Je sobota, 22. listopadu 2008. V katedrále sv. Štěpána probíhá za velkého zájmu veřejnosti i médií obřad svěcení nového sídelního biskupa litoměřického. Biskupské svěcení mu za přítomnosti českých, moravských a zahraničních biskupů uděluje kardinál Miloslav Vlk. Dalšími spolusvětiteli jsou apoštolský nuncius v České republice Diego Causero a českobudějovický sídelní biskup Jiří Paďour OFMCap. Nový litoměřický biskup přišel právě z Českých Budějovic, kde dosud působil jako generální vikář. Je jím šedesátiletý Jan Baxant.

Od té chvíle uplynulo pět let…

Jaké hlavní cíle jste si tehdy kladl? Které z nich se vám podařilo naplnit a které doposud ne?
Zvláštní cíle jsem neměl, protože cílů můžete dosáhnout jedině s Boží pomocí a spoluprací s lidmi. O Boží pomoci jsem přesvědčen byl a jsem stále, ale o konkrétní lidské spolupráci ve zdejší diecézi jsem tehdy toho mnoho nevěděl. Byl jsem na začátku. Určité představy o biskupské službě však jsem měl. Věděl jsem, že se zde nemohu chovat jako všeznalec a jako ten, který vše dokáže. Vědomí nedostatečnosti a pokory, domnívám se, mě provází stále více a s přibývajícím časem se jen ještě prohlubuje.

Co vám biskupská služba přinesla, čím vás obohatila?
Jednoznačně je to mimořádná příležitost setkávat se s lidmi, obyvateli někdy až příliš odepisovaných severních Čech a přesvědčovat se znovu a znovu, že je to území se skrytými perlami krásných lidských a křesťanských osudů. Kdybych se nestal litoměřickým biskupem, nepoznal bych to.

Během oněch let jste se setkal se spoustou lidí. Které setkání na vás zapůsobilo nejvíce a proč?
Skutečně, měl jsem možnost se setkat už s mnoha lidmi v různých místech diecézního terénu, ale nejvíce mě těší, že se setkávám s jednotlivými lidmi a že mohu s nimi osobně promluvit a je i sebe povzbudit. V tomto smyslu je výhodou, že zde nejsou velké zástupy, ale nevelká společenství, kde se všichni dobře znají. Mezilidské osobní vztahy jsou velmi důležité!

Diecéze litoměřická se rozkládá na území pěti krajů České republiky na území celého Ústeckého a Libereckého kraje, částečně zasahuje do Královéhradeckého a Středočeského kraje a okrajově do Karlovarského kraje. Čím je z vašeho pohledu specifická, jaký je v ní život pro věřící i lidi bez víry?
Nevidím do lidských duší, ale domnívám se, že zvláštní dramatická specifika tu nejsou. Kdokoliv se zde cítí jako doma, kdo považuje svůj kraj za svůj domov, leccos i těžkého překoná, a ke spokojenosti pak není daleko. Každý člověk, ať už věřící či zatím nevěřící, mající své „doma", má tím pevnou zem pod nohama.

Změnil se za těch pět let na severu Čech postoj lidí k církvi? Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak vás osobně lidé brali tehdy a nyní?
Neodvažuji se to posoudit. Pět let je přece jen poměrně krátká doba. Stále se setkávám s přátelstvím lidí. I když někdy zakouším i opačné projevy, vždy jsou to výjimky.

Jaký je váš postoj k případnému znovuotevření otázky církevních restitucí?
Přidržuji se toho, co bylo schváleno a dohodnuto. Jakékoliv zpochybnění v této věci přináší neklid, a proto s tím nemohu souhlasit. Eventuální následné blokační kroky by mohly přivodit např. propouštění zaměstnanců (ze dvou třetin máme civilní zaměstnance, mající rodiny), omezení činnosti sociálních, charitních a školských zařízení, jež jsou jistě prospěšná všem a která církev finančně podporuje a podporovat chce.

Brzy začne adventní čas. Co vlastně advent je, z jakých fází se skládá a jaké místo má v liturgii?
Adventní doba církevního roku je časem příprav na Vánoce. O Vánocích si připomínáme historickou událost narození Ježíše Krista Spasitele a současně v adventním čase myslíme i na druhý příchod Kristův na tuto zem. Adventní křesťanská liturgie má krásné rysy: připravujeme se a očekáváme. Obojí nese radostnou naději pro budoucnost.

Jak se chystáte prožít následující týdny, vánoční svátky a konec roku?
Nic zvláštního pro sebe nechystám. Chci intenzivněji myslet na všechny ty, kteří žijí v nouzi a osamění, aby jim závěr roku spjatý s Vánocemi nebyl nešťastnějším obdobím, když jiní budou právě v tomto čase více šťastní.

Co byste rád popřál lidem právě pro toto několikatýdenní období?
Za nejvyšší hodnotu jsem vždy pokládal hojnost Božího požehnání. Proto přeji všem lidem toto a za to se k Pánu Bohu modlím. Osobně bych si přál, abychom jako křesťané byli v tomto světě účinnějšími šiřiteli Kristovy radosti, že není pro nás lidi vše ztraceno, a pak nástroji Božího pokoje pro všechna skleslá lidská srdce.