsem to slíbené. Byl tam už i primář interny a on mi tehdy tak smutně řekl: Vladimíre, musím tě zklamat. Nevím co si Viktor, to byl právě primář chirurgie, co si vzpomněl. Prý si mě vezme na chirurgii. Byl jsem strašně zklamaný, začaly mi i téct slzy, internu jsem moc chtěl dělat. Hrozné zklamání. V tu dobu bych snad byl dělal cokoli jiného, jiný obor, jen ne chirurgii. Ale nedalo se nic dělat, takže takhle já jsem přišel k chirurgii. Ale nakonec jsem si ji zamiloval a dělal ji celý život.

V Žatci je Muzeum Homolupulů, nabízí zábavu spojenou s chmelem a pivem

Jak jste pak vycházel s primářem chirurgie. Po takovém začátku?
Když jsem přišel na první operační den, to bývalo vždy v úterý a ve čtvrtek, tak už se to scházelo v předsálí. Já tam stál jako oukropeček. Byli tam o něco starší kolegové a doktor Hora, můj pozdější primář. Nakonec přišel primář a než se začalo, šel jsem k němu a přihlásil jsem se. Že jsem Korf a nastupuji, představil jsem se, přivítal mě. A druhý den jsem opět potkal primáře z interny a ten se jen ptal, co jsem zase primáři z chirurgie udělal. Říkal, že mě snad sežere. Prý že jsem se neohlásil, zase něco proti mě, že jsem neslušný. A že mě tedy to chování naučí a nechal si mě na chirurgii. Takže takhle já jsem se tam dostal. Ale tehdy to pro mě opravdu bylo veliké zklamání. Zajímavé na tom ale je, že později jsme s tím panem primářem byli největší kamarádi. Výborní kamarádi.

Za ta léta jste měl i několik nabídek z klinik, z vyšších pracovišť. Ale vždy jste odmítl a zůstal v Žatci. Proč?
Ano, jistě. Několikrát mě lákali. Ale já nemohl. Nemohl jsem tu nechat Horu, když jsme tam třeba byli jen dva, samotného. Pak už nás bylo více, ale také to nešlo. Byly to samé služby a příslužby. Nechtěl jsem tu nechat kolegy a pacienty. Žatecká nemocnice mi přirostla k srdci a nechtěl jsem ji a kolegy nechat ve štychu. Dostal jsem se tam ke všemu. Měl jsem šikovné ruce a primář Hora mě nechal operovat úplně všechno. V sedmdesátém roce jsem byl také s celou rodinou v Belgii, dostal jsem nabídku tam také zůstat, na dobré klinice. Pořád mi tam cpali do ruky pero, abych podepsal smlouvu. Ale nešlo to, kdepak. Tohle jsem nemohl udělat a vrátil jsem se do Žatce.

Nezměrné množství pacientů i zákroků

Spočítáte, kolik jste měl za těch více než šedesát let pacientů?
To vůbec nejde říci. Ani odhadem. Je to za ta léta obrovské číslo.

A počet operací?
Těch bylo také nepočítaně. Strašné množství. Já totiž, a to je také asi rarita, jsem se myl na každý operační den. Nevynechával jsem za ta léta žádný operační den. Bylo nás někdy málo, byli jsme v práci pořád. To jsou desetitisíce operací. Když jsem přišel před druhou atestací, předkládal se seznam provedených operací. Seznam jsem tehdy předložil profesorovi Knoblochovi, to byl šéf té atestační komise. Když to viděl, kroutil hlavou a říkal, že to snad ani není možné. Že to tam nikdo nemá.

Je o vás známo, že jste celý život měl velmi laskavý přístup k pacientům. Měli vás moc rádi, rádi na vás vzpomínají. Co pro vás pacienti znamenali?
To na tom bylo to krásné. Chtěl jsem všem pacientům pomoci. Lidé mě měli opravdu rádi. Bydlel jsem naproti nemocnici, kolikrát si zazvonili pro mě, nebo šofér se sanitkou zastavil, vyzvedl mě. Pořád jsem byl ve špitále. Byl jsem dobrý diagnostik. To můžu říct, jsem na to tak nějak pyšný. Nemýlil jsem se. Celkem nic jsem „neprošustroval“, co by mě mohlo mrzet, pacienti si nestěžovali. Když byl nějaký těžší pacient, kolikrát jsem u něj sám celou noc proseděl. A měl jsem opravdu i šikovné ruce, takže jsem hodně operoval. A operoval jsem vše. Snažil jsem se jim pomoci.

Chystá se potravinová sbírka, zapojí se opět i obchody z okresu Louny

Chybí vám teď na odpočinku „doktrořina“? Chodí si k vám kolegové ještě třeba pro radu?
To víte, že ano. Stýská se mi moc. Hodně moc. Člověk byl zvyklý pořád mezi lidmi, s kolegy lékaři jsme byli pořád v zápřahu. A pro radu? To už ani ne, spíš pokecat, poklábosit. Jsem vždycky velmi rád, když nějaký kolega přijde a popovídáme si. Třeba s doktorem Melčem, mým nástupcem, nebo se současným primářem Němcem. Hodně rád na léta v nemocnici vzpomínám.

Vyprávěl jste, že jste byli v nemocnici skoro pořád, i ve dvou, ve třech, pořád. Jak vidíte současnou situaci, kdy je lékařů málo, nedaří se je sehnat, problémem jsou finance, některým se nechce tolik sloužit.
Už se tím nezabývám. Do detailů nevidím. Je jiná doba. Dřív se to bralo jinak, nehledělo se na to. Finance třeba mě vůbec nezajímaly, nedělal jsem to kvůli nim. A služby? Prostě bylo potřeba to udělat, tak jsme v nemocnici byli. Týdně jsem někdy dělal 100 nebo 115 hodin. Já měl některé měsíce odslouženo hodin jako za dva a půl měsíce.

Medicína pokročila

Přes šedesát let jste léčil. Jak se změnila medicína?
Obrovsky, neskutečně. Když jsem v Žatci nastupoval, měli jsme na chirurgii nástroje, co tam nechali Němci. Něco už bylo i narezivělé, ale nemohlo se to vyhodit, nic jiného nebylo. Uspávalo se éterem. Vždyť tehdy jsme trhali i zuby, co já se jich natrhal v noci při pohotovosti (směje se). Postupně se to zlepšovalo, medicína šla dopředu. Byly lepší nástroje, přístroje. Dnes jsou perfektní přístroje, zobrazovací metody. Je to někde úplně jinde, nejde to ani popsat. Pamatuji si, jak mi kluci ukazovali laparoskopickou operaci. Pěkné to bylo, líbilo se mi to, ale rýpl jsem si do nich, ze srandy, že bych to měl za polovinu doby (směje se).

„Nechte zpívat Mišíka,“ psalo se za komunistů. Nyní se tak jmenuje film