„Spoustu bývalých firemních lektorů přišlo kvůli krizi o zakázky a přepsali si vizitky. Někteří absolvovali víkendový kurz koučování, dostali diplom a napsali si, že jsou certifikovaní koučové. Skutečný profesionál ale musí doložit 500 hodin výcviku a dlouholetou praxi,“ upozorňuje 52letý akreditovaný kouč Vladimír Josef Dvořák.

Koučování vzniklo v oblasti sportu. Kouče-trenéry lidé znají z různých týmů. Jak se stalo, že se koučují i nesportovci?
Trenér sportovce motivuje, aby vítězili. Dobrý trénink však nemá výsledky jen kvůli tomu, co se odehrává v těle hráče, ale především v jeho hlavě. Lidé i z nesportovního prostředí, z byznysu, si to uvědomili poprvé v 60. letech, kdy začali oslovovat tenisové trenéry v Anglii, aby jim pomohli vést velké organizace.

Jak se tedy koučuje?
Kouč člověku pomáhá přemýšlet o sobě samém: sportovci o tom, jak hraje úder, manažerovi, jak pracuje s lidmi. Jde o to, aby člověk od sebe získal odstup. Běžně jsme totiž uzavření ve své hlavě. Chybí nám možnost podívat se na sebe jako z vrtulníku. Kouč nám vlastně půjčuje svou hlavu. Koučovaný pak přemýšlí přes dvě hlavy zároveň. Zdvojnásobí svou myšlenkovou kapacitu.

Jak konkrétně to probíhá v nesportovním prostředí?
Kouč pomocí otázek rozvíjí téma, se kterým k němu člověk přijde. Nemá do toho přitom vnášet žádné svoje věci: nemá mít žádné hypotézy, radit ani dávat odpovědi. Ty si musí člověk najít sám, kouč ho v tom doprovází.

Zní to dost podobně jako lekce u psychoterapeuta. Nebo je to jinak?
Každý kouč, který prošel solidním odborným vzděláním, zná přesnou hranici, která koučování dělí od psychoterapie: dokud je člověk schopen sám něco změnit, je to klient pro kouče. Když už toho schopen není, když je tam nějaký kus patologie, kouč odevzdává člověka psychoterapeutovi. Nebo psychologovi.

Jak poznáme dobrého kouče?
Ti profesionální jsou akreditovaní. Akreditace u koučů je něco jako atestace u lékařů. Koučování sice můžete vystudovat, můžete za to získat certifikát a můžete je i začít praktikovat. Ale to ještě neznamená, že to děláte dobře a jste pro lidi užitečný. Při akreditaci předstupujete po určité praxi před zkušenější kolegy z profesní organizace koučů a ukazujete jim, jak pracujete a přemýšlíte. Oni pak rozhodují o udělení akreditace podle předem daných kritérií.

Akreditovaných koučů je v naší zemi asi stovka. Kolik je jich neakreditovaných?
V roce 2016 jsme v České asociaci koučů zkoumali, kdo se na internetu prezentuje jako kouč. A našli jsme 4 tisíce takových lidí. Teď jich bude nejspíš ještě víc. Šlo často o ty, kdo dříve působili ve firmách jako lektoři školení na rozvoj jejich lidí i týmů. Počínaje krizí v roce 2008 ale firmy začaly šetřit. Spoustu bývalých lektorů přišlo o zakázky a přepsali si vizitky. Někteří absolvovali víkendový kurz koučování, dostali diplom a napsali si, že jsou certifikovaní. Profesionální kreditovaný kouč ale musí doložit 500 hodin výcviku. Ne jen víkend. A k tomu dlouhá léta praxe.

Firmy potřebují kouče na to, aby pomohl motivovat jejich personál. Proč ho ale stále častěji hledají i samotní lidé?
Většinou proto, že si nevědí s něčím rady. A připadá jim užitečné nechat si pomoct. Je to také něco jiného než jít k psychologovi. To má v českém prostředí pořád znak stigmatu. Říkat „byl jsem u psychouše“ se stále ještě nenosí. Ale „mám kouče“, to je společensky únosné.

S čím chodí lidé k vám?
Typickým příkladem jsou špatné vztahy v rodině. Během rozhovoru se ale často ukáže, že problém je jinde. Třeba v tom, že si člověk s sebou nese něco z vlastního dětství, ze svých špatných vztahů s rodiči. Dosud to ale nepojmenoval a nevyčistil. A dnes mu to leze do vztahů s jeho dětmi i partnerem. Kouč klientovi pomůže ten zdánlivě nepatrný problém, bod na mentální mapě, roztáhnout na kilometrový okruh. Pomůže mu uvidět, co všechno s ním souvisí. Nasvítí člověka přímým světlem, kdy před sebou nic nezatajuje. Klíčovým momentem je ale to, aby koučovaný udělal skok z minulosti do budoucnosti. Kouč má člověku pomoct zahlédnout, jak to vypadá, když problém zmizí. To základní v koučování je, aby pak koučovaný převzal do svých rukou odpovědnost za svůj život.

