Potkali se na sešlosti bohoslovců v roce 1998, spojila je rodná řeč i mnohé životní postoje. „Od našeho prvního setkání jsem ve Vatikánu či v letní papežské rezidenci v Castel Gandolfu mohl trávit každé léto. Jednou jsem tam pozval i kolegy z Chomutova. Nic jsem jim neprozradil, jen ať si s sebou na ten prázdninový výlet přibalí oblek. Bylo to dojemné setkání v příjemné rodinné atmosféře," vzpomíná dnes čtyřicetiletý kněz, původem z Polska.

Miloval společnost

Jan Pavel II. bude v neděli prohlášen za svatého. „Miloval společnost. Rád pořádal setkání při snídani. Byl také velmi empatický. Stačil jediný pohled, člověka si zrentgenoval a měl jasno," říká Tomasz Dziedzic. Kněz, který už léta spravuje farnost v Třebenicích, si vybavuje několik momentů z papežova života. „Narazili jsme na něj na chodbě mezi jeho kaplí a apartmánem. Okamžitě jsme padli na kolena. Okřikl nás, že je čas Vánoc a že bychom měli spíš koledovat. A my se k němu zatím plazíme po kolenou," směje se Tomasz Dziedzic. „Vešel jsem do kaple a uviděl ho, jak klečí na klekátku a modlí se. Vůbec si mě nevšiml, okolní svět jako by pro něj neexistoval. Tak hluboce to prožíval," tvrdí dnes čtyřicetiletý muž.

Podle Dziedzice byl Jan Pavel II. také velmi precizní a pracovitý. Řeči si prý zásadně připravoval v polštině sám, pak je předával tlumočníkům.

„Na povinné korektury Vatikánu příliš nedbal. Často se při svém vystoupení přestal do papíru dívat úplně a projev si spontánně upravil, jak uznal za vhodné," vzpomíná na papežovu spontánnost Tomasz Dziedzic.

Při jedné svaté mši v roce 2000 mu třebenický farář jako čerstvě vysvěcený dokonce asistoval. „On ke každému člověku přistupoval jako k božímu stvoření. Nehledě na vyznání. Lidskost a láska z něj vyzařovaly. Dokázal i napomenout, ovšem s citem," usmívá se kněz ze severu Čech.

Poslední roky života nebyly podle Tomasze Dziedzice pro otce katolické církve zrovna lehké.

Přesto se v té době nevyhýbal ani výstupům před masivním publikem.

„Samozřejmě měl bolesti. Jeho tělo pomalu odcházelo, mysl mu výborně fungovala až do smrti," dodává farář.

Před smrtí

Z posledního setkání s papežem ve Vatikánu v roce 2005 si přivezl osobní věnování a také relikvie pro třebenický a libochovický kostel a katedrálu sv. Štěpána v Litoměřicích. Jako jeden z mála v zemi získal Tomasz Dziedzic také relikvii prvního stupně s kapkou papežovy krve.

„Vím, že takovou mají ještě v Praze, Olomouci a Litoměřicích. A pak my tady v Třebenicích. Byl to osobní dar a moc si ho vážím," říká k unikátu Dziedzic.

Přesně si vzpomíná také na den, kdy ho zasáhla informace o papežově smrti.

„Vracel jsem se z Litoměřic, když se mi v kopci zaseklo auto. Chvíli mě trápilo a hned se zas rozjelo. V Třebenicích už se zpráva mezitím roznesla. Lidé postupně přicházeli do kostela, přinášeli svíčky. V obci byl najednou zvláštní klid. Hospody utichly, všichni byli v kostele," vypráví Tomasz Dziedzic s tím, že právě to bylo pro Jana Pavla II. tolik typické.

Spojoval

„Dokázal spojovat. Také historické souvislosti z něj udělaly papeže všech. Každá epocha má svého významného představitele a pro minulá desetiletí to byl právě Jan Pavel II.," myslí si Dziedzic.

Na jeho svatořečení se třebenický farář přesto nechystá. „S biskupem Janem budeme od 10. 30 hodin sloužit mši v Libčevsi. A bude mi velkým potěšením, že budu moct krátce po obřadu ve Vatikánu použít ve spojení s Janem Pavlem II. slova Svatý otec," uzavírá pozvánkou Tomasz Dziedzic.