V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

close Logo Ústeckého kraje info Zdroj: se svolením Ústeckého kraje zoom_in Stanislava Zdvořáková, rozená Husáková, se narodila na terezínském obecním úřadě, kde měl tatínek coby strážník přidělený byt. Pro maminku bylo složité najít si práci, zůstala tak v domácnosti. I proto na konci měsíce, na který rodina měla 600 korun, vycházeli jen obtížně. „Na náměstí bývaly jednou týdně trhy, kam se sjížděli trhovci z okolních vesnic. Při nákupech jsem tam ochutnávala máslo, sladkou či kyselou smetánku. Jíst jsem ale moc nechtěla, byla jsem hodně hubená. Ve stromořadí kolem náměstí byla pestrá nabídka zeleniny, kuřat či králíků,“ vzpomíná 92letá Stanislava.

Do roku 1936 byla jedináček, pak se jí narodila sestra. Bylo to zrovna v době, kdy si jako šestiletá chtěla hlavně hrát, ale maminka jí připravila kočárek s plakající sestřičkou na hlídání.

Odmala milovala vodu, a tak se na Šancích, kam ženy chodily bělit prádlo, s ostatními dětmi brouzdala, brzy i plavala a v zimě bruslila. „Dodnes jsem taková vodní myš, ještě loni jsem byla jako devadesátiletá třikrát plavat. Když jsme prvně šli s domovem k jezeru Chmelař, plavala jsem v rybníku a sestřička s hrůzou rychle skočila za mnou. Říkám jí, že přece plavu jen k platu,“ usmívá se.

S kluky věčně lezla po stromech a domů přicházela se šaty nadranc. Do školy chodila většinou s chlapci a vytrpěla si od nich řadu lumpáren. Od čtyř let také docházela do Sokola.

Válka přinesla obavy

V Terezíně žila paní Stanislava od svého narození 17. prosince 1930 až do června 1942, kdy se její rodina jako poslední z města stěhovala před jeho uzavřením. „Pamatuji si, že jsme bydleli na radnici, dole byla služebna a náš byt byl v patře. V objektu byla i fara, hrávala jsem si na dvoře. Byly tam veliké kůlny s laťkovými vraty, v jedné z nich byla hasičská stříkačka. V roce 1933, kdy byla krize a nezaměstnanost, v kůlnách bydleli lidé bez domova. Hrála jsem si tam s holčičkou a doma pak mamince říkám, že si ji vezmeme k nám. Mamince jsem to vysvětlila tak, že jsme bohatí, protože na rozdíl od rodiny té holčičky máme i postele,“ popisuje nelehkou dobu.

V té době bylo v Terezíně plném vojáků v provozu 22 hospod a v hotelech spousty slečen. Tatínek prý měl tedy dost práce. Jakmile se něco semlelo, musel to jít do nálevny srovnat. „Hostinský nás poté potkal ve městě, sáhl do kapsy a vytáhl hrst plnou mincí, abych si vybrala. Maminka mi pak říká: ty jsi tak hloupá, on tam měl pětikorunu, a ty si vezmeš pětadvacetník. No mě se prostě ta mince líbila a hned jsem běžela do cukrárny u trati pro sáčky se sladkými barevnými kuličkami,“ směje se čilá seniorka.

V Terezíně se několikrát stěhovali

V nejisté době se musela rodina v Terezíně několikrát stěhovat. „Pamatuji, jak 15. března 1938 přišel déšť se sněhem a od Litoměřic po státní silnici na Prahu jezdili Němci. Maminka mě prosila, abych dávala pozor, když půjdu přes silnici do školy. To nehezké období mám dodnes v paměti,“ vybavuje si zážitky z té doby.

