Neustálý strach. Před nebezpečím jsme utekli do Čech, vzpomíná Marie Hejtmánková

Prvních dvanáct let svého života prožila Marie Hejtmánková na území dnešní Ukrajiny. Rodinu ale v roce 1947 vyhnaly poválečné hrůzy, které se tam děly. „Strach, strach, strach,” vzpomíná.

Nový domov našla ve Šluknově. Čtyři desítky let tam pracovala jako tkadlena. „Ve Šluknově bylo pěkně, líbilo se mi tam,“ usmívá se. Žila také v Rumburku, podzim života pak 87letá seniorka tráví v Domově pro seniory v Krásné Lípě.

„Pořád jsme na Ukrajině žili ve strachu. Nejdříve válka. Válka byla po celém světě, bylo to hrozné. Po válce tam zase obrovský nepořádek dělali banderovci. Rabovali, kradli, zabíjeli. Věšeli lidi třeba i v lese. Ani nevíme, jak skončili moje teta, sestřenice a bratranec. Přežívali jsme tam různě,“ vypráví Hejtmánková o důvodech, proč se její rodina v roce 1947 rozhodla odejít do Čech.

Kapela Milana Elmana bavila na plesech i čajích. K hudbě vedl také své žáky

Narodila se v roce 1935 ve vesnici Csziranin na území dnešní Ukrajiny. „Bylo nás devět dětí. Měli jsme tam velké hospodářství,“ vypráví v Domově pro seniory v Krásné Lípě, kde dnes spokojeně žije. „Tatínek byl sedlák tělem i duší,“ vzpomíná. Dětství neprožila jednoduché. Nejprve velké útrapy druhé světové války, poté poválečné řádění.

Dnes 87letá seniorka nemůže na příkoří, která se po válce děla na území Ukrajiny zapomenout. „Ubližovali nám tam hodně. Ve dne v noci tam hořelo. Vypalovali domy, dělali hrozné věci. Žili v lesích, přijeli třeba s vozem, vyhrožovali a vše sebrali - peřiny, oblečení… Když měl někdo na sobě něco hezkého, třeba kožich, hned si pro to přišli. Upletla jsem si rukavice z ovčí vlny, měla jsem z nich obrovskou radost, ukradli mi je, tehdy jsem hodně brečela. Museli jsme před nimi schovávat i textil nebo jídlo, to také pořád kradli, byl velký hlad,“ pokračuje Hejtmánková.

„Přišli třeba večer, bouchali, museli jsme otevřít, oni vzbuzovali hrůzu a měli srandu z toho, že přišli na české buchty,“ popisuje, jaké „návštěvy“ museli strpět.

Krásné Krásné Březno, vzpomíná s láskou na své rodiště Jiřina Tuschlová

„Strašně jsme tam trpěli. Banderovci řádili. Pamatuji si, že nám také vyhrožovali, že budou barvit velikonoční vajíčka v české krvi, vzkazovali, že nás přijdou zavraždit. Modlili jsme se. Naštěstí nepřišli,“ má slzy v očích ještě dnes, když popisuje poválečné hrůzy.

Vzpomíná také, jak jako děti opravdu našly na stromě vajíčko s nápisem, který hrozil smrtí všem ve vesnici.

Pět rodin ve vagónu

Právě kvůli neustálému nebezpečí a nepokojům se nakonec rodina rozhodla, že odejde do Čech. Hranice překročili 11. dubna 1947. „Jeli jsme 14 dní. Pět rodin v jednom vagónu, jen nejnutnější věci. Přijeli jsme do střediska do Žatce,“ vzpomíná seniorka.

Začínali znovu od začátku. Rok žili v Láhovicích, pak se při osidlování pohraničí dostali do Šluknova, do části Císařský. Rodina tam získala zašlou zemědělskou usedlost. „Tatínek tam začal znovu hospodařit. Byla to hospodářská usedlost, ale v hrozném stavu. Kravku jsme si přivezli z Ukrajiny, prasátko jsme měli, slepičky. Bylo to zase těžké, nikdo nám nic nedal,“ popisuje. Po čase ale opět část majetku museli odevzdat.

„Na Ukrajině nám všechno sebrali do kolchozu, tady zase vše vzali do JZD. Tatínek nechtěl do JZD, chtěl hospodařit na svém, ale dělali naschvály, ničili mu pole, tak to nakonec vzdal. No, takový je život,“ povzdechla si seniorka.

V Kopistech prožila válku a mládí. V Mostě pak Libuše Šišková založila rodinu

Ve Šluknově dokončila školu, její přechod do české jí usnadnil tatínek, který děti pečlivě učil. Do práce šla hned po základní škole. „Nastoupila jsem do Bytexu jako tkadlena. Pracovala jsem tam 37 let,“ popisuje.

Ve 20 letech se seznámila se svým manželem. „Byl z Jugoslávie, já z Ukrajiny. Sešli jsme se ve Šluknově, každý jsme přitom přišli z jiného konce světa,“ směje se. S manželem vychovala tři děti, společně žili 25 let. Poté ale v 51 letech manžel zemřel a dalších 20 let bydlela v domě sama.

Práce v zemědělství mě bavila, vzpomíná Josef Novotný. V Řehlovicích žil 49 let

Postupně bylo ale stále těžší dům obstarávat, a tak se přestěhovala k dceři do Rumburku. „Ve Šluknově bylo pěkně, zabydleli jsme se tam. Líbilo se mi tam,“ vzpomíná. „Mými největšími koníčky byla zahrada, skleník a květiny. Pořád jsem něco pěstovala. Byla to má radost, odpočinula jsem si při tom,“ vypráví.

U dcery pak žila dalších 17 let, v roce 2021 kvůli zhoršení zdravotního stavu přišla do domova. I tam stále dokazuje, že je manuálně zručná, vyrábí různé dekorace. Velkou radost ji dělá rodina, často o ní mluví a vzpomíná. „Mám čtyři vnoučata a dvě pravnoučata. Dělají mi velkou radost,“ uzavírá Hejtmánková.