Do Vlčích hlídek se přihlásila i čtyřiadvacetiletá Marie Špachmanová, která aktuálně studuje veterinární lékařství. Vyrůstala na vesnici, kde dávají lišky dobou noc. Její rodiče ji odmala vedli k lásce k přírodě i zvířatům, učili ji poznávat přírodu kolem sebe a zároveň ji respektovat. „Vlčí hlídky jsou zárukou zajímavých zážitků,“ ocenila dobrovolnice.

Proč jste se rozhodla přihlásit do Vlčích hlídek?
Vždy mě zajímala zvířata. O hlídkách jsem se dozvěděla díky náhodě. Moje spolužačka nasdílela na sociální síť, že existuje někdo, kdo chodí po lese a hledá vlčí stopy. Zjistila jsem, že abych mohla monitorovat výskyt vlků, je nutné absolvovat seminář s odborníky. Jelikož nemám ráda čekání, začala jsem se o problematiku velkých šelem více zajímat už dopředu a zcela tématu propadla. Úvodní školení jsem absolvovala v Javorníkách, kam jsem zavítala poprvé. Mé nadšení umocnily přednášky, které si pro nás v rámci semináře připravili odborníci. A potom přišla na řadu samotná pochůzka, kterou jsme v rámci semináře absolvovali. Byli jsme jediná úspěšná skupina – našli jsme čerstvý vlčí trus.

Ilustrační fotoZdroj: ShutterstockCo vás na této činnosti baví?
Miluji toulky přírodou a tahle aktivita mi umožňuje spojit příjemné s užitečným, a to s ochranou velkých šelem. Mám ráda aktivity, ve kterých vidím hlubší smysl.

Pamatujete si na své začátky?
Jednou jsem sama stopovala vlky v Lužických horách, byla jsem v tu dobu nadšený nováček. Těm chvíli trvá, než se naučí hledat stopy a pobytové znaky. Poslední den jsem měla v plánu jen krátkou trasu, jelikož bylo málo sněhu. Na jejím konci jsem narazila na stopu a s nadšením ji sledovala. Chvílemi to šlo dobře, chvílemi se mi ztrácela na roztátých úsecích cesty. V každém šustnutí jsem si představovala vlka. Věděla jsem, že stopa není čerstvá. Mohla být i týden stará. Ale já ho v myšlenkách úplně viděla před sebou. Na rozcestí lesních cest mi stopa mizela na malou pěšinku. Šla jsem po ní a ve svahu pode mnou začalo cosi šustit. Ztuhla jsem. Strach jsem neměla, spíš respekt, ale zvědavost mi nedala. A já pokračovala po pěšince pomalu a tiše dál. V napětí jsem očekávala, co se bude dít. Kdesi zapraskal strom a z houští vyběhla rodinka divočáků a pádila pryč. Tím to skončilo. Stopy jsem po pár metrech znovu ztratila a k vlaku pak došla po lesní cestě.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek?
Zážitků mám skutečně mnoho. Nevím, jestli to tak má každý, ale pro mě jsou Vlčí hlídky zárukou zajímavých zážitků. Samozřejmě každé „poprvé“ se nám vryje do paměti. Ať už to byl první nález trusu na pochůzce v rámci úvodního semináře, nález stop na první hlídce, prohlížení prvního záznamu fotopasti, nebo když jsem našla poprvé několik stop za sebou úplně sama. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Vracela jsem se domů s pocitem, že se dneska holt nepoštěstilo. A pak mě trkla stopa. Vždy je to nádherný pocit, když na ni narazíte. Chvíli ji sledujete, snažíte se ji neztratit a víte, že tudy opravdu před několika hodinami nebo dny šel vlk. Také si vzpomínám na úkol, který jsme dostali s kamarádem. Jednalo se o kontrolu fotopasti. K našemu zklamání se na ní vyfotili jen srnky a jeleni. Ale popošli jsme trochu dále a narazili na stopu. Ó, jaké nadšení! Stopa nás nakonec dovedla až ke kořisti. A to je velká vzácnost.

Nepociťovala jste na začátku strach, obavy?
Vůbec ne, spíš zvědavost. Ze začátku jsem dokonce naivně doufala, že bych v rámci hlídek mohla vlka někde zahlédnout. Časem, po přečtení různých článků a získání více informací, mi došlo, že něco takového se mi nemusí poštěstit za celý život. Vlci jsou zvířata velmi plachá. Oni o nás vědí dříve, protože jejich smysly jsou mnohem citlivější. A pak my lidi děláme docela rámus, už jenom při chůzi v těžkých botách. Nejen díky tomu se stihnou včas schovat někam do ústraní.

Vlk. Ilustrační fotoZdroj: Deník / Kilián MilanMyslíte si, že vnímání vlků ze strany lidí se změnilo, nebo ještě lépe zlepšilo?
Myslím si, že ano. Dnes máme mnohem více informací o jejich chování a způsobu života. Jsou to malé krůčky, ale obecně si myslím, že pohled na vlky se mění k lepšímu. Samozřejmě je těžké dosáhnout spokojenosti na všech stranách. Svůj pohled budou mít ochránci přírody, vědci, chovatelé ovcí a jiného dobytka anebo myslivci. Zlepšuje se to především díky vytrvalé práci kolegů, kteří pomáhají lidem v terénu. Ale nejsou to jenom oni, obrovskou roli hrají třeba lidé, kteří se věnují ochraně na legislativní úrovni. A pak taky zájem veřejnosti samotné. Nezdá se to, ale dobrá informovanost hraje neuvěřitelnou roli.

Účastníte se i dalších podobných akcí, například přednášek či workshopů?
Snažím se. Ráda získávám nové informace a zkušenosti v různých oblastech. V rámci studia jsem měla možnost se dostat k mnoha přednáškám týkajícím se ochrany zvířat u nás i v zahraničí. Nebo jsem třeba pomáhala jedné kolegyni i s výukovým programem o šelmách pro děti ve škole. Také jsem členkou předsednictva Veterinářů bez hranic. Ze zajímavých činností v posledních letech zmíním, že jsme očkovali psy lidí bez domova proti vzteklině, nebo taky pomáháme důchodcům v Liberci a Brně, pokud nedosáhnou na veterinární péči.