Divadlo, lázně, tam to mám ráda. Chodili jsme na Buriana, vzpomíná Zina Prošková

Mirohošť, kde se narodila a prožila krásné dětství, ale i válečné útrapy, Habřina u Úštěku, kam přišla rodina po válce, a teplické Trnovany, kde s manželem v roce 1949 „zapustili kořeny“. To jsou místa, která se zapsala do paměti Ziny Proškové. Dnes 96letá žena žije v Podkrušnohorském domově sociálních služeb v Dubí a přes všechny nástrahy, které jí život přichystal, říká: „Měla jsem hezký život.“

Prošková se narodila v Mirohošti u Dubna. Na území, které tehdy bylo polské, dnes ale patří Ukrajině. Byla nejstarší ze tří sourozenců. „Prožila jsem tam strašně hezké mládí,“ usmívá se. „Měli jsme tam hospodářství, tatínek byl také vyhlášený chmelař, pěstoval tam chmel. Moc ráda na to vzpomínám, první, co mi přijde na mysl, jsou moji rodiče. Byli strašně hodní. Všude nás brali s sebou, tatínek nám u ponku třeba ukazoval, jak se opravuje nářadí. Jako děti jsme mu pomáhaly,“ vzpomíná seniorka.

Práce v zemědělství mě bavila, vzpomíná Josef Novotný. V Řehlovicích žil 49 let

Mirohošť bylo „české území“. Její prarodiče tam přišli za prací, podobně jako řada dalších Čechů. Ve vsi na západní Volyni byla česká škola, mlýn i pivovar. „Čechů nás tam bylo opravdu dost,“ potvrzuje pamětnice. „Školu jsem měla přes cestu. Vždycky po škole jsme chodili pomáhat na hospodářství,“ líčí Prošková. Do Dubna či Lvova se jezdilo na větší nákupy nebo na výlety.

Pak se ale vše změnilo. Přišla druhá světová válka. Německo okupovalo Polsko, tím i jejich vesnici. Němečtí vojáci, kteří tam pobývali, si brali vše. Děti musely pomáhat na jatkách, maso se posílalo vojákům do Německa. Byl velký hlad. Během války přes region několikrát přecházela armáda a vždy plenila. Ničila majetek a zabíjela. „Luftwaffe nám létala nad hlavami. Nám rozbombardovali stodolu, chlévy a další stavení. I mlýn a pivovar a řadu dalších stavení ve vesnici rozbombardovali,“ vzpomíná.

V Kopistech prožila válku a mládí. V Mostě pak Libuše Šišková založila rodinu

Několikrát se také měnilo, pod koho Mirohošť patřila. Střídaly se Polsko a Sovětský svaz. Rodina Proškové hodně pomáhala raněným a nemocným, Židům, ale i místním, kteří přišli o blízké. Německá vojska neměla slitování. Válka v Mirohošti byla krutá a plná utrpení. Svůj díl na tom měli také banderovci, kteří jejich vesnici několikrát napadli. Strýce táhli za vozem a v lese zabili. „Bylo to strašné období. Byla obrovská bída, zabíjelo se, válka byla opravdu krutá,“ uzavírá tuto kapitolu pamětnice.

Po válce nutili všechny hospodáře v Mirohošti vstoupit do kolchozu, kdo otálel, hrozila mu Sibiř. A tak se rodina rozhodla vrátit do Čech, kde už v tu dobu bydlel mladší bratr Ziny Proškové. V šestnácti letech dobrovolně vstoupil do československého armádního sboru, bojoval na Dukle i dalších významných bojištích východní fronty.

Na Dukle ostatně bojoval také její manžel, byl řidičem tanku. Tři dny před koncem bojů byl u Krakova vážně zraněn. „Jejich tank zasáhli. Vyskakovali z hořícího tanku a při tom ho opět zasáhli. Ostatní tam zemřeli. On přišel o nohu,“ popisuje. Bylo mu dvacet let. „Měl tehdy štěstí, že ho tam našli, málem tam vykrvácel,“ vypráví seniorka. V nemocnici pak prý zranění neměli co jíst, ani brambory nebyly, místní vojákům přes plot házeli zeleninu.

Krásné Krásné Březno, vzpomíná s láskou na své rodiště Jiřina Tuschlová

Po válce přišla rodina jen s pár osobními věcmi do Habřiny u Úštěka na hospodářství jejího bratra. To ale mělo krátké trvání, i v Čechách přišlo znárodňování. Na Litoměřicku ale nepobyla dlouho, brzy byla svatba s válečným veteránem Jiřím Proškem. Ten jako legionář dostal v Teplicích trafiku, s manželkou se přestěhoval v roce 1949 do tamních Trnovan. Společně tam vychovali syna, starali se také o manželovi rodiče.

„Já jsem šla pracovat do Bonexu. Byla jsem tam 33 let. Pracovala jsem ve střihárně a pletárně. Hodně zakázek bylo pro cizinu. Dělali jsme punčochy, tepláky a různý další textil. V důchodu jsem pak pomáhala manželovi v trafice,“ popisuje 96letá žena ze svého současného příbytku v domově v Dubí. Tam se také raduje ze svých dvou vnuků.

Kapela Milana Elmana bavila na plesech i čajích. K hudbě vedl také své žáky

Teplice a Trnovany si oblíbila, vzpomíná například na trnovanský kostel, kam manžel chodil zpívat do sboru, na jejich řadový dům. „V Trnovanech bylo krásně. Dříve se tam tedy na některých místech hodně bouralo, hodně věcí se zničilo, lidé si nevážili věcí. Ale celkově tam opravdu bylo krásně. Měla jsem to tam ráda. Krásně jsme tam život prožili. Měli jsme se rádi, to bylo nejdůležitější. Bylo to pěkné,“ vypráví.

Ráda měla také procházky po Teplicích. „Kolem divadla, lázně, tamní park. Byla tam taková boudička, promenáda. Chodili jsme tam na koncerty, ale také jsme tam chodili na Vlastu Buriana, jezdil do Teplic. Hezky jsme se tam bavili,“ zavzpomínala Zina Prošková na svá oblíbená místa.