V útulku

„Máme nový přírůstek. Tak se hezky seznamte a buďte na sebe hodné!“ pokusila se je neznámá paní seznámit. Sára se rozběhla do nejbližšího kouta. Za chvíli byla obklopená dalšími kočkami.

„Ty máš ale divný kožich. Jsi úplně jiná než my,“ utrousil kocour, který si Sáru pořádně prohlédl.

„No a? Náhodou, vůbec nejsem jiná než vy. Mám brášku a také svoji Katku,“ snažila se vysvětlit.

„Vážně? A proč tedy nejsi s nimi? Pročpak jsi v útulku?“ nedal se kocour.

„Já jsem v útulku?“ nestačila se Sára divit. Okamžitě si vzpomněla na Oskarovo vyprávění. „Ale já musím za bráškou!“ vzdychla smutně Sára a bylo jí do pláče.

„Určitě se s ním ještě setkáš,“ konejšila ji mourovatá kočka, která si ji přišla také prohlédnout. „Jestli máš svou rodinu, asi tě hledají. Co se stalo, že nejsi s nimi?“ ptala se Sáry.

Sára vypověděla celý svůj příběh a zase se smutně stulila do kouta. Bála se, že už brášku ani své pány nikdy neuvidí. Dokonce ani jíst jí nechutnalo. Stesk byl tak veliký.

Paní, která nosila všem jídlo, začala mít o Sáru strach. Už druhý den nic nesnědla. „Musíš přece něco jíst. Tak buď hodná holčička,“ přistrčila jí mističku. „Jinak budeš muset k doktorovi,“ starostlivě jí pohladila po kožíšku.

Sára se cítila tak bezradně a sklesle. Věděla, že bez brášky a svých pánů prostě být nemůže.

Ostatní kočky se chtěly se Sárou sblížit. Ujišťovaly ji, že se v útulku bude mít dobře. Sára ale byla smutná dál. Až jednou mourovatá kočka, které říkali Micka, přišla za Sárou a přátelsky jí olízla hlavičku. „Neboj se. Máš někde rodinu, což o mě se říct nedá. Také jsem byla mezi lidmi, ale nikdy mě nikdo nepohladil ani nedal najíst. Musela jsem se starat sama. Moc bych chtěla být na tvém místě,“ ujišťovala ji.

„Na mém místě? Vždyť jsem ztratila brášku a své pány!“ bránila se Sára.

„To ano, jenže si je alespoň poznala. O mě nikdo nestojí,“ postěžovala si Micka.

Sára jí oplatila přátelské olíznutí.

„Už jsem si zvykla a neměnila bych. Mám stále plné bříško. Když jsem byla sama, měla jsem někdy velký hlad i několik dní. Teď se mám kde schovat, když prší nebo je zima jako teď,“ vesele dodala Micka.

„Představím tě ostatním kamarádům. Mám jich hodně. Rádi se s tebou seznámí. Teď se ale hezky najez, abys byla silná, až si pro tebe tvoje rodina přijde,“ pobídla Micka Sáru.

Sára jí ještě jednou přátelsky olízla. Rychle se šla najíst. Najednou si byla jistá, že svou rodinu uvidí. Byla rozhodnutá, že je bude hledat tak dlouho, jak bude třeba, pokud tedy nenajdou dřív oni ji. Micka byla od teď její nejlepší kamarádka.

Náhradní domov

Další den se v útulku objevila neznámá paní s malou holčičkou a zvědavě si prohlížely všechny kočky. Holčička se nakonec vrhla k Sáře. „Mamí! Tuhle chci, je krásná! Podívej, jaký má krásný kožíšek!“ škemrala copatá holčička.

Sára se bojácně přitulila k Micce. Přišla paní z útulku a dlouze o něčem s holčičkou a její maminkou hovořila. A pak Sára i s Mickou putovaly do přenosné bedýnky. Bylo jasné, že Sára i Micka budou mít nový domov.

„Já se bojím,“ přiznala se Sára.

„Já mám také strach. Ale na druhou stranu, budu mít poprvé nějakého pána,“ dodala Micka.

Za chvíli byli všichni na místě. Nový domov nevypadal špatně.

„Mě se tady líbí,“ pochvalovala si Micka.

„Jenže nemají zahradu. U nás je to mnohem hezčí. A stýská se mi!“ postěžovala si Sára.

„Co nám bude scházet?“ nedala se odbýt Micka.

„Mně bráška. Nemůžu si zvyknout, že se mnou není. Proč jsem se jen tolik bála? Proč jsem se jen dala na útěk?“ smutně dodala Sára.

„Určitě se zase setkáte. Mám tušení. Abys věděla, mé tušení se zatím vždycky splnilo,“ uklidňovala ji Micka.

„Snad máš pravdu,“ řekla Sára už veseleji. „Je velké štěstí, že jsme spolu?“ dodala.

