Povyk kolem výběrových řízení však podle Veselské mohl odradit řadu schopných kandidátů. „Z konkurzu jsem odcházela s pocitem, že ať to dopadne jakkoli, nemůžu z jednání komise říct, že by vůči mně bylo nějak ovlivněno,“ říká Veselská, která v galerii vyhlásila mimořádnou inventarizaci a chystá se i upravit její dramaturgii kvůli nutným úsporám v souvislosti s koronavirovou krizí.

Dana Veselská je od 1. září novou ředitelkou Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Dějiny umění a muzeologii vystudovala v Brně. Narodila se na Moravě, v roce 1995 začínala jako historička umění v muzeu v Jindřichově Hradci. Od roku 1999 pracovala 21 let na různých pozicích v Židovském muzeu v Praze.

Nejste zdejší, můžete se lidem v kraji představit?
Pocházím ze severní Moravy, dlouho jsem žila a pracovala v Praze. Už jsem se ale do Litoměřic přestěhovala. Myslím si, že ředitel kulturní instituce, pokud není místní, nemůže denně pendlovat mezi prací a svým bydlištěm. Musí žít ve svém působišti, nasát zdejší prostředí, atmosféru, zajít si do kina, na nákup, a pak se snažit všechno promítnout do činnosti svého zařízení.

Jak těžké pro vás bylo odejít z Prahy?
Děti nemám a sama jsem věčný poutník. Těžké to pro mě nebylo, spíš Praha už se pro mě stávala těžkou. Hektičností, přehlušením komercí, samozřejmě mluvím o situaci ještě před covidem. Pracovala jsem v Židovském muzeu, tedy v soukromé instituci hodně akcentující návštěvnost. Chtěla jsem zkušeností nabytých ve velkoměstě využít v řízení menší regionální instituce.

Potkal se tento váš záměr s letošním vypsáním konkurzu do litoměřické galerie?
Uvažovala jsem o tom dokonce už při prvním konkurzu před dvěma lety. Ale tehdy jsem nakonec dospěla k závěru, že nemám ještě dostatečné zkušenosti s řízením, i když jsem už dva roky působila jako zástupkyně ředitele Židovského muzea. V té pozici jsem ale brzy pochopila, že jako historik umění mám velmi omezené manévrovací pole. A tak jsem v 46 letech jako prokazatelně nejstarší studentka v ročníku začala studovat Vysokou školou ekonomickou. Dalo mi to skvělý náboj.

Proč jste si z trojice konkurzů do krajských příspěvkovek vybrala Litoměřice?
Nechtěla jsem ani do teplického muzea, ani do lounské galerie. Litoměřice byly jasná volba. Představují pro mě něco podobného, co jsem zažila v jednom z mých minulých působišť, v muzeu v Jindřichově Hradci. Je tu obrovský potenciál v lidech, kteří tu žijí, je tu výborně funkční knihovna, vynikající archiv se skvělou pověstí, oblastní muzeum, mnoho různých kulturních aktivit včetně soukromých a město má navíc velký turistický potenciál.

Konkurzy včetně toho litoměřického hýbaly médii. Dolehlo to k vám do Prahy?
Tyto boje jsou podle mého názoru ve výsledku kontraproduktivní. To, co se kolem konkurzů rozvinulo, mohlo řadu kvalitních adeptů odradit od toho, aby se přihlásili. Také se mě mnoho lidí ptá, proč jsem do toho šla, když byl kolem toho takový povyk. Jestli mě nebude hned na začátku demotivovat, že se budu muset obhajovat: jestli na to mám, jestli kraj vybral dobře, jestli komise byla taková, nebo onaká…

Řada lidí z kumštu z celé republiky podpořila dřívější ředitele krajských kulturních institucí i peticemi. Věděla jste i o nich?
Ano, věděla. V některých peticích mi však chyběl lokální prvek, hlasy místních. Je otázka, jestli lidé z větší dálky mají skutečný vhled do poměrů v konkrétních institucích a znají podmínky a možnosti zřizovatele.

Jak probíhalo výběrové řízení?
Byla jsem překvapena korektností a kompetentností komise. Vzhledem k tomu, jaké informace jsem měla dopředu, jsem napjatě očekávala, co se bude dít. Z konkurzu jsem ale odcházela s pocitem, že ať to dopadne jakkoli, nemůžu z jednání komise říct, že by vůči mně bylo nějak ovlivněno.

Na co se chcete soustředit v roli nové ředitelky galerie?
Chtěla bych se víc zaměřit na akviziční politiku - na dary, výměny i nákupy uměleckých děl. Tím pádem také na jasnější ukotvení sbírkové činnosti galerie, která zásadně ovlivňuje možnosti prezentace sbírek. Musím také galerii připravit na to, co přijde po koronaviru. Židovské muzeum, kde jsem dosud pracovala, bylo jako instituce bez jakéhokoli státního příspěvku krizí zasaženo okamžitě a muselo reagovat také okamžitě. Ale do institucí zřizovaných samosprávou, jako je litoměřická galerie, přijde krize opožděně až ve chvíli, kdy zřizovatel bude omezen na příjmech z daní. Což se stane příští rok. Mým hlavním cílem je tedy provést galerii bez zásadnějších ztrát tím, co nás čeká. Ekonomický dopad pandemie bude obrovský. Už teď vím, že galerie bude mít v roce 2021 příspěvek zřizovatele snížený o deset procent.

Jak hodláte šetřit?
Chtěla bych větší pozornost věnovat stálým expozicím a omezit dočasné výstavy. Budou, ale bude jich méně a budou trvat delší dobu. Galerie ovšem bude veřejnosti otevřená nejméně tak jako dosud, ba naopak v létě bych byla ráda, aby byla otevřená déle. Nevylučuji ovšem ani to, že dojde k redukci pracovních míst.

Jak jsou na tom nemovitosti, ve kterých má galerie sbírky?
Depozitáře jsou na první pohled velkým problémem. Nicméně nemůžu jejich stav řešit ihned, především proto, že jsem vyhlásila mimořádnou inventarizaci sbírek galerie. Můj předchůdce, doktor Jan Štíbr, usiloval získat pro potřeby galerie jezuitskou kolej. To ale podle mě teď není na pořadu dne, mimo jiné proto, že zřizovatel kvůli snížení příjmů z důvodu pandemie bude řešit jiné nezbytné výdaje než mimořádnou investici na nákup této nemovitosti.

Zmínila jste mimořádnou inventarizaci. To sousloví zanechává v Litoměřicích nepříjemnou pachuť v souvislosti s rozkradeným muzeem, které zůstalo po působení jeho bývalé ředitelky. Mimochodem exmanželky Jan Štíbra, kterého střídáte.
Vím, že v muzeu trvala inventarizace léta, tady ale bude trvat maximálně rok, protože máme o řády méně sbírkových předmětů. Osobně nepředpokládám žádná dramatická zjištění. V galerii se dílčí inventarizace provádějí pravidelně od roku 2000. V současné inventarizační komisi jsou i externisté a věřím, že bude zachována naprostá míra objektivity. Inventarizace sbírek po převzetí galerie je dobrá nejen pro mě, ale i pro mého předchůdce a samotnou galerii. Po inventarizaci bude čistý stůl, všichni budou mít jistotu, že je tu vše v pořádku na rozdíl od situace v muzeu přes náměstí.