Jak dlouho koučovi trvá, než člověk dojde k takové katarzi?
Jsou mistři, kteří fungují jen na jedno setkání. Ani já se nesnažím vytvářet dlouhé koučovské vztahy. Za tři hodinová sezení bychom měli mít to, s čím člověk přišel, do značné míry hotové. Občas mám pocit, že jsme s klientem teprve někde v půlce. Najednou ale vyskočí s tím, že je mu to úplně jasné a nepotřebuje ode mě nic víc. A jde na to. Během několika dní je pak schopen udělat něco, k čemu se nedokázal odhodlat léta.

V jakém odstupu se lidé nechávají koučovat?
Nejčastěji se setkáváme jednou za tři týdny až měsíc. Napoprvé se to rozkypří: člověk si uvědomí, s čím ke mně vlastně přišel. Napodruhé zahlédne řešení a napotřetí už to jenom dočistíme. Někdy ale přijde člověk vyloženě v existenciální krizi. Chodil za mnou třeba muž, jehož manželka si začala s někým jiným. Setkávali jsme se večer co večer. Musel v sobě během toho něco zlomit. Sundat růžové brýle domnění, že on je ten dobrý a ona špatná. Ve chvíli, kdy se tohle rozbilo, si začal uvědomovat, že situace je daleko složitější, než se zdá. Že je to také o něm. Začal se k manželce chovat jinak. A ona potom také. Manželství zachránili a dodnes funguje. 

Na kolik člověka přijde jedno sezení u kouče?
U individuálních klientů to začíná na tisícovce za hodinu čili podobně jako u psychologa. Ve firemním světě pro tým lidí to jde až na 7 tisíc za hodinu. 

Člověk, který hledá kouče, nejspíš zvolí toho nejblíž jeho bydlišti. Jak ale pozná, že jde o kvalitního odborníka?
Měl by být akreditován u profesní organizace, jako je Evropská rada pro mentoring a koučování, která je pak garantem jeho odborné způsobilosti. Velmi dobrým znakem profesionála je, že nabídne nulté setkání zdarma. Aby oba dva zjistili, jestli si vyhovují a může to fungovat. 

Co hrozí člověku, když si jako kouče vybere amatéra?
Pokud vyhledáte jakéhokoli kouče, vydáváte se většinou do rukou tomu, kdo umí velmi dobře komunikovat. Když to nebude chtít dělat poctivě, může s vámi manipulovat. Jedná se o profesi, která dosud není nijak regulovaná, a dává tak prostor různým šarlatánům. Už jsem se setkal s lidmi, kteří s tím měli velmi špatné zkušenosti. Extrémní to bylo v případě jednoho podnikatele. Jeho takzvaný kouč se mu nanominoval do řízení firmy a velmi dobře z toho žil. Jinde zase vztah mezi ženou a jejím koučem přerostl do roviny intimního vztahu. Což je proti etickému kodexu profesionálního kouče. Pokud k něčemu takovému dojde, kouč musí klienta přestat koučovat. Podobně se nedoporučuje koučovat v rodině. 

Vystřídal jste několik působišť včetně Prahy i Berlína. Jak jste se dostal do Litoměřic?
Naše rodina se rozhodla, že opustí Prahu. Nevěděli jsme ale, kam půjdeme. Jezdili jsme na všechny strany, a když jsme stáli na vrchu Hradiště v Českém středohoří a koukali dolů do kraje, můj syn prohlásil: Tati, proč tady nebydlíme? Do roka a do dne jsme prodali dům a přestěhovali se. 

Prožil jste už přes půlstoletí. Pořád ale vypadáte velmi mladě. Jak to děláte?
Když se staráte o devět dětí, nezastavíte se. A přitom mládnete. Ale je pravda, že oproti fotkám před deseti lety už pár vrásek mám.

 

Vladimír Josef Dvořák
Akreditovaný profesionální kouč (1967) pochází z Prachatic. Absolvoval strojní průmyslovku v Plzni. Po maturitě šel studovat teologii do Prahy a v září 1989 emigroval do Západního Berlína. V Německu žil devět let. Po dostudování teologie působil na Humboldtově univerzitě. Ovlivnil ho profesor Robert Blake z USA, který ho přivedl do své poradenské firmy Grid International. Ta se věnovala rozvoji organizací a koučování lidí. V roce 1998 se vrátil do Čech, rok pracoval jako manažer v automobilovém průmyslu, pak se stal ředitelem nově zřízené pobočky Grid International v ČR. Od té doby pracoval na rozvoji řady českých i mezinárodních firem a koučoval tisíce lidí. Šest let byl prezidentem České asociace koučů, kterou dovedl k fúzi s Evropskou radou pro mentoring a koučování (EMCC). V současnosti působí v Radě EMCC a věnuje se vzdělávání dalších koučů. Má pět vlastních, dvě nevlastní a dvě adoptované děti. Ve volném čase působí jako duchovní v Pravoslavné církvi, píše knihy a maluje obrazy.