Do večera měly připravený pelíšek, kde trávily svou první noc. Sára nemohla spát. Většinu času proseděla u okna a vyhlížela ven. Okolí nepoznávala. Určitě už je daleko od svého domova. Určitě se už nikdy neuvidí s Oskarem. Znovu jí popadl velký stesk a smutek. „Oskare, kdepak asi jsi?“ zavolala žalostně.

Velké pátrání

Oskar seděl u okna a sledoval sněhovou pokrývku. Přemýšlel, jestli Sáru ještě někdy uvidí. Moc mu chyběla. A nejen jemu. Katka dokonce plakala. Často chodívala na zahradu a volala Sáru. Pak se smutně vrátila, pohladila Oskara a dlouho vzdychala.

Jednou zase seděl u okna a sledoval, jestli se Sára neobjeví. Uviděl i kosa, který si sedl na strom na zahradě. Chvíli poseděl a zase někam letěl. Asi do tepla. „Až se kosák dozví, že se Sára ztratila, bude určitě také smutný,“ pomyslel si.

Koukl se na prázdné místo vedle a představil si, jak tam Sára spokojeně leží na svém místě. Pak si vzpomněl na útulek a své kamarády. Vyprávěli, co všechno se může zatoulaným zvířátkům přihodit. Začal mít o Sáru velký strach. Musí přece něco udělat! Musí jí nějak pomoci! Není vůbec zvyklá, být někde sama. Pak přišlo rozhodnutí: „Půjdu ji hledat sám. A najdu ji, i kdybych měl kvůli tomu projít třeba celý svět!“ slíbil si. Věděl, že Katka s tatínkem budou smutní, když odejde i on. Ale určitě ji najde.

Ráno se nepozorovaně se vytratil. Utíkal, co mu nohy stačily. Zastavil se až za plotem u zahrady. Sedl si a pozoroval dům, který právě opustil. Bylo mu smutno, ale po Sáře byl smutek mnohem větší. Najednou nad sebou uslyšel zpěv.

„Kampak jdeš? Je zima, budou tě studit tlapky,“ ozval se kosák, který seděl na větvi a zvědavě si Oskara prohlížel.

„Musím najít Sáru. Ztratila se,“ odpověděl Oskar.

„Sára se ztratila? Opravdu?“ vykřikl překvapeně kos. „A víš, kde hledat?“ zeptal se zvědavě. Uvědomil si, že ji za oknem dlouho neviděl.

„Nevím,“ vzdychl Oskar a olízl si tlapku, na které se přichytilo trochu sněhu.

„Pomůžu ti!“ nabídl se kos.

„Vážně?“ zadíval se radostně na kosa.

„Sára je přece i má kamarádka. A já uvidím z výšky mnohem víc než ty odsud ze země,“ začal si natřásat křídla.

„Máš pravdu. Vůbec nevím, kde bych měl začít,“ dal se Oskar k odchodu.

„Víš co? Poletím blízko tebe. Stále budu sledovat, jestli něco z té výšky neuvidím,“ kos roztáhl křídla a vzlétl.

Oskar měl radost, že na hledání nebude sám. Připadal si totiž bezradný a trochu ztracený. Rozhodli se s kosákem, že udělají vše pro to, aby Sáru co nejrychleji našli.

Kosákova pomoc

Oskar s kosákem urazili velký kus cesty. Zima nebyla moc veliká a ani sněhu nebylo tolik. Chůze proto nebyla tolik obtížná. Kosák sletěl dolů a volal na Oskara. „Chvíli počkej! Mám pár kamarádů, zeptám se jich, jestli Sáru neviděli,“ rychle se zase vznesl k obloze.

Oskar odpočinek docela přivítal. Rozhlížel se kolem, jestli neuvidí někoho, koho by se mohl zeptat i on. Ale kromě pár ptáčků, kteří poletovali nad ním, potkal jen pár lidí. Těm se ale raději vyhýbal. Měl z cizích lidí docela strach.

Kosák přilétl sdělit první zprávy. „Zatím nikdo nic neví, ale rychle zprávu roznesou. Myslím, že brzy budeme vědět víc,“ dosedl celý udýchaný na zem.

„Kéž bys měl pravdu. Nevím ani, kterým směrem se dát. A musíme najít nějaké místo na přenocování. Venku by nám byla zima,“ staral se Oskar.

„Znám v okolí pár míst, kde se můžeme schovat,“ pochlubil se kos.

Oskar byl moc rád, že ho kosí kamarád doprovází. Bylo mu mnohem veseleji. Věděl, že má před sebou dlouhou cestu.

Pomalu kráčel dál a snažil se chytit jakoukoliv stopu. V tom ho vyděsil hlasitý štěkot. Najednou se přímo k němu řítil velký pes. Oskar se rychle rozhlédl a přemýšlel, kam by utekl. Obratně vyšplhal na první strom a sledoval psa, jak hlasitým štěkotem nadává na Oskara.

