Šimková začala sama troubit až ve středním věku. „K troubení jsem se dostala skrze svého manžela, který byl myslivec. Já sama jsem o tom ale nevěděla zhola nic,“ vrací se na počátek devadesátých let učitelka.

Tradice mysliveckého troubení, tolik spojená se šlechtickými parforsními hony, pomalu skomírala už od počátku 20. století. V devadesátých letech se ji snažili hudební mistři obnovit a Šimková nezůstala stranou. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Nejprve troubila sama se svou rodinnou, pak se přidali tři další odvážlivci. Existenci trubačského souboru Krušnohorské lesnice ale poznamenala tragická smrt dvou členů. Svého snu se ale učitelka nevzdala a začala hru na lesní roh učit v jirkovské základní umělecké škole. Hlásili se žáci všech generací.

„Jakmile jsem měla žáky, hned jsem přemlouvala někoho z rodičů, aby začal hrát se svým dítětem. A to se mi v několika případech podařilo, velmi záhy vznikl soubor, který si dal jméno Halali,“ vypráví Šimková.

Jedním z prvních členů byly děti rodiny Brziakových. Anežka Brziaková se ke své učitelce dostala v osmi letech, Štěpán byl ještě mladší. „Začala jsem úplně od píky a na hodiny jsem se vždycky moc těšila. Učitelské metody byly spíš kombinace cukru a biče. A mělo to své výsledky. Už po necelých třech letech jsem vyhrála první soutěž,“ vzpomíná Anežka Brziaková. Se svou učitelkou hraje déle než dvanáct let.

Lesní roh, lesnice a borlice patří mezi dechové hudební nástroje bez strojiva a klapek. Podle Ivy Šimkové se dá s hraním na ně začít v kterémkoli věku. Nutný je nejen talent, ale především vůle a píle. „Vytvořila jsem trubačské desatero a v něm stojí, že svůj nástroj nesmíš opustit na delší dobu než svého psa,“ vysvětluje Šimková. „Po pěti dnech pes uhyne a nátisk taky. Tento nástroj vyžaduje každodenní cvičení, a pokud se k tomu někdo nedokáže připoutat, ať se do toho raději nepouští,“ rázně odrazuje lajdáky.

Kalendář mají nabitý akcemi

Ačkoli myslivci často hořekují nad vymírající členskou základnu, s mysliveckým troubením se to má přesně naopak. „Lovecká hudba je velmi na vzestupu,“ potvrzuje Šimková. Kalendář dnes jedenáctičlenného souboru je plný od ledna do prosince, cestuje se po celé republice. I přesto, že je troubení na lesní roh spojené s myslivostí, Halali se totiž stalo dávno součástí veřejného kulturního života v našem regionu.

„Zvou nás na svěcení kapliček, kladení věnců při vzpomínkových akcích, k odhalování pamětních desek. Tradičně hrajeme jezdcům na Hubertových jízdách. Zahajujeme výstavy, hrajeme na plesech. Je řada akcí, kde se musíme rozdělit, abychom pokryli poptávku,“ vyjmenovává aktivity Šimková.

Mladá generace může učitelce mysliveckého troubení dělat jen radost. Na soutěžích obsazuje nejvyšší místa. „Například na soutěži na Křivoklátu se stala členka Veronika Zachová z Mariánských Radčic laureátkou Křivoklátu. Další student po dvou letech od začátku hraní troubil v prosinci na Mysliveckých Vánocích v Rudolfinu,“ vyjmenovává úspěchy svěřenců Šimková.