O tom, co se děje na hraničních přechodech mezi jednotlivými balkánskými zeměmi, se píše dost. Informace lze dohledat i na sociálních sítích, které se staly hlavním prostorem pro organizovanou pomoc lidem, kteří utíkají do Evropy před stále nekončícími válečnými konflikty na Blízkém východě. Roman Machek z Liberce se spolu s dokumentaristkou Janou Hunterovou vydali na srbsko-chorvatské hranice, aby se přesvědčili na vlastní oči, o tom, jak vypadá humanitární krize.

Romane, kde přesně jste pomáhali?

Vydali jsme se přímo do ohniska, kde je situace nejhorší. Na chorvatské straně je to Babska a na srbské straně Berkasovo, mezi těmito místy vznikl přechod, který tam historicky nikdy nebyl. Původně přecházeli lidi přes oficiální přechod Tovarnik, jenže lidí přicházelo stále více a nedaleký uprchlický tábor už je nedokázal pobrat. Asi před šesti týdny začali uprchlíky vozit do Babské, kde není nic, jenom pole. Z autobusu tak vystoupí stovky lidí a neví kam jít a když najdou cestu, chtějí tam být samozřejmě první. Právě v této oblasti začali působit čeští dobrovolníci, kteří se snažili nastavit určitý řád a koordinovaně předávat skupiny uprchlíků policistům na druhé straně hranice.

Do té doby na místě nikdo nebyl, postupně přišli na místo další mezinárodní neziskové organizace jako Lékaři bez hranic, Červený kříž nebo Člověk v tísni.

Jak vypadá situace na místě teď?

Českým dobrovolníkům se poměrně rychle podařilo vybudovat na místě alespoň nějakou infrastrukturu, vznikly tam stany, vaří se tam jídlo. Postupně tam začali docházet i místní, kteří se podílí na úklidu.

V poslední době se internetem šíří obrázky, které poukazují na nepořádek, který po uprchlících zůstává a snaží se tak vyvolat pocit nevděku. Jak si to vysvětlujete?

Není v lidských silách zabránit plýtvání. Lidé přijedou, dostanou oblečení, deky a další materiální pomoc, ale představte si, že prší, všude je bahno a jakmile spadne někomu deka na zem, těžko si ji na sebe znovu vezme, když je celá mokrá a od bahna.

Proč jste se vydali pomáhat na místo lidem, které neznáte?

Samozřejmě jsme události sledovali, zjišťovali jsme si informace, ale zkrátka jsme nebyli spokojeni se stanoviskem, které nastavily oficiální české orgány. Jsem přesvědčen, že není správné. Rozhodli jsme se tak zjistit, jak vypadá situace na místě.

Odkud jste čerpali informace a zjišťovali, co je potřeba? Na facebooku je přímo stránka, která pomoc koordinuje. Lidé nabízí odvoz, pomoc, objevují se tam informace, co a kde je potřeba. Kam by měli dobrovolníci jet a kde už nejsou potřeba.

Jak vypadal váš příjezd na místo? Co se tam dělo?

Přijeli jsme v úterý večer, vyložili jsme věci, které jsme vezli s sebou. Pozorovali jsme, co se tam děje, jak věci fungují. Na místě je vždy jeden koordinátor, který na každodenní schůzce rozdělí práci, například kdo bude rozlívat čaj, kdo bude aktivně vyhledávat lidi, kteří nemají oblečení. Pořád přicházejí lidé pouze v žabkách, bez bund nebo bez bot. Podle mě se krásně ukazuje, že český člověk si dokáže poradit v zoufalých situacích, což dokáže málokdo.

Vědeli jste, co očekávat a jak bude vypadat vaše práce?

Samozřejmě jsme neměli představu o konkrétní práci, to člověk zjistí až na místě. Velmi rychle jsme zjistili, že hlavním cílem je zorganizovat lidi, aby z toho nebyl chaos. Bylo potřeba informovat lidi, co je čeká, kde vůbec jsou, nebo odkud kam pojedou. Když nemáte informace, nevíte, co s vámi bude, jste o to víc zmatený.

Jak probíhá příjezd uprchlíků, přijíždí autobusy v nějakých pravidelných intervalech, aby se na to dalo připravit?

Ne, většinou je to tak, že nejvíc lidí přijíždí v noci. Paradoxem je, že většina mezinárodních neziskovek večer zavře a jde domů. Češi naopak na místě zůstávají nonstop, fungují 24 hodin denně.

Existuje na místě nějaké zázemí pro uprchlíky, respektive pro dobrovolníky?

Několik dnů před naším příjezdem postavili na přístupové cestě asi pět plátěných stanů, kde se dalo schovat před deštěm, ale to bylo hlavně z důvodu návštěvy chorvatské prezidentky. Do té doby zůstávali všichni na větru a na dešti. Počasí je tam mizerné, přeháňky a nepříjemný vítr. Podmínky nebyly ideální, když vezmete v potaz, že ti lidi jsou na cestě třeba několik týdnů nebo měsíců. Stále platí, že nejvíce přicházelo Syřanů, Iráčanů a Afghánců.

Kde jste spali vy, jako dobrovolníci?

Měli jsme s sebou stan, což nám bylo řečeno v pokynech, co si vzít s sebou. Ale jelikož byl improvizovaný tábor na rozbahněném kukuřičném poli, ve stanu se nedalo být. Zázemí nám dobrovolníkům zajistil Člověk v tísni, který pronajal v nejbližším městě Berkasovo pokoj v penzionu, kde jsme se postupně střídali, každý na pár hodin, aby se alespoň umyl.

Kolik na místě působí dobrovolníků?

Řekl bych tak od pětadvaceti do padesáti, nejvíc lidí přijíždí na víkend a hned pak zase odjíždí, proto jsou potřeba lidi na místě hlavně přes týden.

Jaké byly vaše dojmy, když jste se vrátil zpět do Liberce?

Jednou z naších motivací bylo vidět tu situaci na vlastní oči a nepodléhat šíření nepravd a zkreslených obrázků, které se na nás valí z médií. Názor jsme si tedy udělali. Mluví se stále o tom, že sem ty lidi nesmíme pustit, ale nebere se v úvahu, že už jsou na cestě a je potřeba jim pomoc, jedná se o humanitární krizi. Je jasné, že do Evropy nemůžeme přijmout půlku Asie, ale většina lidí prostě neměla na vybranou. Jsou to normální lidi, s mnoha z nich jsme mluvili, vyprávěli nám, proč museli odejít. Některé z nich jsme zdokumentovali a fotky představíme na výstavě 11. listopadu v Severočeském muzeu.