Podílel se na záchraně přeživších a sám přišel o desítky přátel a spolupracovníků při útoku a následných záchranných pracích. Mezi oběťmi bylo i 343 hasičů. James Manahan se stal čestným hostem Memoriálu záchranářů z Manhattanu, který se konal v sobotu 11. září ve výškové budově sídla Libereckého kraje k uctění památky obětí útoků. „Místo katastrofy vypadalo jako kombinace válečné zóny a nukleární zimy,“ zavzpomínal americký hasič.

Zdroj: DeníkLetos si připomínáme 20. výročí od teroristických útoků z 11. září. Stihly za tu dobu vzpomínky trochu vyblednout, nebo jsou stále čerstvé?
Podrobnosti, detaily jsou stále čerstvé, ale ta četnost vzpomínání přichází a odchází. Není tak častá. Ale určité okamžiky, jako jsou právě výročí, vás přenesou v čase. Silně člověka zasáhnou a vybavuje si tehdejší události do detailu.

Vybavíte si první pocity z místa, když jste na vlastní oči viděl tu katastrofu?
Je to těžké popsat, byla to kombinace válečné zóny a nukleární zimy. Okolo se vznášel betonový prach, který ztížil viditelnost na místě zásahu. Spousta malých a přilehlých budov v blízkosti Světového obchodního centra v New Yorku byla v ohni.

Jakou roli při samotném zásahu sehrála psychika?Stále se jednalo o misi, kterou jsme museli dokončit. Museli jsme zůstat soustředění a nebyl čas myslet na cokoliv jiného než na plnění úkolů a záchranu životů. Nemohli jsme si dovolit přemýšlet o vlastních pocitech, stresu či všudypřítomným napětí. Ten samotný zásah byl extrémně nebezpečný. 

James Manahan.James Manahan.Zdroj: Jakub VolnýPodepsaly se události na fyzickém či psychickém zdraví zasahujících hasičů?
Časem se to ustálilo samo. Nadále zůstávaly myšlenky na ztracené životy kolegů a civilních občanů. Na prvním místě nikdy nebyla starost o vás samé, ale o ty ostatní. Někteří nasazení hasiči museli předčasně odejít do důchodu. Poměrně vysoký podíl trpěl zdravotními problémy, například rakovinou.

Když se ohlédnete nyní zpět, šlo by udělat něco jinak?
Ano i ne. Pravděpodobně bychom okamžitě zasáhli tím stejným způsobem jako před dvaceti lety. Pokaždé jde hlavně o záchranu lidí, to je pro nás priorita. Nicméně dny, týdny i měsíce poté jsme přepracovávali program, jak u podobných dlouhodobých pohrom postupovat.

Vnímali jste teroristický útok a následné záchranářské práce jako zlom v hasičské práci?
Ne přímo jako zlom. Byla to prostě jedna z těch událostí, na které jsme byli proškolení, jen měla větší rozsah. Museli jsme se přizpůsobit dané situaci a okolnostem.

Myslíte si, že je svět od té doby na podobné události připravenější?
Rozhodně ano. My jako hasiči nemůžeme zamezit takovým událostem, ale musím říci, že ta první reakce je propracovanější. To především díky tomu, že jsme museli řešit řadu především přírodních katastrof a jejich následky. Výsledky jsou lepší.

Zabrousíme do osobnější sféry. Proč jste se rozhodl stát hasičem?
Řekl bych, že být hasičem je generační povolání v rodině a platí to tak po celém světě. I můj otec byl hasič, ale já jsem chtěl být nejdříve policistou. Jsou to podobná povolání. Dělal jsem zkoušky na obě profese a hasiči se ozvali první, tak proto (smích).

Jak se vám líbil liberecký Memoriál záchranářů z Manhattanu?
Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem příjemně překvapen. Rozhodně i tím, že se jedná o tradiční událost. Svět je veliký, takže nemůžete slyšet o všem, co se děje v jeho různých koutech, ale když jsem přijel do Liberec, vhrklo mi to slzy očí, když vidím hasiče a slyším jejich příběhy.