Na křižovatce se střetli policisté s demonstranty. V jejich řadách tehdy nebyli jen ultrapravicoví radikálové. Událost byla výjimečná tím, kolik místních obyvatel se buď přímo zapojilo do pochodu z centra města směrem k sídlišti a následného střetu, nebo vyjadřovalo podporu například tleskáním z oken. Přítomná byla i Tereza Reichová. Coby začínající dokumentaristka přijela natočit „sváteční" počínání neonacistů na náměstí. Neměla tušení, že bude svědkem krvavého střetu. Sama skončila zraněná v nemocnici, kde na ni naplno dolehla zoufalost místních lidí, když se i personál, který ji ošetřoval, stavěl na stranu radikálů. Pár měsíců poté se Tereza Reichová na kruhový objezd vrátila a vyzpovídala tam celou řadu lidí, kteří se v různých rolích demonstrace zúčastnili. Výsledkem byl dokument s názvem KRUH – portrét demonstrace.
Proč jste před sedmi lety přijela do Litvínova? Co jste od toho očekávala?
Přijela jsem, aniž bych měla v úmyslu točit nějaký dokument. Měla jsem v plánu zaznamenat současné neonacisty, jak slaví 17. listopad. Jako většina lidí jsem netušila, že na demonstraci nebudou jen neonacisté. Bylo to poprvé, co v jejich řadách bylo takové množství místních obyvatel.
To, v co se akce zvrtla, překvapilo a šokovalo zřejmě každého. Mnozí to popsali jako válku. Vnímala jste to také tak? Měla jste strach?
Strach si nevybavuji, jen obrovské překvapení. Pro mne bylo šokující, s jakou razancí a samozřejmostí ten obrovský dav kráčel po boku neonacistů směrem k sídlišti a také silná podpora lidí tleskajících v okolních oknech. Když začaly roztržky, byla jsem uvnitř demonstrace a nechápala jsem, že to policie nechala zajít tak daleko. Přitom volání demonstrantů „Na stráž" a některé další výroky představitelů Dělnické strany a autonomních nacionalistů zcela stačily k tomu, aby byla demonstrace ze strany města rozpuštěna. Vůbec se to nemuselo stát. Nehledě na to, že čelo průvodu fyzicky napadlo jednoho z lidsko-právních aktivistů, kteří na demonstraci natáčeli. Mám podezření, že tehdy někdo potřeboval, aby ke střetu došlo. Na místo bylo svoláno tolik policistů z České republiky, že bez zásahu by se objevila kritika za drahou mobilizaci. Na druhou stranu, arzenál různě poschovávaných zbraní, které se pak objevily v rukou demonstrantů, nešel brát na lehkou váhu.
Z události jste si odnesla zranění. Jak se to přihodilo?
Na kruhovém objezdu jsem natáčela a nevšimla si, že přijeli policisté na koních. Spadla jsem pod ně a jeden z koní mi kopl do lokte, který se zlomil. Spravit to muselo pár šroubů.
V dokumentu jste prozradila, že vám sestřička a lékařka v nemocnici děkovaly za to, že jste přijela demonstrovat. Jak na vás tahle slova působila? Jako dokreslení nálady lidí v regionu?
Jsem holka z Prahy. Nikdy jsem nebyla rasistka, Romů jsem za svůj život pár potkala a naopak naše setkání byla oboustranně přínosná. Hlavně jsem nikdy nežila v regionu, který tak trpí současným systémem. Až v Litvínově a pak v Mostě v nemocnici mi došlo, že celková frustrace lidí se obrátila v tak širokou nenávist vůči Romům. Bohužel, při návratu domů jsem od blízkých slyšela věty, které mne překvapily ještě více. Věty typu: Víš já proti nim nic nemám, ale …
Na základě čeho jste se rozhodla do Litvínova vrátit a natočit ohlasy účastníků demonstrace?