close Pamětnice Stanislava Zdvořáková. info Zdroj: Deník/Tomáš Prchal zoom_in Stanislava Zdvořáková V roce 1939 začala okupační armáda do Malé pevnosti vozit české politické vězně, které ještě hlídala česká stráž. Vězni chodili do jednoho z objektů blízko domu rodiny Husákových vyklízet věci. „Vím, že je maminka pouštěla na záchod, kde nechávali dopisy pro své blízké. Ty pak vozila do Prahy a zpět odpovědi. Bylo to nebezpečné a tatínek měl o naši rodinu strach. O dva roky později nás vystěhovali k prodejně bot, kde byla také vlečka. Odtud Němci přiváželi do kasáren a volných domů židovské rodiny.“

V deset hodin, hned po zatemnění, rachotily městem dvoukoláky s rakvemi na hřbitov, kde bylo krematorium. Paní Stanislava si také vybavuje, jak Němci na náměstí postavili altán s transparentem Lázně Terezín a v rámci propagandy ho fotili. „Když pak přijely transporty, viděli jsme z toho všechno to ošklivé. V Terezíně jsem ještě stihla čtvrtou třídu, pátá obecná se zrušila a do první třídy měšťanky jsem po dalším stěhování nastoupila už v Roudnici,“ vypráví.

V Roudnici bylo krušno

Tři roky po okupaci musela rodina opustit Terezín. Bydlení a práci našli v nedaleké Roudnici. „Tam jsme bydleli na náměstí, služebna policie byla na radnici. Tehdy už byl život krušný, potraviny se kupovaly na lístky, do Vědomic jsme chodili pro zeleninu a brambory. Tatínek vždycky říkával: já už mám brambor a zelí či květáku dost. Mámo, až bude po válce, uvaříš hrnec brambor, tady ho postavíš mezi dveře a já do něj pořádně kopnu,“ usmívá se paní Stanislava.

V roce 1944 úspěšně složila zkoušky na obchodní škole v Libochovicích, ale škola byla za tři týdny uzavřena. „Plácala jsem se pak všude možně na brigádách či na pracovním úřadě. Pitvala jsem i včely, zda nejsou nakažené nějakou nemocí, to byla hrůza. V opravně rádií v Roudnici jsem také čistila přístroje určené do opravy, naučila jsem se tam i smontovat vařič. Dodnes si vyměním, co je potřeba. Šikovná jsem po tatínkovi, který měl jako vyučený truhlář k řemeslu vztah,“ chlubí se paní Stanislava. Po válce absolvovala rodinnou školu.

Dcery přinesly radost

V roce 1952 se paní Stanislava provdala, a protože v Ústí nad Labem nebyla šance získat byt, bydleli s manželem v Ledvicích na nádraží. „Ale tátovi se po mně tak stýskalo, že muže přetáhl do Litoměřic a ve Velkých Žernosekách jsme dostali malinkatý baráček u přívozu. Později jsme bydleli už se dvěma dcerami v Mostě. Pracovala jsem pak ještě jako účetní či šička. Manžel zemřel v roce 2009 a já v hornickém městě bydlela ještě deset let, než jsem přešla do litoměřického Domova U Trati,“ říká s tím, že je zde už 3,5 roku a spokojená.

Trošku jí zlobí sluch a sítnice v oku, a tak je jí prý líto, že už nechodí vyšívat do kroužku, protože tam byla dobrá parta. „Jinak tady v domově je bohatý kulturní život, byla jsem v kině, v divadle v Praze, na Opárně či Matyldě. Jen mi víc chybí voda a plavání,“ uzavírá paní Stanislava.

Centrum sociální pomoci Litoměřice – Domov U trati

Domov pro seniory U trati najdeme v klidné části Litoměřic, pětipodlažní panelový dům je obklopený parkem. Ubytování je poskytováno v 53 bytech, celková kapacita je 80 míst. V bytech mají klienti k dispozici i vlastní kuchyň a balkon. K dispozici jsou ale také klubovny, pořádají se kondiční cvičení, kinokavárny, pečení a vaření, kurzy malování, v kurzu jsou také ruční práce, sportuje se. V zařízení se také pro zájemce konají bohoslužby, vyráží se na výlety, návštěvy divadel nebo výstav.