To, že světová herečka pochází z obce našeho regionu, zjistil Deník teprve nedávno. Ve filmech nebo televizních seriálech hrála po boku takových velikánů, jakými byli Humphrey Bogart, Lee Marvin, Charles Bronson, Bill Cosby nebo Dennis Hopper. Věhlasný československý režisér Otakar Vávra ji v roce 1948 obsadil do role princezny Vilemíny ve filmu Krakatit.

Je možná tak trochu paradoxní skutečností, že velkou roli v životní i profesní pouti , dnes již nežijící herečky, sehrála náhoda.

„Musím se přiznat, že jsem nikdy neslyšel o tom, že by jsme v Obrnicích měli takovou slavnou rodačku,“ prozradil deníku obrnický zastupitel a radní Josef Karas. Naproti tomu Hana Sajdlová z Obrnic říká, že už se k ní nějaké informace o známé herečce donesly.

Florence Marly se narodila jako Hana Smékalová 2. června 1919 v Obrnicích u Mostu. Měla ještě bratra a sestru. Od dětství recitovala a zpívala, původně chtěla být operní pěvkyní. Jenže kvůli vadě hlasivek musela tento sen nadobro opustit. Umělecky se však prosadila jinak, a to jako herečka.

Už ve svých sedmnácti letech odešla do Paříže, kde na Sorbonně studovala literaturu, dějiny umění a filozofii. Kromě zájmu o umění měla i jazykové nadání, což se jí později v herecké dráze náramně hodilo. V průběhu svých spletitých, nejen profesních, ale i životních osudů se totiž naučila jazyků hned několik. V Paříži se náhodou seznámila s režisérem Pierrem Chenalem. Ve spojení s ním pak byla doslova katapultována mezi přední hvězdy francouzského filmu. Chenal, který zemřel v roce 1990, se stal na dlouhou dobu jejím životním partnerem a jako první ji v roce 1938 angažoval do svého filmu Alibi. Následoval sňatek a do té doby neznámá Hana Smékalová si změnila jméno na Florence Marly. Pod ním pak hrála v dalších Chenalových filmech. Objevila se ve snímcích i jiných režisérů. I když nikdy nezískala hlavní roli, stala se rázem jednou z nejopěvovanějších hvězd stříbrného plátna.

V latinské Americe

Chemalova angažovanost ve francouzském odboji za druhé světové války pak vedla k tomu, že Florence Marly musela v roce 1940 opustit Francii. Přes Portugalsko se dostala do Argentiny, kde se později se svým manželem setkala. I tady se dokázala u filmu prosadit a zahrála si ve třech španělsky mluvených filmech. Třetí z nich, Cesta bez návratu, v originálu Viaje sin regreso, uvedený do kin až v roce 1946, režíroval opět Chenal. I přesto, že se Florence těšila v latinské Americe značné popularitě, vrátila se s manželem po skončení války do Evropy. Ve Francii pak zazářila ve válečném dramatu René Clémenta Krysy, který ji vynesl nominaci na nejlepší herečku na festivalu v Cannes. Na cenu nakonec sice nedosáhla, ale obdržela Cenu kritiky. Samotný film pak byl oceněn jako nejlepší snímek festivalu. Následně Florence Marly navštívila Prahu, kde se pochopitelně setkala s filmaři a seznámila s režisérem Otakarem Vávrou. Ze setkání vyplynulo její obsazení do filmu Krakatit, kde jí režisér Vávra svěřil roli princezny Vilemíny. Krakatit tak byl jediným českým filmem v kariéře tehdy již mezinárodně proslulé filmové herečky.

Před svým definitivním odjezdem z Československa měla zanechat svým příbuzným a přátelům částku 100 000 dolarů.

Také další osudy herečky vycházely z náhodného setkání. Při natáčení v Itálii ji totiž poznal americký režisér Lewis Allen, který ji následně pozval do Hollywoodu.

Florence Marly tak rozšířila své jazykové znalosti o angličtinu a vzápětí hrála v Allenově filmu Sealed Verdict. Následně se představila po boku slavného Humphreye Bogarta ve filmu Tokyo Joe.

Na černé listině

Počátkem padesátých let se dostala v USA na černou listinu a málem se stala obětí tehdejší histerie tzv. honu na čarodějnice v USA, pro podezření z údajných sympatií ke komunismu. Nemohla se vrátit do USA z natáčení v Chile, ale usilovala o to a chtěla také obnovit svůj stálý pobyt v USA. Strávila tak dva a půl roku v Mexiku a natočila dva španělsky mluvené filmy se svým manželem Pierrem Chenalem.

Americké úřady se v roce 1956 rozhodly znovu její jméno očistit a povolit opět vstup do země, protože prý došlo k chybě. „Omlouváme se, omylem došlo k záměně vašeho jména se zpěvačkou Anna Marly z ruského nočního klubu,“ stálo ve vyrozumění. Následoval konec vleklé manželské krize a rozvod. Režisér Chenal se vrátil do Francie, kde později natočil ještě několik filmů. Obrnická rodačka Florence Marly se v roce 1956 znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal rakouský aristokrat, hrabě Degenhart von Wurmbrand Stuppach (1893 1965) pocházející ze starobylé šlechtické rodiny s příbuzenskými vazbami na českou šlechtu. Rozvedli se sice ještě v témže roce, ale herečka nadále užívala ve společnosti dobře znějící jméno hraběnka Florence von Wurmbrand. Také dále točila, ale ubývalo filmových rolí. Spíše se objevovala v televizních seriálech. V nich po boku svých později světoznámých kolegů, jakými byli například Charles Bronson, Lee Marvin, Bill Cosby nebo Dennis Hopper. V seriálu Sunset Strip si dokonce zahrála v českým hercem Karlem Hradilákem, který v Čechách točil filmy hlavně před II. světovou válkou a za války. Po jejím skončení byl nařčen z kolaborace s Němci a měl mít soud. Předním však uprchl do Ameriky, kde se prosadil v mezi hollywoodskými herci.

Drogy a vězení

V dalších letech, když netočila, účinkovala Florence Marly jako zpěvačka a pianistka v nočních klubech.

V roce 1963 dokonce okusila i jaké to je být ve vězení. Strávila totiž tři roky v chládku, protože byla obviněna a odsouzena za držení drog.

Po propuštění se sice vrátila před televizní kameru, ale její sláva už prakticky byla minulostí. Jejím posledním celovečerním filmem byl horrorový příběh Dr. Death: Seeker of Soul z roku 1973. Ve stejném roce pak naposledy zazářila v krátkometrážním snímku Space Boy, ke kterému sama napsala scénář a hudbu. Film byl zařazen v žánru krátkých filmů na festivalu v Cannes.

Hana Smékalová alias Florence Marly zemřela ve věku 59 let na infarkt 9. listopadu 1978 v kalifornském Glendale. Děti neměla. Poslední rozloučení s filmovou hvězdou Hollywoodu proběhlo 15. listopadu 1978 v kostele Apoštolů, její ostatky byly uloženy na zdejším hřbitově St. Paul.

Edvard D. Beneš