Začala jsem pátrat po příčinách. Jezdila jsem do Litvínova, povídala si s lidmi a zjišťovala, co se vlastně stalo. Byl to příběh skupování bytů ve větších městech realitními kancelářemi a následné sestěhování těch nejproblémovějších rodin na jedno místo, zavírání fabrik, nezaměstnanosti a zklamání z kapitalistického systému. Stačilo do takového místa vyrazit s páskami na rukou, jako to dělaly sbory NSDAP, tvrdit, že monitoruji pořádek a čekat na první konflikt. A když se do čela Romů bránících se této provokaci postavil místní mafián, byl to průšvih non plus ultra. Nikdy by se to tak neeskalovalo, kdyby novináři, kteří partu mladých provokatérů na jejich vyzvání doprovázeli, nevypustili záběry bez kontextu složité janovské situace do mediálního světa. Rozhodli jsme se tedy udělat film, který by byl rekonstrukcí demonstrace, odhalením mechanismů, které k demonstraci a následné agresi místních lidí vedly. Hlavně jsme v tu dobu tušili, že šlo teprve o první akci v České republice, kterou doprovodili místní obyvatelé. A bohužel jsme se nepletli. Od té doby se pochodovalo z podobných důvodů na různých místech České republiky.
Bylo těžké dostat protagonisty poté před kameru?
Bylo to mnoho telefonátů, osobních setkáních, ale většina lidí nakonec souhlasila, protože chápala, že jde o zásadní událost, ve které měli svou důležitou roli. Jediný, kdo nakonec ve filmu chybí, je zasahující policista, který je přímo z Janova. Měl vystoupit v rekonstrukci „bitvy o Janov" po boku velitele zásahu Vladimíra Danyluka a tehdejšího místostarosty Litvínova Martina Kliky. Protože situaci na místě již znám, chápu, že se nakonec vyděsil a před natáčením si vypnul telefon a na domluvené místo nedorazil.
Jaké jste pak měla na dokument ohlasy?
Ze začátku dost negativní. Ve filmu totiž vystupuje i Lucie Šlégrová se svojí matkou a Jiří Petřivalský. Mladí reprezentanti Dělnické strany té doby a strůjci konfliktu. Mají v dokumentu stejné postavení jako ostatní protagonisté, což většina publika nestrávila. S odstupem času ale většině diváků došlo, jak to bylo důležité. Lidé jsou po zhlédnutí filmu šokováni nejen jejich postojem, ale i přístupem některých novinářů a představitelů města. Nejsou tam hodné a zlé postavy. Jen některé jsou prostě horší.
Před pár dny se dokument promítal v jednom litvínovském klubu. Jak na něj reagovali návštěvníci? Cítila jste, že i po těch letech je tato událost pro lidi velkým tématem?
Je to sedm let. Film se promítal jednou v Janově, kam přišlo málo lidí. Město mi tenkrát slíbilo vylepení plakátů po Litvínově. Když jsme přijeli, nebyl na místě ani jeden. Myslím si, že to byl tenkrát záměr, aby projekce neproběhla. Hostem do diskuze měl být právě i pan Martin Klika, jenž nakonec vůbec nedorazil. Letošní projekce v Litvínově byla pro mne zadostiučiněním. Debata po filmu trvala tři hodiny, zaznívaly názory ze všech stran, ale ve finále se většina lidí shodla na tom, že problémem nejsou Romové, ale nastavení současného systému.
Sledujete dál dění v Janově?
Přiznám se, že jen okrajově. Sleduji legislativu a změny, které napomáhají tomu, že se téma Janova odehrává na spoustě míst a že se z nich můžeme poučit. Každopádně i dle reakcí litvínovských diváků se ukázalo, že nasazení represí před sedmi lety nepomohlo ničemu a z Janova se opravdu ghetto stalo, tak jak předpovídala jedna místní Romka v dokumentu.
Napadlo vás, že byste se do Janova mohla vrátit a natočit ještě nějaké pokračování?
Bylo by pěkné, kdyby kameru vzali do rukou spíše místní obyvatelé.
Co ve vás událost zanechala?
Nutnost ověřovat si a zjišťovat informace. Janov byl první z míst, kde takovou měrou pomohla vyostření konfliktu média. Následovala Břeclav, kde si kluk ze strachu z mámy vymyslel přepadení Romy a na pravdu, že spadl z balkónu, se přišlo až po velké eskalaci nenávisti. Ve Varnsdorfu zase každý týden docházelo k přepadením, které ochotně natáčeli reportéři naší nejsledovanější komerční televize a přitom vždy den poté město i policie zprávy dementovala, s tím že šlo o výmysl. Bohužel u nás není vynucována mediální zodpovědnost a zpět do hlavního zpravodajství se omluva nikdy nedostane. Co to má za následky, vidíme všichni.