„Běž! Musíš pryč! Nemůžu se zdržovat s nějakým vzteklým psem!“ snažil se ho odradit. Pes si ale stále vedl svou. Štěkot se rozléhal po okolí.

„Copak? Nemůžeš se ho zbavit?“ přifrčel kos a sedl si na větev vedle přikrčeného Oskara.

„Nemůžu! Podívej, jak se vzteká. A zdržuje!“ rozzlobeně odsekl kosovi.

„Počkej, něco zkusím,“ a slétl dolů.

Dosedl na zem v dostatečné vzdálenosti od psa a hlasitě zazpíval. Pomalu tak odlákal psa. Vzteklý pes na Oskara za chvíli zapomněl. Oskarovi tlouklo hlasitě srdíčko. Celou dobu se bál, aby pes kosáka opravdu nechytil. Když štěkot ustal, rozhodl se sešplhat dolů. Za nějakou dobu byl konečně na zemi. S obavami čekal, kdy se objeví kos. Netrvalo dlouho a přilétl. Celý udýchaný, ale v pořádku.

„Bál jsem se, že tě chytí,“ přiznal Oskar ještě trochu roztřeseným hlasem.

„Poprvé v životě se o mě bála kočka,“ nemohl se kos ubránit hlasitému smíchu.

„Tomu tedy věřím,“ máchl po něm tlapkou.

„Myslím, že ti udělám radost. Jeden můj kamarád říkal, že úplně bílou kočku viděl nedaleko u jedné paní. Už tam není, ale možná máme stopu. Co říkáš?“ zatřepal křídly.

„Skvělá zpráva!“ nadšeně vykřikl Oskar. Rozhodným krokem se pustil směrem, který ukázal kos. Byl tak rád, že má kamaráda. Oskara by nikdy ani nenapadlo, že jednou bude jeho nejvěrnějším přítelem pták.

Stopa

Kůlnu viděli už z dálky. Oskar pospíchal tak, že mu málem kosák nestačil. Musel se ale přesvědčit co nejdříve. Konečně se ocitli na místě.

Kosák nejprve prohlédl okolí. Všude byl naštěstí klid. Pak našel Oskar otvor, kudy se vplížil dovnitř.

Obklopil ho nepořádek a příšeří. Musel chviličku počkat, až si oči zvyknou na šero. Pak se pustil do pátrání. Pomalu prohledával každý kout.

„Mohli bychom tady přečkat noc,“ zvědavě se kos rozhlížel.

„Ano, mohli. Ráno budeme pokračovat.“ Oskar nepřestával pátrat po okolí. Najednou našel malou hromádku bílých chlupů a ucítil velmi známý pach. Srdce mu poskočilo radostí. „Byla tady! Tvoji kamarádi měli pravdu!“ radoval se a nejraději by kosáka olízl.

„Vždyť jsem ti říkal, vidíme z výšky víc,“ vysvětloval kos a v duchu si pochvaloval, jak moc je důležitý. Kolik kosů může říct, že se kamarádí s kočkou?

Venku se začalo šeřit. Museli se uložit ke spánku. Oskar se stočil do klubíčka. Kos se uvelebil opodál.

„Víš, ještě jsem ti ani pořádně nepoděkoval,“ promluvil tiše ke kosákovi.„A za co?“ divil se kos. „Za všechno. Že jsi tady se mnou. Že mi pomáháš. A že jsi mě tak hrdinsky zachránil před tím dotěrným psem.“

Kos takovou vděčnost nikdy nezažil. Srdíčko mu poskočilo radostí. Nikdy mu nikdo nepoděkoval. „Ale nemáš vůbec zač. Musíme přece najít Sáru,“ odvětil kos a cítil, jak ho přemáhá únava. Za chvilku oba tvrdě spali.

Ráno se nepozorovaně vytratili ven. Ještě jednou prohlédli okolí. Oskar na ni několikrát zavolal, jestli se Sára náhodou neozve. Nikde ale nebyla.

Vydali se znovu na cestu. Kos létal po okolí a ptal se svých ptačích kamarádů, jestli Sáru někdo neviděl. Neměli ale štěstí.

Oskarovo bříško už volalo po jídle. Pěkně mu v něm kručelo. Nejedl celý dlouhý den a noc. Sedl si a přemýšlel, jak bříško naplnit.

„Copak? Takhle ji nikdy nenajdeme!“ velel kos.

„Já vím. Ale mám ukrutný hlad a vůbec nevím, kde seženu nějaké jídlo,“ postěžoval si Oskar.

„Pravda. Jíst se musí. Musíš být silný na cestu,“ pokýval souhlasně hlavou kos. „Já si vždycky nějaké to semínko najdu. Lidé nám dávají semínka do krmítek. Ale nezoufej, možná něco seženeme i pro kočičky,“ snažil se Oskara uklidnit.

Oskar na svůj hlad brzy zapomněl. Byl moc rád, že narazili alespoň na nějakou stopu.

Cítil, že Sáru brzy uvidí…

Naďa Kučerová